náhled|upright=0.6|Stránka z Jidášova evangelia (Codex Tchacos), které náleželo sektě Kainitů Gnosticismus (z řeckého gnósis, γνώσις poznání) je nábožensko-filozofický směr pozdní antiky, jenž vznikl v 1. století. Rozkvět gnosticismu spadá do poloviny 2. století. Gnosticismus je nejen učením o víře v existenci Boha, ale i o způsobu, kterým se dosahuje bezprostředního poznání („gnosis“) Boha, neboli osobního obcování věřícího s Bohem. Velmi charakteristické je samo pojmenování tohoto směru, vycházející z řeckého slova gnósis, tj. poznání. Gnostiky byli nazýváni ti, kteří se nechtěli spokojit s prostou vírou a snažili se svou víru poznat, pochopit a prohloubit. Ze začátku gnostikové usilovali o to, aby poskytli tehdy se formující křesťanské věrouce filozoficko-teologický základ. Charakteristické je pro ně odmítání hmotného světa, přesvědčení o spásné roli poznání a víra v božskou jiskru v člověku. Tento článek nepojednává o novognosticismu či jiných proudech západního esoterismu.
Gnostikové jen zcela výjimečně vytvářeli vlastní církevní organizace (např. valentinovci). Starověký gnosticismus vyvolal u křesťanských autorů značnou odezvu, která u některých hereziologů vedla k přesvědčení o genealogické návaznosti dualistických herezí od zoroastrismu přes gnostiky a manichejce až ke středověkým dualistickým herezím včetně katarství, se kterým se lze setkat i v některé starší odborné literatuře, ale dnes je většinově považováno za překonané.
Během 18. a 19. století začal získávat popularitu tzv. západní ezoterismus. Je založený na historiografickém konceptu a navazuje na renesanční humanistický narativ o starověké moudrosti. Pro tento narativ je důležitý i koncept „vyššího vědění“ či určité gnóze, ke které měli přístup různí pohanští starověcí učenci či Mojžíš (případně jiné starozákonní postavy) a jejíž vrcholnou formu přineslo křesťanství. Protože v renesanci vesměs nebyl prosazovaný kritický přístup, vznikl takto ahistorický koncept „dějin pravdy“, který se poté stal jedním z důležitých prvků západního ezoterismu. Jedním z těchto proudů je i novognosticismus.
Interpretace pojmů gnóze a gnosticismus Otázkou vzniku gnosticismu se badatelé zabývají od počátků jeho vědeckého studia v 19. století. Jde o kontroverzní téma, protože případná odpověď úzce souvisí s názory badatelů na povahu gnosticismu a jeho postavení mezi náboženstvími antiky.CHALUPA, Aleš, Gnosticismus..., s. 27. Řešení těchto otázek překáží zlomkovitost dochovaných pramenů, které zároveň většinou nelze přesně datovat. Do mnoha diskuzí ohledně vzniku gnosticismu se také prolíná otázka jeho vztahu ke křesťanství.CHALUPA, Aleš, Gnosticismus..., s. 28. Církev zavrhla gnosticismus jako kacířství. Takto může být pojímán jako křesťanská hereze, jedna z forem raného křesťanství, předkřesťanský a protokřesťanský fenomén nebo jako nezávislá tradice zcela odlišná od křesťanství. Po nálezu knihovny z Nag Hammádí začaly převažovat spíše hypotézy zdůrazňující vliv judaismu na formování gnosticismu, tzn. vznik gnosticismu jako jednoho z proudů poexilního judaismu, případně teorie o jeho původu v protižidovské polemice v době vyčleňování křesťanství jako samostatného náboženství.CHALUPA, Aleš, Gnosticismus..., s. 28-29.
Gnóze náhled|upright=0.5|Gnostický kříž, Codex Brucianus Pojem gnóze (gnósis) byl původně používaný v prostředí řeckých filozofických škol, kde sloužil k označení rozumového poznání skutečné podstaty věcí (které se liší od zdánlivého poznání vzniklého vnějším pozorováním). V helénistickém období se význam rozšířil také o poznání zprostředkované božskou milostí. Šlo jednak o poznání povahy božstva a skutečné podstaty světa, ale též o poznání, které umožňovalo nalezení cesty k vysvobození či spáse duše. Toto poznání obvykle nebylo přístupné všem, ale bylo vyhrazené pouze užšímu kruhu zasvěcenců.
