Australopithecus je rod vyhynulých hominidů, žijící v pliocénu a pleistocénu (asi před 4,2–2 miliony let) ve východní, jižní a střední Africe. Jeho zástupci patří k přímým předkům moderního člověka. To však činí rod Australopithecus v jeho tradičním pojetí parafyletickým taxonem, z kladistického hlediska by tak bylo třeba považovat za jeho součást i rody Kenyanthropus, Paranthropus a Homo (druh A. sediba je snad dokonce přímou součástí rodu Homo). Tento článek pojednává o australopitécích v tradičním pojetí, a to včetně druhů jinak vyčleňovaných do rodu Paranthropus.
Australopitékové byli dlouho považováni za nejstarší známé homininy, dokud je geologickým stářím nepřekonaly rody Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus. Díky přibývajícím nálezům v posledních asi 20 letech se ovšem představy o rodu Australopithecus poměrně výrazně mění a upřesňují.
Nejlépe poznanými představiteli tohoto rodu jsou druhy Australopithecus afarensis z východní Afriky a Australopithecus africanus z Afriky jižní. Ti jsou doloženi značným množstvím ostatků a mohou být jakýmsi modelem pro ostatní druhy, známé často spíše torzovitě.
Objevy
První nálezy První ostatky popsal v roce 1925 Raymond A. Dart. V nálezech zvířecích kostí z vápencových lomů poblíž města Taung (původně Taungs) v tehdejším BečuánskuV současnosti je území součástí Jihoafrické republiky objevil taungské dítě – obličejovou část lebky, do níž přesně zapadal detailně dochovaný přirozený výlitek mozkovny. Nález popsal jako Australopithecus africanus (v překladu „jižní opice z Afriky“), a to podle málo očekávaného místa nálezu v Africe, na jižní polokouli. vlevo|náhled|Místa s nálezy rodu Australopithecus Na počátku 20. století totiž byly doklady pliocenních a pleistocenních hominidů prakticky neznámé. Mnoho badatelů hledalo kolébku lidstva v Asii, kde byly právě odhaleny ostatky starších forem rodu Homo. Na základě podvrženého Piltdownského člověka – upravené lebky středověkého člověka spojené se spodní čelistí orangutana – se navíc pátralo po předcích s velkým mozkem a opičími zuby. Taungské dítě ale bylo přesně opačné – s téměř lidskými zuby a malým mozkem. Pocházelo ze „zaostalé“ Afriky a lebka mláděte i přes dobrou zachovalost nemohla vypovídat o vzhledu dospělých jedinců. Většina „lidských“ znaků tudíž byla přičítána právě nedospělosti jedince. Zpráva o nálezu tak strhla velkou vlnu kritiky a odborná veřejnost taungské dítě coby lidského předka ostře odmítla. vlevo|náhled|Předpokládané rozšíření rodu Australopithecus Jedním z mála, kteří názory R. A. Darta podporovali, byl lékař Robert Broom. Ten se po získání práce v Transvaalském muzeu v Pretorii roku 1934 sám pustil do pátrání po dalších ostatcích. V roce 1936 tak ve vápencovém lomu u Sterkfontein zachytil ostatky dospělých jedinců druhu A. africanus a v roce 1938 popsal podle nálezu z Kromdraai nový druh Paranthropus robustus. V roce 1948 byly doklady australopitéků zjištěny také v nedalekých jeskyních Swartkrans a Makapansgat. Význam rodu Australopithecus v lidské evoluci již nebylo možné přehlédnout. Vlna ostrého odporu opadla do konce třicátých let 20. století. Koncem let čtyřicátých již bylo dokladů tolik, že odborná veřejnost konečně začala Dartovy i Broomovy objevy brát vážně.
Východní Afrika Přestože i po celou druhou polovinu 20. století probíhaly v jihoafrických krasových jeskyních rozsáhlé systematické výzkumy, vydávající tisíce kostí vyhynulých zvířat a stovky nálezů homininů, jejich význam byl zastíněn překvapivými objevy ve východní Africe.
Ostatky australopitéků byly na východě Afriky nacházeny již od 30. let 20. století, nebyly však zpočátku správně rozeznány. Až výzkumy v druhé polovině 20. století přinesly změnu. Nejprve byl v roce 1959 podle dobře dochované lebky z Olduvajské rokle popsán druh Paranthropus boisei. Množství nálezů tohoto druhu bylo následně získáno také v okolí jezera Turkana – na dolním toku řeky Omo na jihu Etiopie a v oblasti Koobi Fora v Keni.
