Honoré de Balzac [onoré d balzak]Dle Internetové jazykové příručky (ÚJČ AV ČR) lze ve skloňovaných tvarech užívat „c" i „k", tedy např. Balzaca i Balzaka, Balzacův i Balzakův. Viz Pravidla českého pravopisu z roku 1993 (školní vydání), heslo „Balzac" v pravopisném slovníku. (20. května 1799 Tours – 18. srpna 1850 Paříž) byl francouzský spisovatel, představitel realismu a romantismu, novinář a kritik. Bývá považován za zakladatele kriticko-realistického románu. Balzacovým magnum opus je cyklus devadesáti sedmi románů a povídek pod souborným názvem Lidská komedie. Napsal však i řadu románů s dobrodružnou či fantastickou tematikou, např. Šagrénová kůže, rovněž součást Lidské komedie – v cyklu Filosofických studií.
Život
Původ a mládí náhled|vlevo|Kresba Honoré de Balzaca, kolem roku 1825, připisovaná Achillovi Devériovi
Honoré de Balzac se narodil v měšťanské rodině ve městě Tours ve francouzském departementu Indre-et-Loire. Jeho rodiči byli Bernard-François Balssa (1746–1829), jenž zbohatl za francouzské revoluce jako vojenský zásobovatel, a Anne-Charlotte-Laure roz. Sallambierová (1778–1854), tedy o 32 let mladší než manžel. Někdy mezi lety 1771 a 1783 dostal otec úřední povolení ke změně rodinného jména na Balzac. Honoré měl dvě sestry, Laure provdanou de Surville (1800–1871) a Laurence provdanou de Montzaigle (1802–1825).Balzacův rodokmen. Geneanet.org, , francouzsky.Balzacův rodokmen. Geni.com, , francouzsky. Do manželství jeho rodičů se narodil již roku 1798 jeden chlapec, Louis Daniel Balssa (20. května 1798 – 22. června 1798), který však po měsíci života zemřel.Louis Daniel Balssa. Geneanet.org, , francouzsky.
Od 22. června 1807 až do roku 1813 pobýval Honoré v internátu klášterní školy ve Vendôme, kde byl vychováván mnichy řádu oratoriánů. Později vystudoval v Paříži práva. Krátce působil jako notář, ale pak se proti vůli rodiny stal spisovatelem. Rodiče mu poskytli skromnou finanční podporu s podmínkou, že se během dvou let prosadí jako literát. Začal s divadelní hrou a když neuspěl, zkusil psát historický román ve stylu Waltera Scotta, který nedokončil. V letech 1821–1824 psal pod různými pseudonymy (nejčastěji jako Horace de Saint-Aubin) komerčně úspěšné dobrodružné romány, které později zavrhl a odmítal jejich zařazování do svého souborného díla.
Společenský a literární profil V roce 1825 začal podnikat jako nakladatel, založil malou tiskárnu, ale po dvou letech skončil bankrotem. Byl poté nucen psát velmi intenzivně, aby zaplatil své dluhy. Psal vlastně pro výdělek (což v jeho době nebylo obvyklé) a výhradně v noci. Psaní věnoval až 18 hodin denně, při tom konzumoval obrovské množství kávy (údajně až 60 šálků za den).
Do dějin literatury vstoupil i jako „dělník pera“, známý svou mimořádnou pracovitostí; kromě psaní románů působil takřka po celý tvůrčí život i jako novinář a kritik. Opustil komerční literaturu a započal rozsáhlé dílo, ve kterém chtěl představit různé lidské typy a vrstvy francouzské společnosti na přelomu 18. a 19. století. V polovině srpna 1829 vyšel román Šuani, který byl poprvé podepsán jeho pravým jménem Honoré Balzac. Po něm následovalo velké množství dalších povídek a románů. Jen v roce 1830 například vydal asi 70 publikací, v dalším roce ještě více. Balzac začal být známým autorem a současně psal články do různých pařížských novin. V roce 1835 koupil politické a literární noviny Pařížská kronika (La Chronique de Paris), ve kterých publikoval své články, romány i povídky. I tento projekt skončil neúspěchem, v červenci 1836 noviny pod hrozbou bankrotu opustil. Přes tuto zkušenost se v roce 1840 znovu vrátil k podnikání a začal vydávat měsíčník Revue parisienne, který po třech měsících zanikl.
Vyznával politický legitimismus, byl monarchistou s celoživotními snahami proniknout do vyšší (aristokratické) společnosti. V roce 1831 začal ke svému jménu přidávat šlechtický přídomek a podepisovat se jako Honoré de Balzac. Vydělané peníze investoval do nákladného životního stylu, utrácel za přepychové obleky, nábytek, milenky. Hojně navštěvoval pařížské salóny, například Jamese von Rothschilda, Madame Récamier. Z této snahy vyplývaly i jeho neustálé finanční potíže, které se snažil řešit svou hektickou literární tvorbou. Několikrát se také pokusil o sebevraždu.