Gnosticismus Termín gnosticismus slouží k označení konkrétního typu gnóze existujícího přibližně v 1.–4. století našeho letopočtu, který byl terčem polemiky ze strany raně křesťanských autorů či představitelů některých filozofických škol. Termín nepochází z antiky; poprvé jej použil roku 1669 anglický filozof Henry More jako nástroj v polemice s katolictvím.CHALUPA, Aleš, Gnosticismus..., s. 6.
Užití pojmů Vymezení pojmů gnóze a gnosticismus komplikuje rozdílné chápání jejich významové náplně i vzájemného vztahu v různých národních badatelských tradicích. Roku 1966 se těmto otázkám věnoval religionistický kongres v Messině, jehož výsledkem byl návrh používat pojem gnosticismus pro hnutí, které vzniklo v některých skupinách působících ve 2. století n. l., a pojem gnóze chápat jako znalost božského zjevení vyhrazeného užší elitě.
Používání pojmu gnóze a gnosticismus jako vědeckých kategorií bylo v poslední době podrobeno kritice pramenící z obecnější tendence zaměřovat se na původ užívaných pojmů, kontext jejich vzniku a způsob jejich využívání.CHALUPA, Aleš, Gnosticismus..., s. 73. Jedním z navrhovaných řešení je využívání nižších kategorií a pojmů.CHALUPA, Aleš, Gnosticismus..., s. 75.
Kontext vzniku Gnostické myšlení bylo příkladem pozdně helénistické strategie radikální osobní existence. Jeho pohled na vnitřní či duchovní vykoupení byl převážně intelektuální.MARTIN, Luther M., Helénistická náboženství..., s. 119. Zřídkakdy se profiloval jako autonomní hnutí, spíše šlo o proud v rámci existujících náboženských a filozofických tradic, jako byly židovské apokalyptické a mudroslovné spekulace, orfismus, středoplatonismus a zejména křesťanství.MARTIN, Luther M., Helénistická náboženství..., s. 120. Samotní gnostikové považovali svoje pojetí tradic za nadřazené vůči jejich negnostickým chápáním. Gnosticismus začali jako samostatný proud považovat křesťanští otcové, když ho interpretovali jako křesťanskou herezi.
Formování gnosticismu (podobně jako judaismus a další náboženství Středomoří) ovlivnil řecký a helénistický myšlenkový svět včetně ptolemaiovského modelu kosmu. Jednou z charakteristik helénismu je rozpad tradičních náboženských a sociálních struktur včetně tradičních místních náboženství soustředěných okolo polis, který vedl k univerzalismu a individualismu,MARTIN, Luther M., Helénistická náboženství..., s. 9-10. což jsou výrazné prvky v gnostických systémech.
Judaismus náhled|upright=0.7|Kumrán (Západní břeh Jordánu), místo nálezu Svitků od Mrtvého moře Většina gnostických systémů vznikla v okrajových proudech judaismu. Mnohé spisy lze považovat za výklady nebo přepracování textů ze Starého zákona, které obsahují polemiky s jejich převažující interpretací. Gnostické spisy se často odvolávají na starozákonní postavy (Adam, Šét, Kain, Šém, Noe) jako na své předchůdce či autority. V gnosticismu je také patrný vliv židovské apokalyptiky, která je charakterizovaná vírou, že brzy přijde konec světa, a že Bůh pravým věřícím svěřil tajnou ezoterickou moudrost, která vede k vědění zaručujícímu spásu. Toto vědění je ale přístupné pouze zasvěceným, takže se v tomto proudu judaismu ostře rozlišuje mezi „zbožnými“ a „bezbožnými“. Polemiku okrajových skupin diasporního judaismu s jeho hlavním proudem lze pozorovat v gnostických textech jako např. Podstata archontů, které se zabývají alternativním výkladem knihy Genesis. Gnosticismus se vůči judaismu ostře vymezuje. Židovského Boha Jahveho označuje jako démiurga, který sice stvořil hmotný svět, ale ve skutečnosti nad ním ještě existuje vyšší neznámý Bůh, kterého Židé nevidí.Pokorný 1986, str. 50.
Podobně i skupina na okraji židovství známá díky nálezu Kumránských svitků v roce 1947 nabízí spojnici pro objasnění původu představ vztahujících se k soteriologickému (spásnému) vědění a kosmologickému dualismu. Vedle přísného dodržování židovského Zákona se zde totiž objevují i prvky typické pro gnosticismus.RUDOLPH, Kurt, Gnóze..., s. 278.
Také v tradici raně židovské mudroslovné literatury, kterou datujeme do 4.–1. století př. n. l., a na níž gnosticismus navazuje, je Moudrost (v gnostických textech Sofia) postavou úzce spojenou s Bohem, kterého někdy dokonce zastupuje. Moudrost ochraňuje celý Izrael či zbožné jednotlivce a vede je ke spáse.RUDOLPH, Kurt, Gnóze..., s. 279.
