Messerschmitt Bf 110 byl německý těžký stíhací letoun, který sloužil během druhé světové války.
Vývoj začal roku 1934, kdy Říšské ministerstvo letectví () požadovalo těžký stíhací letoun s dlouhým doletem, který by byl schopen souboje s jednomotorovými stíhačkami. Menší obratnost měl vyrovnat palebnou silou.
Prototyp Bf 110 V1 (Werk-Nr.868, později získal imatrikulaci D-AHOA) s motory DB 600A vzlétl 12. května 1936 a dosáhl rychlosti 505 km/h. V roce 1937 začala výroba ověřovací série čtyř Bf 110 A-0 se slabšími motory Jumo 210B, se kterými bylo dosaženo rychlosti pouze 430 km/h. Na jaře 1938 se začala vyrábět série strojů verze Bf 110 B s motory Jumo 210G a dvěma kanóny. Vzniklo celkem 45 kusů této série.
Ve větší sérii vznikla verze Bf 110 C s motory DB 601 s přímým vstřikováním paliva a kompresorem a s novým křídlem. V době útoku na Polsko měla Luftwaffe ve výzbroji 195 kusů verze C; letouny byly s úspěchem nasazeny jako bitevní a ještě stačily likvidovat polské stíhačky, podobnou úlohu sehrály ve Francii, ale nad Anglií už na Spitfiry a Hurricany nestačily; dokonce k nim musel být dodán doprovod stíhaček Bf 109. Tím pádem byly jako stíhače z denních operací staženy nebo byly přeřazeny k bitevním úkolům.
Jako lodní doprovod sloužily verze D a E s přídavnými nádržemi. Verze F dostala silnější motory DB 601F s výkonem 993 kW, tato verze byla mj. vyzbrojena i raketovými projektily pod křídly.
Od roku 1940 se také začaly používat jako noční stíhačky. Zpočátku byly opatřeny pouze černým nátěrem a na cíl byly naváděny vizuálně. Během roku 1941 začaly být naváděny pozemními radary, pokročilejší verzí byla až F-4 s palubním radarem Fug 202 Lichtenstein BC.
Během roku 1941 se ukázalo, že náhrada v podobě letounu Me 210 zklamala a typ Me 410 se typu Bf 110 pouze vyrovnal, a tak vznikla verze Bf 110 G se silnějšími motory DB 605B o výkonu 1084 kW a lepšími aerodynamickými vlastnostmi. Tato verze mohla být vybavena různou výzbrojí (i 37mm kanónem). Varianta G-4 s lepším radarem FuG 212 Lichtenstein C-1, čtyřmi kulomety a dvěma kanóny sloužila jako noční stíhač. Typ Bf 110 tak ve výrobě zůstal po celou dobu války, celkem se ho vyrobilo přes 6 000 kusů.
Po neúspěchu nad Británií vznikl názor, že letoun trpí špatnou konstrukcí – to však nebyla až tak pravda. Žádný z konstruktérů té doby ještě nepřišel s nápadem, který by velkému a těžkému dvoumotorovému stíhači s dlouhým doletem umožnil konkurovat jednomotorové a jednomístné stíhačce s krátkým doletem. Jeho konstrukce navíc umožnila montáž novější avioniky, výzbroje i motorů, než mohl kdokoliv v době vzniku letounu tušit. Také hlavní štáb nepochopil jeho pravý způsob nasazení, to pak vedlo ke ztrátě 40 % v Zerstörergruppen za tři týdny. Pravdou však je, že se letoun vyráběl delší dobu, než po kterou mu stačily síly na udržení místa v přední linii (to se ale netýká jen typu Bf 110). Nad Británií mohl svou palebnou sílu využít pouze s momentem překvapení nebo při souboji s nováčkem, jeho jediný dozadu střílející kulomet byl jako obranná výzbroj málo. Třebaže stroj nad Británií nevynikl, na ostatních bojištích si v následujících letech vedl více než dobře.
Vznik a vývoj náhled|Kokpit letounu Messerschmitt Bf 110 má obecně velmi smíšené hodnocení. Byl často kritizován pro své selhání během bitvy o Británii, zatímco jeho úspěchy v jiných úlohách byly většinou ignorovány. Navzdory všemu tento stroj, který nesplnil očekávání Luftwaffe, dokázal spolehlivě sloužit Německu během celé druhé světové války , jako doprovodný stíhač dlouhého doletu, stíhací bombardér, průzkumník, stroj pro přímou podporu pozemních vojsk a také jako noční stíhač.