Vztahy k ženám Na Balzacově literárním úspěchu měly velký podíl ženy. Balzac ve svých románech popisoval ženy s velkou psychologickou obratností a tím upoutával jejich zájem i ke své osobě.
Jednou z nejdůležitějších žen Balzacova života byla Laure de Berny, se kterou se seznámil v roce 1822. O dvacet let starší milenka a rádkyně, která mu poskytovala i finanční pomoc v případě nouze. Inspirovala ho k vytvoření ženských postav (Madame de Mortsauf, Madame Firmiani) v některých románech. V roce 1825 započal poměr s ovdovělou vévodkyní d'Abrantès, která byla o 15 let starší než on.náhled|vlevo|250x250px|Ewelina Hańska v roce 1825
Roku 1832 se Balzac prostřednictvím korespondence seznámil s hraběnkou Ewelinou Hańskou roz. Rzewuskou (1801–1882), dcerou rusko-polského šlechtice, provdanou za bohatého statkáře sídlícího poblíž Berdyčeva na Ukrajině. Nejprve Balzac obdržel dopis z Oděsy, podepsaný pouze slovem „cizinka“ (L'étrangère), ve kterém Hańská vyslovila svůj smutek nad cynismem a ateismem v románu Šagrénová kůže (La Peau de Chagrin).ROBB, Graham: Balzac: A Biography. New York: W. W. Norton & Company, 1994, s. 223-224 (anglicky). Spisovatel odpověděl na kritiku neznámé ženy formou inzerátu v listu La Gazette de France, což byly jediné francouzské noviny, které se tehdy směly dovážet do Ruského impéria. Po výměně několika dopisů se Balzac se svou čtenářkou prvně setkal v září 1833 na břehu Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku, kam Ewelina přicestovala se svým manželem. Další jejich setkání se uskutečnilo v prosinci 1833 v Ženevě. Podle životopisce Rogera Pierrota „obdržel Balzac odměnu za svou lásku“ poprvé dne 26. ledna 1834 ve vile Diodati v Cologny, tedy na stejném místě, kde mu vévodkyně de Castries dříve takovou přízeň odmítla.PIERROT, Roger: Honoré de Balzac, Paříž, Fayard, 1994, s. 232.
náhled|Marie-Caroline du Fresnay, dcera Marie du Fresnay a Honorého de Balzaca, portrét od Henriette Girouard-Lucquin (1865)
V roce 1833 měl Balzac krátkou aféru s Marií du Fresnay, vdanou ženou tehdy ve věku 24 let. Z tohoto vztahu se 4. června 1834 narodilo jeho jediné dítě, dcera Marie-Caroline du Fresnay. Marie-Caroline se později provdala a rozvedla, přitom zůstala bezdětná. Zemřela následkem automobilové nehody ve věku 96 let Paříži. Ve své závěti ji Honoré de Balzac učinil svou dědičkou. Po její smrti přešlo toto dědictví na její synovce.
V roce 1835 se Balzac zamiloval do hraběnky Frances-Sarah Guidoboni-Visconti a jejich přátelství trvalo pět let.
Poté, co Ewelina Hańská v roce 1841 ovdověla, podnikl Balzac cestu za ní do Petrohradu (1843). Po dalších měsících společného pobytu v Paříži se vydal na Ukrajinu, několikrát navštívil Kyjev a pobýval také v Radyvylově. Hańska navzdory svému vdovství dlouho váhala, než přijala Balzacův návrh, aby si ho vzala. Situace byla komplikována ruským právem, které stanovilo, že manželka cizince automaticky ztratila svůj pozemkový majetek, pokud car nepodepsal předběžný souhlas se sňatkem. Obávala se také neustálých Balzacových dluhů.
náhled|La Comtesse Hańska et son chien (Hraběnka Hańská a její pes), portrét od Ferdinanda Georga Waldmüllera, 1835
Poslední léta a manželství Teprve pár měsíců před svou smrtí, a to 14. března 1850, když byl spisovatel již těžce nemocný, se v Berdyčevě uskutečnil jeho sňatek s Ewelinou Hańskou. Balzacova nemoc se ještě zhoršila během dubnové cesty do Paříže. Tam Honoré de Balzac 18. srpna 1850 zemřel. V den jeho smrti jej navštívil Victor Hugo, jeho dlouholetý přítel, který také promluvil na spisovatelově pohřbu. Honoré de Balzac je pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Po jeho boku je pochována i hraběnka Hańská, jeho manželka, která zemřela mnohem později, v roce 1882.
