Katolická církev, někdy podle své nejpočetnější součásti označovaná jako římskokatolická církev, je největší křesťanská církev s celosvětově asi 1,3 miliardy členů, katolíků. Patří k nejstarším a největším mezinárodním institucím a hrála významnou roli v dějinách a vývoji západní civilizace.O'Collins, s. v (předmluva). Skládá se z 24 autonomních církví, a to římskokatolické (latinské) církve a 23 mnohem méně početných východních katolických církví. Tyto církve se člení do diecézí a eparchií, zpravidla řízených biskupy (eparchy). Východní katolické církve, které mají dohromady přibližně 18 milionů členů, tvoří hlavně východní křesťané, kteří z různých historických důvodů během novověku navázali společenství s papežem. Těžiště katolicismu v době jeho vzniku v 16. století bylo v západní a střední Evropě, nyní však katolíci následkem misií a migrace žijí po celém světě. Od 20. století žije většina z nich na jižní polokouli, částečně i v důsledku sekularizace v Evropě a zvýšeného pronásledování na Blízkém východě. Za svou hlavu katolická církev považuje Ježíše Krista, jehož pozemským zástupcem a svrchovaným pastýřem církve je papež, římský biskup. Papež stojí v čele Svatého stolce, ústředního řídícího orgánu církve. Od roku 1929 jsou papežové zároveň i monarchy Vatikánu, městského státu v Římě, který spravuje Římská kurie a ve kterém papež a Svatý stolec sídlí. V rámci křesťanství je katolická církev hlavní představitelkou katolicismu, kam vedle ní patří starokatolická církev a další církve s podobným charakterem liturgie a nauky.
Z původní nerozdělené křesťanské církve (již od druhého století také často označované jako katolická, tj. všeobecná církev) se dnešní katolická církev vydělila následkem řady rozkolů, především velkého schizmatu v roce 1054, kdy se církev v západní části Evropy rozešla s pravoslavím na východě, a reformace 16. století, kdy vznikl protestantismus a Tridentský koncil v reakci na něj zformoval novověkou katolickou identitu. S pravoslavím a protestantismem však stále sdílí nauky obsažené v Nicejském vyznání víry, i když se v jejich výkladu v některých případech odlišuje. Učí, že je jednou, svatou, katolickou a apoštolskou církví, kterou založil Kristus,Katolická církev se sice považuje za autentické pokračování křesťanského společenství založeného Ježíšem Kristem, učí však, že jiné křesťanské církve a společenství mohou být s katolickou církví v nedokonalém společenství. „Podle katolické nauky je možné správně tvrdit, že Kristova církev je přítomna a působí v církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou plně ve společenství s katolickou církví, a to díky prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny.“ „Proto existuje jediná Kristova církev, která subsistuje v katolické církvi, řízené Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Církve, které sice neexistují v dokonalé jednotě s katolickou církví, ale zůstávají s ní spojeny nejužšími svazky, tj. apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravé partikulární církve. Proto je Kristova církev přítomna a působí i v těchto církvích, i když jim chybí plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolickou nauku o primátu, který podle Boží vůle objektivně má a vykonává římský biskup nad celou církví. ... ,Věřící křesťané si tedy nemohou představovat, že Kristova církev není nic jiného než soubor – sice rozdělených, ale přece jen v jistém smyslu jednotných – církví a církevních společenství; nemohou se také svobodně domnívat, že Kristova církev dnes nikde reálně neexistuje a že ji je třeba považovat pouze za cíl, o jehož dosažení musí všechny církve a církevní společenství usilovat.ʻ“ že její biskupové jsou nástupci Kristových apoštolů a že papež je nástupcem svatého Petra, kterému Ježíš Kristus udělil primát, tedy vedení církve. Tvrdí, že vyznává původní křesťanskou víru, kterou učili apoštolové a kterou ona se svým učitelským úřadem neomylně předává a vykládá na základě Písma svatého a posvátné tradice. Různost liturgických ritů, mnišských řádů, teologických směrů a dalších institucí v katolické církvi odráží její různé teologické a duchovní důrazy. „Bohatá rozmanitost ... teologického a duchovního dědictví, které je vlastní místním církvím ,sjednoceným ve společném úsilí, ukazuje tím více na katolicitu nerozdělené církveʻ (srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium, 23).“ V recenzi článku z Encyklopedie náboženství Gunton píše: „[Č]lánek [o katolicismu v encyklopedii] správně nabádá k opatrnosti a hned na začátku naznačuje, že římský katolicismus se vyznačuje několika různými doktrinálními, teologickými a liturgickými důrazy.“ Na rozdíl od protestantismu klade katolická církev důraz na svátosti, zejména eucharistii slavenou při mši svaté, „Eucharistie je souhrnem a shrnutím naší víry.“ a na kult svatých, především Panny Marie.
