náhled|upright=1.6|Alegorie míru a hojnosti, chvála návratu prosperity během dvanácti let příměří, obraz z roku 1614, Abraham Janssens I (1575–1632)Dvanáctileté příměří, též příměří z Antverp, je smlouva uzavřená 9. dubna 1609 mezi Španělskem a Spojenými provinciemi nizozemskými. Smlouva stanovila dvanáctileté příměří mezi oběma zeměmi a na tuto dobu přerušila osmdesát let trvající boj sedmnácti nizozemských provincií za nezávislost. Krátce po uzavření došlo ve Španělsku k vyhnání převážně muslimských Morisků královským výnosem Filipa III. Španělského.Allen (2000), s. 202–233. Smlouva z Antverp byla důležitá hlavně pro Spojené provincie nizozemské, poprvé byly formálně uznané nějakou mocností jako nezávislý stát. Ve Španělsku byla smlouva považována naopak za ponižující, monarchie přišla o vládu nad důležitým územím, ale pro ekonomiku válkou vyčerpané země bylo přerušení války finanční nutností.Goodman, s. 15Anderson, s. 4 Král Filip III. Španělský, nástupce Filipa II. Španělského, využil čas příměří ve spolupráci se svým oblíbeným ministrem vévodou z Lermy k řešení vnitřních problémů španělské monarchie. Nizozemský guvernér arcivévoda Albrecht VII. Habsburský a jeho manželka Isabela Klára Evženie využili čas příměří k upevnění habsburské nadvlády a zavádění protireformace na územích spadajících pod jejich vládu.
náhled|upright=1|Vyhnání Morisků z Dénie, Vicente Mostre
Politické pozadí vlevo|náhled|upright=1|Místodržící Spojených provincií nizozemských Mořic Oranžský, Michiel Jansz. van Mierevelt vpravo|náhled|upright=1|Ambrogio Spinola Doria, markýz de los Balbases, Peter Paul Rubens V 90. letech 16. století se válka ve Španělském Nizozemí dostala do patové situace. Po pádu Antverp v roce 1585 nařídil král Filip II. Španělský guvernérovi Španělského Nizozemí Alexanderu Farnese, vévodovi z Parmy, aby své vojenské akce zaměřil v první řadě na akce proti Anglii (Armada) a poté na válku s Francií, kde chtěl Filip II. zabránit nástupnictví protestanta Jindřicha IV. Francouzského. Tak se Filip II. dostal do situace, kdy vedl válku na třech frontách a náklady na vojsko se neustále zvyšovaly. Pro monarchii to bylo ekonomicky zničující. V roce 1596 byl Filip II. dokonce nucen pozastavit veškeré platby, v podstatě došlo ke státnímu bankrotu. Situaci obratně využíval hrabě Mořic Oranžský, místodržící Spojených provincií nizozemských pro svůj boj se španělskou armádou. Nizozemské město Breda bylo obléháno a po dlouhých bojích město Španělé v roce 1590 dobyli a obsadili, ale bylo to hořké vítězství. Španělé utrpěli tak velké ztráty, že už neměli sílu svého vítězství takticky využít. Přesto následující rok obsadili Španělé města Deventer, Hulst a Nijmegen a v roce 1594 obsadili Groningen. V této fázi války ztratila armáda Flander téměř všechny své strategické pozice severně od velkých řek.Parker (1977).
Po nástupu Filipa III. na španělský trůn a příchodu arcivévodů Albrechta VII. Habsburského a Isabely Kláry Evženie jako místodržících v habsburském Nizozemsku v roce 1598 se španělská flanderská armáda pokusila získat vojenskou převahu. Dne 2. července 1600 byli Španělé sice poraženi v bitvě o Nieuwpoort, podařilo se jim ale odrazit nizozemskou invazi do Flander. Dlouhé obléhání Ostende (1601–1604) ale dostatečně prokázalo vyrovnané síly obou stran. Obě strany investovaly obrovské množství zdrojů do obléhání nebo naopak obrany Ostende. Město bylo prakticky v troskách. Španělský generál Ambrosio Spinola, který vystřídal arcivévodu Albrechta VII. ve funkci velitele, nakonec město 22. září 1604 dobyl, ale pouze za cenu ztráty jiného nizozemského sídla, města Sluis.