Dílo
Spisy Ve svých dílech projevil Balzac smysl pro detail, měl velkou znalost prostředí i postav, které vytvořil. Snažil se popsat všechny typy lidí ve společnosti a jejich životní situace. Dokázal tak vystihnout morální vlastnosti lidí v tehdejší francouzské společnosti. Šlo mu o historii mravů (histoire des moeurs).
náhled|Honoré de Balzac, 1843. Portrét od Davida d'Angers.
Balzac je autorem rozsáhlého cyklu, který nazval Lidská komedie (La Comédie humaine). Tento cyklus, zobrazující francouzskou společnost na počátku 19. století, obsahuje 95 románů a povídek, z nichž většina vyšla v časopisech i knižně. Předmluva k tomuto monumentálnímu cyklu je manifestem realistického umění. Jádrem celého cyklu je volná trilogie románů Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán. V Otci Goriotovi jsou poprvé obsaženy všechny základní rysy balzacovského románu. V něm vytvořil Balzac truchlivý příběh bohatého kupce, který nahromaděný majetek odkázal dcerám, jež ho poté opustily. Proto dožívá opuštěný a opovrhovaný. Významnou postavou románu je mladý Rastignac, jenž touží vyniknout a v honbě za penězi a mocí postupně ztrácí víru ve staré morální zásady. Další postavou je bývalý galejník Vautrin, který mladého muže vyvádí z iluzí. Pokračování nazvané Ztracené iluze, označované často za „nejbalzacovštější“ román, je především příběhem venkovského básníka Luciena de Rubempré v Paříži, který se postupně stává bezcharakterním žurnalistou. Román Lesk a bída kurtizán trilogii uzavírá – popisuje výstřelky mužů z vysokých kruhů společnosti, jejich vztahy ke kurtizánám a vyznačuje se napínavým až dobrodružným dějem. Jednou z hlavních postav je opět Lucien de Rubempré.
náhled|250x250px|Balzacův hrob v Paříži na hřbitově Père-Lachaise, oddíl 48, cesta Casimir Delavigne
Některé z jeho románů a zejména povídek, inspirovaných poetikou středověkého romanopisce Rabelaise, byly pokládány za nemravnou četbu. Část Balzacova díla byla církví zařazena na Index zakázaných knih, především „všechny milostné příběhy" (omnes fabulae amatoriae).Viz vydání Indexu z roku 1948 dostupné i online
Fyziologie manželství, (1829) Dům U Pálkující kočky, (La Maison du Chat-qui-pelote, 1829) – konfrontace dvou odlišných světů v podobě lásky mezi měšťanskou dívkou a bohémským malířem. Šuani, v originále Le dernier Chouan ou la Bretagne en 1800, (1829) – historický válečný román z období francouzské revoluce, který je mezníkem v jeho tvorbě; později jej zařadil do cyklu Lidská komedie. Gobseck (1830) – příběh hamižného podnikatele a spekulanta předznamenává balzakovskou metodu realistického románu. Gobseck, napůl Žid, napůl Holanďan, představuje podivný archetyp bývalého dobrodruha, jenž nahlédl povahu všech společností, jimiž prošel, a shledal, že konvence a morálka se mění, ale zlato vládne všude. Rozhodl se vzdát se nerozumných slastí, neboť se slastí moci, která může vyplývat výhradně z vlastnictví zlata, se nemůže srovnávat nic: kdo má zlato, má moc, kdo má moc, má vše. Gobseck, jako poslední záchrana zadlužených aristokratů, mládenců a básníků z bohatých rodin, nabízí „pomocnou ruku“ před jejich posledním pádem na společenské dno. Je chladným, nepřístupným pozorovatelem zániku, pozorovatelem celého společenského dění, které vlastně začíná a končí u něj, ačkoli žije ve skrytu. Nikdo neví o něm, on ví o všem. Jeho příběh sledujeme skrze vyprávění právníka Dervilla, jenž si jediný získal Gobseckovo přátelství: protože on mu byl, na rozdíl od ostatních, „ochoten věřit bez výhrad“. Po Gobseckově smrti nahlížíme do jeho spíží a skladišť plných shnilého jídla a obchodního zboží. Gobseck ztělesňuje iracionalitu veškerého hromadění a moci, jíž nemůže člověk sám nikdy plně užít, ale je také metaforou zákonitostí kapitalisticky fungující společnosti, jíž lidé jako Gobseck vládnou, neboť moc peněz jim není prostředkem, ale cílem. Možná že každý člověk disponující ohromnou skrytou mocí začíná mít „gobseckovské“ rysy. Rozsah díla odpovídá kratší novele či delší povídce.