Katolické sociální učení zdůrazňuje dobrovolnou podporu nemocných, chudých a trpících prostřednictvím tělesných a duchovních skutků milosrdenství. Katolická církev po celém světě provozuje tisíce katolických škol, univerzit a vysokých škol, nemocnic, sirotčinců a charitativních organizací a je světově největším nevládním poskytovatelem vzdělání a zdravotní péče. V minulosti zásadně ovlivnila a dodnes ovlivňuje západní filozofii, kulturu a vědu. Zejména od druhého vatikánského koncilu, který skončil roku 1965, probíhá polemika ohledně katolického učení o sexuální etice, bioetice, role žen v církvi včetně možnosti jejich svěcení a o demokratizaci církevního života; tyto spory církev polarizují mezi konzervativní a liberální křídlo a vedly k vlně výstupů z církve a odštěpení části věřících. Velké problémy církev řeší v souvislosti s vlnou odhalení sexuálního zneužívání duchovními.
Od rekatolizace v 17. století je římskokatolická církev nejpočetnější náboženskou společností na území Česka, i když počet jejích členů dlouhodobě klesá. K římskému katolictví se v Česku při sčítání lidu roku 2022 přihlásilo přes 740 tisíc osob z asi 1 370 tisíc těch, kteří se přihlásili k nějakému konkrétnímu vyznání. Římskokatolická církev v Česku se dělí na dvě církevní provincie, českou (arcidiecéze pražská se sufragánními diecézemi českobudějovickou, královéhradeckou, litoměřickou a plzeňskou) a moravskou (arcidiecéze olomoucká a diecéze brněnská a ostravsko-opavská). Řeckokatolická církev v Česku má vlastní apoštolský exarchát. Biskupové obou církví se sdružují v České biskupské konferenci, jež si volí svého předsedu. V Česku také působí Apoštolská nunciatura v České republice, diplomatické zastoupení Vatikánu.
Název Hlavní články: Katolická (termín) a Římskokatolická (termín) náhled|Poprvé použil termín „katolická církev“ (doslova znamená „všeobecná církev“) církevní otec svatý Ignác z Antiochie ve svém Listu Smyrňanům (asi 110 n. l.). Ignáci z Antiochie se také připisuje nejstarší zaznamenané použití termínu „křesťanství“ (řecky Χριστιανισμός) asi v roce 100 n. l. Zemřel v Římě, jeho ostatky se nacházejí v Bazilice svatého Klimenta v Lateráně. Slovo katolická (z řeckého καθολικός, romanizováno: katholikos, doslova „všeobecná“) bylo poprvé použito pro označení církve na počátku 2. století.MacCulloch, Christianity, s. 127. První známé použití výrazu „katolická církev“ (řecky: καθολικὴ ἐκκλησία, romanizovaně: he katholike ekklesia) se objevilo v dopise svatého Ignáce z Antiochie Smyrňanům napsaném kolem roku 110 n. l.,Citát svatého Ignáce Smyrňanům (asi 110 n. l.) který obsahoval následující text: „Kdekoli se objeví biskup, tam ať je lid, tak jako kde je Ježíš, tam je všeobecná [katolická] církev.“ V katechetických přednáškách (asi 350) svatého Cyrila Jeruzalémského byl název „katolická církev“ použit k odlišení od jiných skupin, které se také nazývaly „církví“. Pojem „katolická“ byl dále zdůrazněn v ediktu De fide Catolica vydaném roku 380 Theodosiem I., posledním císařem, který vládl východní i západní polovině Římské říše, při zřízení státní církve Římské říše.