S projektováním stroje začal Willy Messerschmitt na konci roku 1934 v Bayerische Flugzeugwerke v Augsburgu. Stroj Zerstörer (ničitel), který požadoval velitel Luftwaffe Hermann Göring měl pronikat hluboko do nepřátelského území, případně doprovázet německé bombardéry. Hmotnost paliva představovala vážný problém a nutila konstruktéra použít 2 motory, protože plánovaný stroj měl dosahovat výkony blížící se lehčí záchytné stíhačce. Zároveň byla požadovaná obratnost pokud měl účinně odrazit nepřátelské stíhačky.
Messerschmitt před zahájením prací na Bf 110 neměl žádné předešlé zkušenosti s dvoumotorovými bojovými letadly. Jeho první bojové letadlo, jednomístný Bf 109, byl koncipován rok před zahájením prací na Bf 110. V té době byl nejsilnější německý letadlový motor Junkers Jumo 210A o výkonu 610 koní
Už od začátku bylo jasné, že dvojice těchto motorů by byla neadekvátní z hlediska síly, která měla pohánět relativně velké a těžké letadlo. Ale firma Daimler-Benz v té době už pracovala na vývoji nového 12válcového, vodou chlazeného invertního motoru DB 600 s předpokládaným výkonem 1000 koní. Právě s těmito motory se počítalo jako s potenciálními pohonnými jednotkami pro prototypy Bf 110.
První prototyp vzlétl 12. května 1936. Klíčovým faktorem konstrukce bylo použití dvou motorů Daimler-Benz DB 600. Následující potíže se zakázkami těchto motorů ke zkouškám výkonnosti znamenaly, že Bf 110 nemohl být testován během španělské občanské války. Místo toho byl testován v roce 1937 na letišti Rechlin. Ukázalo se, že je velmi rychlý, ale ne až tak obratný jak se doufalo. Navzdory některým nedostatkům byl Bf 110 zařazen do služby v roce 1939 jako Bf 110C – poháněn dvěma motory Daimler-Benz DB 601A. Výroba se rozběhla a na konci tohoto roku už operačně létalo 500 ks Bf 110.
Služba
Polské tažení náhled|Oberleutnant Theodor Rossiwall u svého Bf 110, červen 1940, Francie 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko, bylo těmito stroji vybaveno 10 perutí. Hermann Göring opakovaně nařídil "Zerstörerwaffe" aby připravila všechny dostupné Bf 110 k operačnímu nasazení. Budoucí eso, velitel NJG 1 Wolfgang Falck si zapsal první sestřely nad Polskem, stejně jako budoucí noční stíhací eso Helmut Lent a Gordon Gollob, příští velitel stíhacího letectva. Falckova jednotka I./ZG 76 dosáhla během tohoto tažení 31 vítězství, z nichž bylo 19 potvrzených. I(Z)./LG 1 rovněž přispěla svou troškou. Doprovázela německé bombardéry během útoků na Varšavu a dosáhla 30 sestřelů hned v první den. Polské stíhačky hlásily v tento den 17 % ztráty. Ty vzrostly na 72 % o dalších 5 dní. JG 2 rovněž dosáhla 28 vzdušných a 50 pozemních vítězství.
Podivná válka náhled|Bf 110C jednotky Zerstörergeschwader 76 s charakteristickou "žraločí tlamou" Většina jednotek chránících západní Německo od vzdušného útoku byla vybavena stíhačkou Messerschmitt Bf 109. Jedna z jednotek Bf 110 si připsala první sestřel spojeneckého letadla, když Bf 110 z jednotky LG 1 zaútočil a sestřelil stíhačku Morane-Saulnier MS.406 Armée de l'Air nad Verdunem. Jen o tři týdny později, 18. prosince 1939, se Bf 110 podílel na prvním německém vítězství nad RAF v druhé světové válce. Bombardovací velitelství RAF poslalo 22 bombardérů Vickers Wellington s cílem zaútočit na německou námořní základnu Wilhelmshaven. Na konci boje Němci zaznamenali 38 sestřelů britských bombardérů. Skutečné ztráty byly 11 Wellingtonů a dalších 6 těžce poškozených. Tato ztráta podnítila velení RAF ke změně z denních bombardovacích misí na noční.
Invaze do Dánska a Norska náhled|Bf 110 s dvěma 900 l přídavnými nádržemi z 9.Staffel/ZG 26 Bf 110 se dočkal značného operačního nasazení během operace Weserübung; dvě jednotky vybavené Bf 110 (1 a 76) měly celkem 64 strojů. 9. dubna 1940 Bf 110 zničil 25 dánských letadel umístěných na letecké základně Værløse. Jednomu dánskému Fokkeru D.XXI se podařilo vzlétnout, ale byl okamžitě sestřelen. Během této kampaně Viktor Mölders, bratr známého Wernera Mölderse, přijal, po přistání na místním letišti, kapitulaci města Aalborg. Oblečený v letecké kombinéze se dal odvést do středu města místním mlékařem, aby našel vhodné ubytování pro posádky Bf 110 jednotky I.ZG 1.
