Britské impérium nebo Britská říše (anglicky British Empire) byla největší koloniální říše v dějinách lidstva. Rozloha v roce 1921 činila 33 milionů km², čili přibližně čtvrtinu celkové rozlohy zemské souše.Karel Pacner: Osudové okamžiky XX. století Dostupné online Celkový počet obyvatel byl v tomto roce cca 458 milionů, což představovalo čtvrtinu tehdejší světové populace. Díky neobyčejnému rozsahu britské koloniální říše se do mnoha zemí rozšířila mimo jiné anglická kultura, anglický právní systém (zvykové právo), tradiční sporty (např. kriket, ragby a fotbal), anglická měrná soustava, způsob vzdělávání a zejména angličtina, která je dnes všeobecně nejpoužívanějším dorozumívacím jazykem. Od roku 1931 neslo impérium nové označení Commonwealth a v letech 1931–1947 pak Britské společenství národů.
Britské impérium se rozpadlo v desetiletích následujících po druhé světové válce, většina nástupnických zemí je dnes sdružená ve Společenství národů (angl. Commonwealth of Nations).
Dějiny Počátky anglické expanze Po dobytí Anglie Vilémem I. v roce 1066 pod jednu říši spadala také Vilémova území v severní Francii. V průběhu staletí se Anglie snažila rozšiřovat svůj vliv nad kontinentální Evropou, zvláště kvůli strategickým obchodním zájmům spojeným s exporty vlněného zboží.
Samotná anglická expanze začala dobytím Irska (od roku 1169) a Walesu (od 1282). Skotsko bylo sice podrobeno v roce 1296, po vyhrané bitvě u Bannockburnu roku 1314 však opět získalo nezávislost. Obě království se opět propojila až personální unií v roce 1603. Anglické území v Irsku bylo postupně omezeno na oblast kolem Dublinu, takzvané Koloví, ale v letech 1649–53 bylo Irsko znovu dobyto anglickou parlamentní armádou pod vedením Olivera Cromwella.
Přestože byla Normandie ztracena v roce 1204, vhodnou sňatkovou a dědickou politikou získávala Anglie rozsáhlá území na západě Francie, včetně Akvitánie; přišla o ně až v roce 1453 v rámci stoleté války. Na evropském kontinentě zbyl Anglii pouze přístav Calais, který však v roce 1558 připadl Francii.
Zakládání zámořského impéria náhled|upright=0.5|vlevo|Jindřich VII. Základem pro budoucí britské zámořské impérium byla námořní politika Jindřicha VII., vládnoucího mezi lety 1485 a 1509, který značně rozšířil britskou flotilu obchodních lodí a nařídil výstavbu suchého doku v Plymouthu. Obchodní loďstvo hrálo významnou úlohu při vzniku obchodních společností, které byly v budoucnu důležitou součástí britské expanze (nejvýznamnější z nich byla britská Východoindická společnost).Když firma spojí své zájmy se zájmy národa. Ekonom, 22. 12. 2011 Dostupné online
Objevitelské cesty Johna Cabota Jindřich VII. kromě výstavby loďstva také podporoval zámořské plavby. Chtěl navázat na objevitelské úspěchy Španělska a Portugalska, do svých služeb přijal italského navigátora Giovanni Cabota (poangličtěn na John Cabot), v roce 1497 podnikl průzkumnou plavbu do Severní Ameriky. Podobně jako Kryštof Kolumbus hledal novou západní cestu do Indie; přistál na pobřeží Newfoundlandu (podobně jako Kolumbus také předpokládal, že přistál na východním pobřeží Asie) a přilehlé oblasti zabral jménem anglického krále. Cabot také popsal zdejší rozsáhlá loviště tresky obecné, která později přilákala anglické rybáře.
Alžbětinská doba náhled|upright=0.7|vlevo|Loď Mayflower s anglickými osadníky Základy moderního královského námořnictva položil král Jindřich VIII., když nechal ztrojnásobit počet lodí, poprvé byly také postaveny velké válečné lodě s četnými kanóny. Během vlády Alžběty I. se tento vývoj ještě zrychlil. Francis Drake jako druhý člověk v historii (po Fernão de Magalhãesovi) obeplul svět; 5. července 1579 přistál na západním pobřeží Severní Ameriky, blízko dnešního San Francisca. Zemi zabral jménem královny a pojmenoval ji jako Nova Albion, žádné osidlování zde ale prozatím neprobíhalo. Francis Drake byl také v průběhu anglicko-španělské války podporován Alžbětou v plenění španělských přístavů v Karibiku a v přepadávání španělských lodí naložených cennostmi z Nového světa.
