Petr Jákl starší (* 16. prosince 1941 Písek) je český mistr bojových umění (8. Dan ČSJu), intelektuál, spisovatel, producent a herec – kaskadér, bývalý judista a profesionální trenér, účastník olympijských her jako závodník i jako trenér.
Osobní život Je vystudovaný strojní inženýr (ČVUT, 1965) – po promoci pracoval v ZPA Košíře. Po roce 1968 se ucházel o místo interního vědeckého aspiranta na ČVUT a konkurz vyhrál. Nepřijal však členství v KSČ a po skončení kandidátského minima byl propuštěn. Strojírenský obor opustil v roce 1974 se vznikem SVS MŠ ČSR. Jako profesionální trenér si musel doplnit trenérské vzdělání na pražské FTVS UK.
Sám sebe popisoval jako velice impulzivního, vznětlivého, popudlivého, až agresivního. Ve chvílích maximální koncentrace ho dokázalo vyvést z míry kdeco. Byla to z velké části jeho obranná reakce na vysokou citlivost až měkkost. Slzy v očích o něho nebyly po prohraném/vyhraném zápase výjimkou. Již v 60. letech řešil svoje mentální nastavení s psychologem a nebál (nestyděl) se o tom mluvit.
S manželkou Dagmar (* 1946) měl dvě děti, dceru Alenu (* 1975) a syna Petra (* 1973). S rodinou bydlel v Praze na Václavském náměstí. Počátkem sedmdesátých let dvacátého století ho bylo možné potkat každé ráno běhat ulicemi Vodičkovou, Lazarskou, Myslíkovou a po nábřeží do Modřan. str. 6
V roce 1989 napsal rozhlasovou hru Sráz – komedie ze života kaskadérů.
Jeho začátky v oddíle TJ Slávia VŠ Praha připomínají judistické začátky Františka Koudelky zobrazené ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!. Ve filmu si sám zahrál postavu rozhodčího. Trenér juda Trumpach (František Peterka) byl pravděpodobně inspirován trenérem Jiřím Mašínem.
V roce 1969 stál čestnou stráž u rakve Jana Palacha. Během sametové revoluce v roce 1989 patřil k osobní ochrance Václava Havla a Alexandra Dubčeka.
Výroky a fráze
Sportovní kariéra Narodil se v Písku do umělecko-sportovní rodiny, ale vyrůstal v Karlových Varech. Oba rodiče se pohybovali okolo koní a jezdeckého sportu a s tímto sportem také v dětství začínal. Na škole se později věnoval aktivně atletice se specializací na krátké sprinty a skok do dálky. Starší bratr František studoval střední školu v Chomutově a při studiu začal navštěvovat hodiny juda u trenéra Jaroslava Zetka při TJ VTŽ Chomutov. Svoje první judistické chvaty se tak naučil prostřednictvím svého bratra po jeho příjezdech na víkend domů jako sparingpartner. Od roku 1958 začal chodit do juda při oddíle TJ Rudá Hvězda Karlovy Vary k Františku Kaslovi. Seriózně se s judem začal zabývat po přijetí na strojnickou fakultu ČVUT v roce 1960. V judistickém oddíle při TJ Slavie VŠ Praha se dostal do tréninkové skupiny vedené Jiřím Mašínem. V roce 1961 získal svůj první republikový titul ve váze do 87 kg a dostal se do československé reprezentace vedené Bohumilem Jordánem. Na mezinárodní scéně shazoval kilogramy do olympijské střední váhy do 80 kg a v květnu 1961 poprvé reprezentoval Československo na mistrovství Evropy v italském Miláně.
V květnu 1962 reprezentoval Československo na mistrovství Evropy v německém Essenu poprvé pod Václavem Břízou. Ve střední váze do 80 kg amatérů prohrál v úvodním kolem s domácím Ferdinandem Miebachem. V soutěží bez rozdílu vah se přes opravy dostal do boje o postup mezi 4 nejlepší judisty. V rozhodujícím zápase prohrál se Švýcarem Leo Gisinem a obsadil dělené 5. místo.