V Norsku Bf 110 pomáhaly zajistit letiště Oslo-Fornebu, doprovázejíce dopravní letadla Junkers Ju 52 naložené parašutisty. Na Němce zaútočily stroje Gloster Gladiator a jednotky na zemi; výsledkem byly dvě sestřelená letadla na obou stranách. Piloti Messerschmittu nevěděli, že mnohé předešlé vlny dopravních letadel se vrátily a letiště nebylo zajištěno. Během vykládání nákladu byly mnohé zničeny. Zbývající Bf 110 ostřelovaly letiště a pomohly pozemním jednotkám v jeho dobytí. Během těchto bojů budoucí eso Helmut Lent se 110 sestřely, zde zaznamenal svůj pátý a šestý sestřel proti norským protivníkům.
V důsledku zkušeností z bojů v Norsku bylo vynaloženo úsilí prodloužit bojový dolet Bf 110. Jejich výsledkem byl Messerschmitt Bf 110D. Bylo vyzkoušeno několik přídavných a podvěsných nádrží, což vyústilo do nejméně čtyř verzí řady "D". Byla také zkoušena obrovská přídavná nádrž, která díky chladnému počasí a omezeným znalostem o vypařování leteckého benzinu nejednou explodovala. To vedlo k nevysvětlitelným ztrátám během hlídek nad Severním mořem. Díky všem popsaným negativním vlastnostem si tuto verzi piloti neoblíbili. Kromě toho bylo ovlivněno i ovládání; Bf 110D byl od samého počátku těžce manévrovatelný a zvýšení hmotnosti to jen zhoršilo .
Jednotky těžkých stíhačů ("Zerstörerwaffe") si při setkáních s převážně britskými bombardéry počínaly dobře. Dne 13. června 1940 byla squadrona střemhlavých bombardérů Blackburn Skua zachycená při pokusu dosáhnout a vybombardovat německý křižník Scharnhorst. V průběhu několika minut sestřelily Bf 110 osm britských strojů; mezi úspěšnými střelci byl i Herbert Schob, který válku skončil jako jeden z nejúspěšnějších pilotů Bf 110. Celkové ztráty v průběhu této kampaně byly jen něco nad dvacet strojů. Během července provedla RAF několik náletů na Norsko. Dne 9. července 1940 bylo smíšenou silou tvořenou stroji Bf 109 a Bf 110 z jednotek ZG 76 a JG 77 sestřeleno sedm z dvanácti strojů Bristol Blenheim bombardujících Stavanger.
Tažení na západě náhled|Bf 110 jednotky Nachtjagdgeschwader 4 (7./NJF 4), Francie, 1942 Během tzv. "podivné války" bylo jednotkami Bf 110 sestřeleno několik francouzských letadel. Velitel Hannes Gentzen, velitel jednotky ZG 1, se stal 2. dubna 1940 nejúspěšnějším stíhacím pilotem Luftwaffe, když nad Argonne sestřelil dvě stíhačky Curtiss P-36 Hawk.
Útoku na Nizozemsko se zúčastnilo 145 Messerschmittů Bf 110, pod velením Kurta Bertrama von Döring. Během této kampaně předvedly Bf 110 své schopnosti v roli útočného stroje. 10. května 1940 zničila jednotka ZG 1 šestadvacet nizozemských letadel na zemi na letišti v Haamstede. Mezi 11.- 13. květnem byla většina potvrzených sestřelů nad Belgií dosažená na letadlech Bf 110 z jednotky ZG 26. Ale toto vítězství bylo 15. května zastíněno ztrátou devíti Bf 110 v boji s RAF. V tento den jednotka ZG 2, pod vedením Friedricha Vollbrachta dosáhla 66 sestřelů spojeneckých letadel.
Jednotky Bf 110 se v tomto období také setkaly se švýcarským letectvem. Několik německých strojů útoky narušilo švýcarský vzdušný prostor. Pět Bf 110 bylo sestřeleno švýcarskými Messerschmitty Bf 109.
Při operaci "Paula", což byla ofenzíva zaměřená na zničení zbývajících francouzských leteckých sil ve střední Francii, utrpěla Luftwaffe ztrátu 101 strojů, z toho byly čtyři Bf 110. Do konce kampaně už Bf 110 neutrpěl žádné ztráty.
Tažení na západě, které se uskutečnilo v roce 1940, jasně ukázalo zranitelnost Bf 110 na nepřátelské obloze. Dobře si počínal proti belgickým, nizozemským a francouzským leteckým silám, kdy utrpěl jen malé ztráty, ale byl rychle deklasován vzrůstajícím počtem strojů Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Během západního tažení byly ztráty 60 strojů Bf 110; což představovalo 32% původní síly Zerstörerwaffe.
Bitva o Británii náhled|Noční stíhač Bf 110