Vliv Íránu náhled|upright=0.7|Mandejci jsou stoupenci posledního živoucího gnostického náboženství na světě, na obrázku během modliteb při obřadu křtu. Zejména myšlenka eschatologického soudu, představa vzkříšení mrtvých, spekulace o věcích (eonech) a dualismus se do židovské apokalyptiky, a poté i do gnosticismu, dostaly vlivem íránsko-zoroastrovských náboženských představ. Některé gnostické prvky (např. motiv z „Písně o perle“) a hnutí (manicheismus a mandejství) jsou nezávislé na judaismu a lze je označit za „íránskou gnózi“.RUDOLPH, Kurt, Gnóze..., s. 280-281.
Helénismus Gnostické prameny byly většinou napsány řecky a využívaly terminologii z řecké filozofie. Ohledně stavby světa a nauky o bohu velké gnostické systémy navazovaly na řeckou platónskou filozofii, např. v případě dualismu ducha a hmoty nebo přechodu od božské jednoty k rozmanitosti kosmu.RUDOLPH, Kurt, Gnóze..., s. 282-283. Gnostikové často používali převzatou řeckou terminologii (termíny jako aión, ennoia, sofia, bythos).
Gnosticismus byl také ovlivněn helénistickými mystérii a orfismem. Dokladem existence nekřesťanské helénistické gnóze je antický hermetismus.RUDOLPH, Kurt, Gnóze..., s. 283-284.
Přehodnocení kosmu Od 1. století př. n. l. se v helénistickém světě objevuje postava mužského vykupitele (např. v mithraismu či křesťanství). V období antiky byl kosmos ztotožňovaný s ženským principem vrtkavé štěstěny (Fortuna), ale postupně začal být spojovaný už jen s negativními vlastnostmi ženského principu, včetně démonických sil, působících zotročení lidí. Nežádoucím důsledkem vlády krutého a nevypočitatelného Osudu bylo také vyloučení protikladného mužského boha.MARTIN, Luther M., Helénistická náboženství..., s. 117. Představa o vlivu těchto negativních kosmických sil se vztahovala nejenom na hvězdné a planetární sféry, ale také na tělesnou podstatu individuální existence podle principu paralel mikrokosmu a makrokosmu. To vedlo k mytologizaci nedostatků veškeré existence jako kosmogonického a antropogonického pádu z říše božského ducha do hmoty. Tento pokleslý kosmos už tedy nebylo možné proměnit vlivem spásného působení, jak to bylo typické pro mystéria.MARTIN, Luther M., Helénistická náboženství..., s. 118.
Mytické přehodnocení tohoto světa jako zcela negativního bylo základem pro odmítnutí jakýchkoli nároků vnějšího světa na lidskou existenci (včetně sociálních, politických či kosmologických tlaků), což vedlo k radikální změně orientace na poznání sebe sama. Pravé já mohlo být z hmoty vysvobozeno pouze znovusjednocením s vlastní transcendentní podstatou, a k tomu bylo třeba překonat zotročující síly kosmu. K ženské podstatě padlé hmoty poskytoval alternativu pouze transcendentní mužský princip. Až zásahem mužského vykupitele byla duše schopná překonat svou padlou ženskou stránku a znovu se sjednotit s nadkosmickým božským Otcem.MARTIN, Luther M., Helénistická náboženství..., s. 119.
Původ gnosticismu v buddhismu Edward Conze prohlašoval, že si všiml podobností mezi mahajánovým buddhismem a gnosticismem ve své knize Buddhismus a gnóze. Výslovně porovnával mahajánový buddhismus s „gnózou“, tj. s vědomím nebo vhledem, a nikoli s „gnostiky“, protože o gnosticismu jako sociální skupině bylo známo příliš málo. Na základě osmi Conzeho podobností uvádí Hoeller následující podobnosti:
Osvobození nebo spasení lze dosáhnout osvobozujícím vhledem, jmenovitě gnózou nebo džánou. Neznalost nebo nedostatek vhledu, nazývaný agnóza nebo avidždžá, je hlavní příčinou uvěznění v tomto světě. Osvobozujícího vhledu lze dosáhnout vnitřním odhalením, nikoli externím poznáním. Oba systémy dávají hierarchické uspořádání duchovního poznání, od slepého materialismu po úplné duchovní poznání. Moudrost, jako ženský princip zosobněný v Sophii a paňňá, moudrosti, hraje důležitou roli v obou náboženstvích.