V květnu 1963 reprezentoval Československo na mistrovství Evropy ve švýcarské Ženevě. Ve střední váze do 80 kg amatérů porazil v úvodním kole Rakušana Wernera Biffla, ale v následujícím kole byl z turnaje vyřazen Jugoslávcem Stojanem Stojakovićem.
V olympijském roce 1964 figuroval v předběžné nominaci na říjnové olympijské hry v Tokiu. Na začátku dubna se probojoval do finále silně obsazeného turnaje v německém Lübecku/Rostocku. Na konci dubna reprezentoval Československo na mistrovství Evropy v německém Berlíně. Ve střední váze do 80 kg amatérů porazil v úvodním kole Francouze Marcela Nottolu, ale v následujícím kole byl z turnaje vyřazen. V červnu zaznamenal první výrazný mezinárodní úspěch na akademickém mistrovství Evropy v nizozemském Delftu, kde ve střední váze do 80 kg vybojoval bronzovou medaili a s družstvem (družstvo Slavie VŠ) celou soutěž vyhrál. Do olympijské nominace se však nevešel a mohl se plně věnovat dokončení vysokoškolského studia.
V roce 1965 se konalo mistrovství Evropy v španělském Madridu. Diplomatické vztahy Španělska se zeměmi východního bloku se po letech zlepšil natolik, že Československo vyslalo na mistrovství Evropy tři závodníky včetně něho. Nad jeho účastí však dlouho visel otazník. Na březnovém mistrovství republiky se vyhodil rameno. Do Madridu nakonec odjel a v úvodní soutěži středních vah do 80 kg kategorie open se probojoval do semifinále, ve kterém si zranění ramene v zápase s Nizozemcem Martinem Poglajenem obnovil a po porážce do opravného pavouku již nenastoupil. Obsadil dělené 5. místo. Další den měl startovat ve střední váze do 80 kg kategorie amatérů a do úvodního zápasu proti Švédu Nilsi Alsenovi pro zranění nenastoupil. Po promoci na ČVUT nastoupil na podzim základní vojenskou službu v Plzni, kde bylo situováno armádní sportovní judistické družstvo vedené Jiřím Synkem.
V květnu 1966 se jako člen armádního klubu Dukly účastnil mistrovství Evropy v Lucemburku. O jeho výsledku však česká ani slovenská média neinformovala. Vrcholem roku pro něj měl být start na domácím červnovém akademickém mistrovství světa v Praze. Mistrovství se mu však nepodařilo i vlivem těžkého nalosování. Ve střední váze do 80 kg prohrál v úvodním kole se ruským Sovětem Vladimirem Pokatajevem a v kategorii bez rozdílu vah se západním Němcem Sauerem. Náladu si nakonec spravil v soutěži družstev, se kterým obsadil konečné třetí místo.
V roce 1967 startoval v květnu na svém sedmém mistrovství Evropy v Římě v řadě. Ve váhové kategorii do 80 kg porazil v úvodním kole Švýcara Ericha Gublera, ale v dalším prohrál s Nizozemcem Martina Poglajena, když v závěru zápasu neuhlídal bodové vedení. Další den nastoupil v kategorii bez rozdílu vah. V úvodním kole porazil Švýcara André Nestera a ve druhém nestačil na Brita Antena.
V lednu 1968 vystoupil na celostátní konferenci juda s kritikou vůči tehdejšímu vedení v čele s Ladislavem Pikhartem. Podle něho ústřední sekce juda ČSTV nedělá maximum pro úspěch československých reprezentantů v intenzitě a metodice tréninků, nedostatků v trenérské práci a dalších podmínek. V květnu chyběl poprvé od roku 1961 na mistrovství Evropy ve švýcarském Lausanne. Údajně z důvodů špatné formy dostal ve střední váze přednost ostravský Jaroslav Kondělka. Téměř všichni nominovaní závodnicí vypadli v prvních kolech. Šéftrenér reprezentace Václav Bříza selhání vysvětloval jako každý rok špatnou prací v oddílech a nutností častěji školit trenéry v nich. Na toto reagoval Jáklův oddílový trenér Jiří Mašín otevřeným dopisem, ve kterém naopak podpořil svého svěřence v kritice, že poměr spolupráce sekce juda s oddíly a trenéry je vlažný, formální. Mašín dále kritizoval Břízu, že jako (ústřední) šéftrenér reprezentace by měl i on znát a umět vysvětlit jednotlivé chvaty a jejich správné provedení (tuto práci za něho suploval Vladimír Lorenz), nikoliv pouze provádět manažerskou a organizační činnost. Jeden z členu trenérské rady sekce juda Adolf Lebeda na kritiku reagoval slovy, že problém juda v Československu je jinde. V první řadě v špatném technickém zázemí. Tím myslel nedostatek vhodných prostor k tréninku a následné regeneraci (sauna, bazén). Trénovalo se stále v předválečných sokolovnách s omezenou kapacitou a to neumožňovalo potřebný narůst členské základny.