Od schizmatu mezi Východem a Západem v roce 1054 přijala východní církev přídavné jméno „pravoslavná“ jako svůj charakteristický přívlastek; její oficiální název nadále zní „pravoslavná katolická církev“. Západní církev ve společenství se Svatým stolcem přijala podobně přívlastek „katolická“ a ponechala si toto označení i po protestantské reformaci v 16. století, kdy se těm, kdo přestali být ve společenství, začalo říkat „protestanti“. Výňatek: „Po rozdělení Východu a Západu převzala ,katolickáʻ jako svůj popisný přívlastek západní nebo latinská církev, stejně jako ,pravoslavnáʻ východní nebo řecká. V době reformace si výraz ,katolickáʻ nárokovala jako své výlučné právo ta část církve, která zůstala pod římskou poslušností, v protikladu k ,protestantskýmʻ nebo ,reformovanýmʻ národním církvím. Ty si však tento termín také ponechaly a daly mu většinou širší a ideálnější či absolutní význam jako atributu žádného jednotlivého společenství, ale pouze celého společenství spasených a svatých ve všech církvích a věcích. V Anglii se tvrdilo, že církev i jako reformovaná je národní větví ,katolické církveʻ ve vlastním historickém smyslu.“. Citace: „[U]žívání přídavného jména ,katolickýʻ jako modifikátoru slova ,církevʻ se stalo rozdělujícím až po schizmatu mezi Východem a Západem... a protestantské reformaci. ... V prvním případě si západní církev pro sebe nárokovala název katolická církev, zatímco východní si přisvojila název pravoslavná církev. V druhém případě si ty církve, které byly ve společenství s římským biskupem, ponechaly přívlastek ,katolickáʻ, zatímco církve, které se s papežstvím rozešly, byly nazývány protestantskými.“
Zatímco „římská církev“ se používá pro označení papežské diecéze v Římě od pádu Západořímské říše a v raném středověku (6.–10. století), „římskokatolická církev“ se používá pro celou církev od protestantské reformace na konci 16. století. Dále někteří označují latinskou církev jako „Roman Catholic“ na rozdíl od východních katolických církví. „Roman Catholic“ se příležitostně objevuje také v dokumentech vydávaných jak Svatým stolcem,Příklady použití slova „římskokatolický“ Svatým stolcem jsou encykliky: a ; nebo společné prohlášení, které 23. listopadu 2006 podepsal papež Benedikt XVI. s arcibiskupem z Canterbury Rowanem Williamsem a s Konstantinopolským patriarchou Bartolomějem I. 30. listopadu 2006 tak zejména používaných některými národními biskupskými konferencemi a místními diecézemi.Příklad použití slova „římskokatolický“ biskupskou konferencí: Baltimorský katechismus, oficiální katechismus schválený katolickými biskupy Spojených států, uvádí: „Proto se nazýváme římskými katolíky, abychom ukázali, že jsme spojeni se skutečným nástupcem svatého Petra“ (otázka 118), a v otázkách 114 a 131 označuje církev jako „římskokatolickou církev“. (Baltimore Catechism)
Název „katolická církev“ pro celou církev se používá v Katechismu katolické církve (1990) a Kodexu kanonického práva (1983). Název „katolická církev“ se používá také v dokumentech Druhého vatikánského koncilu (1962–1965), „Poznámka: Papežův podpis je uveden v latinské verzi.“ Prvního vatikánského koncilu (1869–1870), Tridentského koncilu (1545–1563) a mnoha dalších oficiálních dokumentech.
Historie vlevo|náhled|upright=1.25|Tato freska (1481–1482) od Pietra Perugina v Sixtinské kapli zobrazuje Ježíše, jak předává klíče od nebes svatému Petrovi.