V 70. letech pak byly téměř současně odhaleny a zkoumány dvě velmi významné lokality – Hadar v Etiopii a Laetoli v Tanzanii. Obě vydaly značné množství ostatků, popsané jako Australopithecus afarensis. Nález kolenního kloubu v Hadaru, ale především objev otisků stop v Laetoli potvrdily v té době ještě nejistou domněnku, že pliocenní homininé již chodili vzpřímeně po dvou končetinách jako moderní lidé. Velmi slavný je nález neúplné kostry samice A. afarensis, která dostala přezdívku Lucy. Její význam spočívá v tom, že nezvykle dobré dochování umožnilo poměrně přesně rekonstruovat celkový vzhled i způsob života časných homininů. I přesto, že později podobných nálezů částečných koster přibylo (jen pro druh Australopithecus afarensis jsou to ostatky velkého samce Kadanuumuu a zhruba tříletého mláděte Selam), Lucy je stále vnímána jako vzorový zástupce australopitéků a je hojně užívána k mnoha srovnávacím analýzám.
Roku 1985 byl na lokalitě Lomekwi při západním břehu jezera Turkana zachycen také další zástupce robustních druhů Paranthropus aethiopicus.náhled|297x297pixelů|Plán jeskyní v Kolébce lidstva
Nové poznatky Přelom 20. a 21. století přinesl v jižní i východní Africe množství nových a často velmi překvapivých nálezů.
Podstatnou měrou byl rozšířen známý areál výskytu druhu P. boisei, když byly jeho ostatky v roce 1993 zachyceny na etiopské lokalitě Konso a roku 1999 na lokalitě Malema až na severu Malawi. Také areál výskytu druhu P. aethiopicus se v roce 2001 významně rozšířil směrem k jihu, a to díky objevům v tanzanském Laetoli.
Množství nově rozeznaných druhů ukazuje, že vývoj homininů byl složitější, než se dříve předpokládalo. Ačkoliv Australopithecus afarensis byl dlouho pokládán za nejstaršího hominina a předka všech mladších druhů včetně člověka, v roce 1994 byl v nálezech z okolí keňského jezera Turkana a z etiopské oblasti Střední Awaš identifikován ještě starší druh, Australopithecus anamensis.
V roce 1995 byla až ve středoafrickém Čadu objevena spodní čelist druhu Australopithecus bahrelghazali. Jedná se o prvního australopitéka známého z prostoru západně od Velké příkopové propadliny. Nález ukazuje, že tento rod musel v minulosti obývat mnohem větší prostor, než se dříve předpokládalo.
Konečně, v letech 1996–1997 byly na poloostrově Bouri v oblasti Střední Awaš odhaleny doklady dalšího a zatím málo známého druhu, pojmenovaného Australopithecus garhi.
Na své plné uznání ještě čekají málo početné ostatky, zachycené roku 2011 v etiopské oblasti Woranso-Mile a Burtele, pro něž byl roku 2015 navržen název Australopithecus deyiremeda.
V jižní Africe došlo k objevům nových jeskynních systémů, vydávajících ostatky australopitéků. Paranthropus robustus byl ve velkém množství zachycen především roku 1994 v Drimolen, odkud pochází i jedna z nejlépe dochovaných lebek australopitéka. Zásadní jsou také nové objevy ve Sterkfontein, které představuje zejména kostra, zvaná Little Foot, zachycená v letech 1994–1999. Zatím však není zcela jasné, zda tato téměř úplná kostra patří stejně jako ostatní nálezy z jeskyně Sterkfontein druhu A. africanus. Velmi významné objevy byly učiněny v roce 2008 i v jeskyni Malapa, v níž byly zachyceny nezvykle početné a hlavně kompletní ostatky nového druhu, pojmenovaného Australopithecus sediba. Ty po důkladném prozkoumání jistě umožní poznat další podrobnosti o životě australopitéků.