Vliv Anglie mimo Evropu stabilně narůstal. V roce 1583 doplul Humphrey Gilbert po stopách Johna Cabota na Newfoundland, kde 5. srpna založil vůbec první stálou britskou kolonii Saint John’s (přičemž na Newfoundlandu již dříve existovaly sezónní rybářské kolonie). Sir Walter Raleigh založil v roce 1587 osadu Roanoke, první kolonii ve Virginii. Obě kolonie však trpěly nedostatkem potravin, jelikož angličtí osadníci ještě neměli zkušenosti se získáváním obživy v těchto oblastech.
Stuartovci náhled|upright=0.5|vlevo|Anglická vlajka, oficiální vlajka Anglie od roku 1606 Vítězstvím nad španělskou Armadou v roce 1588 se Anglie stala jednou z nejvýznamnějších námořních mocností. Trvající válka se Španělskem v průběhu 90. let 16. století nejprve překřížila plány na zakládání nových kolonií. Nepřátelské akce byly zastaveny v roce 1604, načež Jakub I. Stuart uzavřel se Španělskem mírovou smlouvu. Následně byl v roce 1607 založen Jamestown v dnešní Virginii. V roce 1620 vyplula z anglického přístavu Plymouth loď Mayflower s tzv. Otci poutníky (Pilgrim Fathers) – zastánci radikálního puritanismu, kteří se rozhodli hledat útočiště v ještě panenském Novém světě. O deset let později tito osadníci založili Boston ve dnešním státě Massachusetts.
Kolonizace Ameriky a Oceánie náhled|upright=0.8|vpravo|Britské kolonie v Severní Americe c. 1763–1776 V průběhu 17. století s postupným přílivem kolonistů nabývalo pomalu britské impérium tvar. Soustavně osidlováno bylo zejména východní pobřeží Severní Ameriky (prvních třináct států budoucího USA a atlantické kanadské provincie), dále pak menší ostrovy v Karibiku – tzv. Britská Západní Indie (ostrovy Jamajka, Bahamy, Barbados a další).Podrobně viz VYTEČKA, Aleš. Dobytí Jamajky: Angličané v karibské oblasti v 17. století. Historický obzor, 2002, 13 (1/2), s. 14-24. ISSN 1210-6097. Právě tyto kolonie, kde se dala pěstovat cukrová třtina, byly zprvu nejdůležitější a nejlukrativnější. Kolonie na severoamerické pevnině se oproti tomu vyvážely tabák, bavlnu, dřevo nebo kožešiny, byly méně finančně úspěšné, ale nabízely kvalitní zemědělské pozemky a přilákaly více britských kolonistů. Amerika se stávala azylem lidí prchajících před náboženskou persekucí v Anglii: provincie Maryland byla založena jako útočiště pro římské katolíky (1634), Rhode Island (1636) byl tolerantní ke všem náboženstvím a Connecticut (1639) pro kongrenacionály.
Britské panství na pevnině bylo postupně rozšiřováno. V roce 1664 Nizozemci ztratili na úkor Britů Nový Amsterdam (dnešní New York) a několik let poté i celou kolonii Nové Nizozemí. Za účelem zisku nové zemědělské půdy se kolonie rozšiřovaly dále na západ do vnitrozemí.
náhled|upright=0.8|vpravo|Britské složení zbraní po bitvě u Yorktownu Již od počátku bylo otrokářství nezbytným předpokladem pro rozvoj britských kolonií v Americe, do zrušení obchodu s otroky v roce 1807 byla Británie zodpovědná za 3,5 milionů afrických otroků přemístěných do Ameriky. Mezi lety 1650 a 1780 vzrostl podíl černého obyvatelstva v Karibiku z 25 % na 80 %, ve Třinácti koloniích z 10 % na 40 %. Obchod s otroky byl nesmírně výnosný, převoz z Afriky ale kvůli špatným hygienickým podmínkám na palubách lodí a špatné stravě nepřežil jeden ze sedmi lidí.
V rámci sedmileté války (1756–1763) obsadila Británie mezi lety 1758 a 1760 nejdůležitější francouzská území v jejích severoamerických koloniích; v roce 1760 akceptovala Francie ztrátu všech svých kolonií v Severní Americe: Louisiana na západ od Mississippi (včetně New Orleans) připadla Španělsku, zbytek Velké Británii (tedy kolonie na východ od Mississippi a celá Kanada).