Mezitím se habsburské diplomacii podařilo ukončit boje na dvou frontách. V roce 1598 Jindřich IV. a Filip II. uzavřeli francouzsko-španělskou válku mírem z Vervins, podepsaným 2. května 1598. O šest let později Jakub I. Stuart a Filip III. ukončili anglo-španělskou válku (1585–1604) mírovou dohodou z Londýna (28. srpna 1604). Ukončení těchto válek umožnilo Habsburkům soustředit své síly na boje v Nizozemsku v naději, že se jim podaří zasadit nizozemským provinciím rozhodující úder. Následující rok se generál Spinola chopil iniciativy a poprvé od roku 1594 posunul bojovou linii dále na sever od velkých řek. Teď ohrožoval Spojené provincie nizozemské nepřítel přímo v jejich srdci.Allen (2000). V roce 1606 španělská armáda i přes úsilí Mořice Oranžského obsadila Oldenzaal, Lochem, Lingen, Rijnberk a Groenlo. Zabránit spojencům Nizozemska v materiální podpoře však Habsburkové nedokázali. Habsburské úspěchy v Nizozemsku byly navíc velmi drahé. A Španělé stále nebyli schopni nepříteli zasadit rozhodující úder, ve který Habsburkové doufali.Israel (1995), s. 399–405 Navíc v roce 1602 byla založena nizozemská Sjednocená východoindická společnost, která začala vážně konkurovat portugalskému zámořskému obchodu s kořením a jinými komoditami zřízením obchodních stanic na Molukách.Israel (1982), s. 5–9. Situace se pro španělskou ekonomiku, která byla na námořním obchodě závislá, nevyvíjela dobře. Hrozilo, že se evropský konflikt může dále šířit do španělských zámořských kolonií. Dne 9. listopadu 1607 Filip III. oznámil pozastavení plateb. Španělsko bylo finančně vyčerpané. Po desetiletích nepřátelství tak byly obě strany konečně připraveny zahájit jednání.
Jednání vlevo|náhled|upright=1|Místodržící provincie Frísko hrabě Vilém Ludvík, Michiel Jansz. van Mierevelt vpravo|náhled|upright=1|Otec Jan Neyen, Peter Paul Rubens
Opatrné vyjednávání začalo počátkem roku 1606. V březnu 1607 arcivévoda Albrecht VII. pověřil františkánského mnicha a diplomata v habsburském Nizozemí Jana Neyena, aby dohodl předběžné podmínky pro zahájení formálního jednání. Neyen býval protestantem a konvertoval ke katolicismu a připojil se k františkánskému řádu, což z něj činilo cenného prostředníka vyjednávání. Pod záminkou návštěvy své matky ve Spojených provinciích cestoval Neyen mezi Bruselem a Haagem. Spojené provincie trvaly na předběžném uznání nezávislosti, s nímž nakonec Albrecht VII. souhlasil, i když s nerad a s velkými výhradami.Van Eysinga (1959), s. 79–83.
Dne 12. dubna 1607 se obě strany dohodly na příměří s platností osm měsíců a s účinností od 4. května. Příměří bylo později rozšířeno i na operace na moři.Van Eysinga (1959), s. 83–84. Bylo velmi obtížné získat souhlas španělského krále Filipa III. Ten byl zděšen Albrechtovou připraveností připustit nezávislost provincií. Pouze zoufalá situace španělských financí přiměla krále k ratifikaci dohody. Příměří bylo několikrát prodlouženo, aby bylo možno dále vyjednávat. Jednání nakonec vedlo k podpisu dvanáctiletého příměří.Allen (2000), s. 169–202.
Konference byla zahájena v Haagu dne 7. února 1608. Jednání se konala v Binnenhofu, v místnosti která je od té doby známá jako Trêveszaal (Sál příměří). Místodržící Mořic Oranžský se odmítl osobně zúčastnit jednání, delegaci vedl jeho bratranec Vilém Ludvík, hrabě z Nassau-Dillenburgu, místodržící provincií Frísko, Groningen a Drenthe. Hlavním vyjednavačem za Spojené provincie nizozemské byl vlivný zemský advokát Johan van Oldenbarnevelt. Delegaci habsburského Nizozemska vedl Ambrosio Spinola, hlavním účastníkem byl státník a diplomat z Franche-Comté Jean Grusset dict Richardot, který hrál důležitou roli při obnově habsburské nadvlády v jižním Nizozemsku. V delegaci byl také františkánský mnich Jan Neyen, ministr zahraničí Don Juan de Mancicidor a Louis Verreycken, tajemník Státní rady Bruselu. Arcivévodští delegáti byli zmocněni jednat jménem španělského krále, který neposlal vlastní delegaci.Groenveld (2009), s. 41–42. vpravo|náhled|upright=1|Pierre Jeannin, posmrtná rytina, Jacques Lubin Řada panovníků vyslala na konferenci své pozorovatele. Francouzský tým vedl zkušený vyjednavač a prezident Burgundského parlamentu Pierre Jeannin. Anglickou delegaci vedl velvyslanec v Haagu a budoucí státní tajemník Ralph Winwood. Dánský král Kristián IV. poslal svého budoucího kancléře Jacoba Ulfeldta. Dalšími pozorovateli byli zástupci Rýnské Falce, z Braniborska přicestoval Jan Zikmund, dále markýz Joachim Ernst, markrabě z Brandenburg-Ansbach a Mořic, lankrabě Hesensko-Kasselska. Své pozorovatele vyslal arcibiskup princ Ernest Bavorský, kurfiřt z Kolína nad Rýnem, který byl současně biskupem v Münsteru, Hildesheimu, Freisingu a Liège a Jan Vilém, vévoda z Jülich-Cleves-Bergu. Většina z těchto delegátů odcestovala poté, když se jednání stále protahovala. Do konce zůstali pouze francouzští a angličtí diplomaté.Van Eysinga (1959), s. 97–100.