Asijští australopitéci Vzácné nálezy z ostrova Jáva, datované do spodního pleistocénu (před 1 – 2 miliony let), zavdaly příčinu k úvahám o přítomnosti australopitéků i v jihovýchodní Asii. Jedná se o nález čtyř nápadně masivních spodních čelistí a jedné částečně dochované lebky na lokalitě Sangiran. První z čelistí zachytil svými výzkumy již Ralph von Koenigswald v roce 1941 a popsal je jako druh Meganthropus palaeojavanicus. Zařazení mezi australopitéky navrhl v roce 1953 John T. Robinson na základě utváření třenových zubů – rod Meganthropus tak mohl být považován za asijskou obdobu paranthropů. V té době však ještě mnozí badatelé považovali za předka australopitéků rod Ramapithecus. To znamená, že australopitékové se podle těchto představ mohli vyvinout v Asii a teprve poté vycestovat do Afriky. náhled|295x295pixelů|Maropeng, návštěvnické centrum v Kolébce lidstva Novější výzkumy však dostatečně prokázaly africké kořeny australopitéků a odborníci se téměř jednohlasně shodují, že tito homininé se mimo Afriku nevyskytovali. Přes nápadně robustní stavbu čelistí, připomínající africké paranthropy, mají nálezy z Jávy menší stoličky i třenové zuby a patří tak spíše druhu Homo erectus, jehož jihoasijská forma si uchovala velmi robustní vzhled a početné primitivní znaky.
Ochrana lokalit Jihoafrické jeskyně se nacházejí nedaleko od sebe, v oblasti známé jako Kolébka lidstva. Ta je od roku 1999 součástí seznamu světového dědictví UNESCO. Východoafrické oblasti Omo a Hadar s hojným výskytem ostatků časných homininů byly na seznam světového dědictví připsány již v roce 1980.
Datace Díky tomu, že ve východní Africe probíhala v pliocénu i pleistocénu aktivní sopečná činnost, doprovázená ukládáním četných vrstev sopečného popela, lze mnohé ze zachycených ostatků poměrně přesně datovat, a to především pomocí radiometrických metod. Naopak datace jihoafrických nálezů z brekcie bývá obtížná. Využívat lze často jen biostratigrafii – srovnávání spektra nalézaných živočišných druhů s dobře datovanými lokalitami východní Afriky. Teprve v posledních letech technický rozvoj umožnil uplatnění absolutních datovacích metod i v jižní Africe, čímž se výrazně zpřesnily starší údaje, představující často značně široké časové intervaly. Využíván je paleomagnetismus, luminiscence nebo metoda uran-olovo.
Za nejstaršího australopitéka je v současnosti považován Australopithecus anamensis, žijící zhruba před 3,9–4,2 miliony let. Na něj navazuje Australopithecus afarensis, známý z doby před 3,8–2,9 miliony let. Současně s ním před 3,5 miliony let žili hominidé, řazení do druhů Australopithecus bahrelghazali a Kenyanthropus platyops. Dosud nepřesná je datace druhu Australopithecus africanus, jehož výskyt je obvykle kladen do doby před 3–2 miliony let. Nejstarší nálezy ze Sterkfontein (zejména kostra Little Foot) však mohou dosahovat stáří až 3,67 milionu let.
Nejpozději před 2,5 miliony let se objevili první zástupci rodu Homo, současně s nimi ale ještě dlouhou dobu žily i mladší formy australopitéků, zejména zástupci robustních druhů – Australopithecus aethiopicus (před 2,7–2,3 milionu let), Australopithecus boisei (před 2,3–1,3 milionu let) a Australopithecus robustus (před 2–1,5 milionu let). Do doby před 2,5 milionu let je datován i východoafrický druh Australopithecus garhi. Současně s P. robustus se v jižní Africe před 1,98 milionu let objevuje i Australopithecus sediba.
Třídění Australopitékové byli vcelku úspěšnou skupinou homininů, obývající po téměř 3 miliony let rozsáhlé oblasti Afriky. Množství druhů může být proto dále členěno do několika skupin.
Podle místa výskytu Typickým místem nálezů rodu Australopithecus jsou oblasti ve východní a jižní Africe. Nejbohatší naleziště se nacházejí v Keni, Etiopii, Tanzanii a v Jihoafrické republice, známé jsou ale i z Malawi a středoafrického Čadu. jižní Afrika – A. africanus, A. sediba, A. robustus střední Afrika – A. bahrelghazali východní Afrika – A. anamensis, A. afarensis, A. garhi, A. aethiopicus, A. boisei
Podle stavby těla Dalším hlediskem, podle kterého lze zástupce rodu Australopithecus členit, je stavba těla. Již od prvních nálezů se ukazovaly nápadné rozdíly mezi lehce stavěnými (gracilními) a robustními formami, spočívající především ve stavbě zubů a čelistí. Někteří autoři řadí robustní australopitéky do samostatného rodu Paranthropus. gracilní – A. anamensis, A. afarensis, A. bahrelghazali, A. africanus, A. sediba, A. garhi robustní – A. (Paranthropus) aethiopicus, A. (Paranthropus) boisei, A. (Paranthropus) robustus
Podle fylogeneze