V listopadu 1968 odjel na zájezd do ciziny s domovským oddílem Slavie VŠ. Navštívili londýnský judistický klub Budokwai, ve Francii pařížský klub Racing JC a přes Německo a Rakousko se vrátili domů. V březnu 1969 se oženil s lingvistkou a překladatelkou Dagmar Oravovou. V dubnu přijel do Prahy na pozvání k odvetnému utkání londýnský judistický klub Budokwai. V květnu se po roční přestávce startoval mistrovství Evropy ve belgickém Ostende. Ve váhové kategorii do 80 kg nestačil v úvodním kole na Nizozemce Martina Poglajena. V kategorii bez rozdílu vah porazil v úvodním kole Itala Adriana Pizzolona, ve druhém však prohrál s ruským Sovětem Vladimirem Sauninem. Saunin ho svým vítězstvím ve skupině vytáhnul do oprav, ze kterých postoupil do souboje medaile. Rozhodující souboj o jistou medaili prohrál s Nizozemcem Dirkem Eveleensem a obsadil dělené 5. místo. Po mistrovství Evropy odjel na půlroční stáž do londýnského klubu Budokwai. V Budokwai získal pod dohledem Charlese Palmera 3. mistrovský dan. Po návratu popisoval odlišný systém udělování danů než bylo zvykem v Československu. Na zvyšování danů se sjelo zhruba 60 judistů. O třetí dan se ucházel s dalšími 11 judisty. Vylosovaly se dvojice a každý kdo chtěl uspět, musel porazit všechny tři své soupeře na wazari nebo ippon. Komu se to podařilo, dostal další tři soupeře a ty musel opět porazit bez přestávky mezi jednotlivými utkáními. Druhá teoretická část zkoušky byla proti té první jednoduchá. V Československu se mistrovský dan dostával se složením trenérské zkoušky automaticky.
V roce 1970 figuroval v původní nominaci na květnové mistrovství Evropy v Berlíně. V přípravě si však poranil rameno a na poslední chvíli ho v nominaci nahradil Miloš Burkot. V závěru roku odjel s oddílem Slavie VŠ na zájezd do Švédska.
V roce 1971 se událo v československém judistickém prostřední několik změn. Na jaře odstoupil nový šéftrenér reprezentace Jindřich Kaděra (asi kádrové důvody?) a narychlo byl do této role povolán Ludvík Wolf. Závěrečné soustředění na květnové mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu bylo zrušeno a nominovaní judisté tak odjížděli na závody bez přípravy. Navíc se při odletu Vladimír Novák (přezdívaný Láďa) dozvěděl, že víza pro něho byla omylem vystavena na jeho skoro jmenovce, fotbalistu Ladislava Nováka, a že nejede. Jákl na tomto mistrovství startoval ve své váze do 80 kg, ale informace jak se mu dařilo média neuvedla. Ve své autobiografii uvedl, že prohrál s Britem Davidem Starbrookem submisí páčením. str. 24 Na podzim potom způsobil rozruch s pozastavenou činností nikoliv jako závodník, ale jako trenér. S bratrem Františkem si navzájem dělali osobního trenéra a při finálovém zápase svého bratra na mistrovství republiky mu povolily nervy a vběhl na tatami aby mu rozhodčí vysvětlily, proč změnily původní verdikt z "jasného" ipponu na wazari (tehdy bod na půlbod).
Letní olympijské hry 1972