Konference nedospěla k dohodě o podmínkách mírové smlouvy a 25. srpna se rozpadla. Strany nebyly schopny dosáhnout kompromisu ve věcech koloniálního obchodu a náboženství. Aby ochránili Španělskou říši, Habsburkové požadovali, aby Nizozemci zrušili veškeré obchodní plavby jižně od rovníku. To ovšem Spojené provincie odmítly. Jednání inspirovala Huga Grotia, aby zveřejnil svou slavnou Mare Liberum na podporu statečného nizozemského odmítnutí ponižujících podmínek.Borschberg (2011), s. 78–81. Spojené provincie rovněž odmítly habsburský požadavek, aby katolíci v Nizozemsku měli zaručenu svobodu náboženství. Považovali to za zasahování do svých vnitřních záležitostí. Přes tyto neúspěchy se francouzským a anglickým prostředníkům podařilo přesvědčit obě strany, aby se dohodly na dlouhém příměří, které by zachovalo mír a zároveň by se nemluvilo o sporných tématech. Po delších a kratších obdobích jednání byla doba příměří stanovena na dvanáct let.Groenveld (2009), s. 41–52
Formální rozhovory byly obnoveny 28. března 1609 na antverpské radnici. Dne 9. dubna obě delegace podepsaly konečné znění dohody.Allen (2000), s. 202–233 Ratifikační proces se ale ukázal jako obtížný. Ve Spojených provinciích se města jako Amsterdam a Delft obávala, že smlouva omezí jejich obchod. Zástupci provincie Zeeland nesouhlasili se ztrátou příjmů ze soukromých zdrojů a trvali na zachování blokády Šeldy.Israel (1982), s. 35–42. Španělsko mělo své vlastní důvody k neústupnosti. Bylo nutné uskutečnit několik dalších jednání u arcibiskupského dvora, než byl král Filip III. ochoten ratifikovat smlouvu, což se stalo dne 7. července 1609.Allen (2000), s. 229–230
Ujednání vlevo|náhled|upright=1|Antverpská radnice, Michiel Collijn Habsburkové souhlasili s tím, že budou po celou dobu trvání příměří považovat Spojené provincie za samostatný stát. Znění článku ale nebylo jednoznačné. Nizozemská verze dohody víceméně uvedla, že byla uznána nezávislost Spojených provincií. Francouzský text navrhoval, aby se se Spojenými provinciemi zacházelo, jako by byly nezávislé.
Dohoda obsahovala ustanovení, že všechny nepřátelské akce by byly ukončeny na dobu dvanácti let. Obě strany by uplatňovaly svrchovanost na územích, která kontrolovaly k datu uzavření dohody. Jejich armády už nebudou vybírat poplatky a operovat na nepřátelském území, všechna rukojmí budou propuštěna. Vzájemné korzárské akce budou zastaveny, přičemž obě strany budou postihovat pirátství proti druhé straně. Obnoví se obchod mezi bývalými nepřátelskými stranami. Nizozemským obchodníkům nebo námořníkům bude ve Španělsku a v arcivévodském (habsburském) Nizozemsku poskytována stejná ochrana, jakou požívají Angličané podle Londýnské smlouvy. To také znamenalo, že nemohou být stíháni pro svou víru, ledaže by místní obyvatelstvo uráželi praktikováním svého náboženství. Nizozemsko souhlasilo s ukončením blokády vlámského pobřeží, ale odmítlo povolit bezplatnou volnou plavbu po řece Šeldě.
Exulanti z jižního Nizozemska se mohli vrátit, ale museli se přizpůsobit katolicismu. Majetky zabavené během války byly vráceny nebo za ně byly vyplaceny kompenzace. Na základě tohoto článku smlouvy získalo majetek množství aristokratických rodin, mezi nimi především místodržitel Mořic Oranžský a jeho sourozenci. Praktické rysy restitucí byly dohodnuty v samostatné smlouvě ze dne 7. ledna 1610.Groenveld (2009), s. 59–66