Velká Británie se poté rozhodla zdanit své americké kolonie, zejména kvůli výdajům na obranu těchto území před Francouzi během sedmileté války. S koloniemi toto zdanění ale nebylo konzultováno, protože neměly žádné zastoupení v britském parlamentu. Američtí osadníci se zdráhali přijmout toto nové opatření bez patřičného zastoupení v parlamentu (heslo No taxation without representation), což vedlo k Americké revoluci a posléze ke vzniku Spojených států amerických v roce 1783. Britské panství se poté omezilo jen na Kanadu.
Se vznikem USA se také datuje zánik „prvního britského impéria“ – expanze v Severní Americe byla u konce a Británie začala svou moc rozšiřovat do ostatních částí světa. Toto vedlo ke zrodu „druhého britského impéria“ v Asii, Oceánii a později také v Africe.Norwegian Digital Learning Arena Dostupné online
Osidlování Austrálie začalo se založením vězeňské kolonie Sydney v roce 1788. Právě do Austrálie a na Nový Zéland začala později proudit většina britských kolonistů. Původní populace Austrálců a Maorů byly válkami a zavlečenými nemocemi zdecimovány o 60 % až 70 %. Kolonie později získaly právo na samosprávu a staly se významnými vývozci vlny a zlata.
Pax Britannica Konečná porážka Napoleona Bonaparte roku 1815 vedla k tomu, že se Británie stala dominantní světovou velmocí. Francie byla nucena předat Británii Jónské ostrovy, Maltu, Svatou Lucii a Mauritius (Egypt byl dobyt Británií již v roce 1799). Španělsko postoupilo Británii Trinidad a Tobago, Nizozemsko Guyanu a Kapskou kolonii. Británie naopak Francii vrátila Guadeloupe a Réunion a Nizozemsku Surinam (část Guyany).
Jelikož se Velká Británie později nepodílela na konfliktech v kontinentální Evropě, mohla se soustředit na rozvoj obchodu a upevňování svých pozic (angličtina se také stala nejdůležitějším obchodním jazykem). Toto období bezprecedentní nadvlády Británie bez výraznějšího světového konkurenta se nazývá Pax Britannica (Britský mír).
Britské impérium v Asii náhled|upright=0.8|vpravo|Robert Clive po vítězné bitvě u Palásí Na konci 16. století začali Britové a Nizozemci nabourávat portugalský monopol na obchod s kořením. Výrazným momentem bylo založení anglické (později britské) Východoindické společnosti roku 1600 a nizozemské Východoindické společnosti roku 1602. Rivalita mezi Anglií a Nizozemskem nevyhnutelně vedla i ke konfliktům mezi těmito dvěma společnostmi, Nizozemci později svůj zájem soustředili na Moluky, Angličané naopak na Indii. Nepřátelství mezi zeměmi bylo ukončeno až za Slavné revoluce (angl. Glorious revolution) v roce 1688, kdy Vilém Oranžský nastoupil na anglický trůn.
V roce 1811 Britové ovládli Jávu, poté Singapur (1819), Malaku (1824) a Barmu (1826), samotná kolonizace probíhala postupně.
Indie náhled|upright=0.8|vlevo|Britská Indie, 1909 V průběhu 17. století bylo cílem anglické Východoindické společnosti primárně obchod, nikoliv založení kolonie; v této oblasti existovala silná Mughalská říše. Společnost získala obchodní práva v roce 1617. Situace se s postupným oslabováním místní říše začala měnit, vítězství ozbrojených sil britské Východoindické společnosti nad bengálskými vůdci v bitvě u Palásí v roce 1757 umožnilo Britům převzít kontrolu nad Bengálskem, rozsah území pod její kontrolou se dále zvětšoval.
V důsledku nezvládnutého bengálského hladomoru roku 1770 byly potlačeny aktivity Východoindické společnosti a posílena role britského státu. Přesto se východoindické společnosti podařilo do roku 1818 rozšířit svůj vliv na celý subkontinent. Místní vládci byli nuceni přijmout britskou nadvládu, v opačném případě byli sesazeni. V některých oblastech vládli samotní Britové, v dalších byla přiznána domorodým vládcům jistý díl suverenity, stále ale zůstávali pod přísnou kontrolou. Po potlačení indického povstání v roce 1857 byla veškerá území Východoindické společnosti předána britské koruně a British Indian Army se stala armádou britské vlády v Indii. Poslední, byť jen formálně vládnoucí, Velký mogul Bahádur Šáh II. byl toho roku sesazen a přinucen emigrovat do Barmy, čímž oficiálně zanikla Mughalská říše. Královna Viktorie se následně v roce 1876 prohlásila císařovnou Indie.
Čína náhled|upright=0.8|vpravo|Britové se vyloďují u Kantonu během opiové války v květnu 1841