Javotte, Popelka bostonská (nebo jen Popelka bostonská či Javotte čili Popelka, v anglickém originále , ve francouzské verzi ) je opéra comique o třech dějstvích francouzského skladatele Émila Jonase na libreto anglického karikaturisty a libretisty Alfreda Thompsona jako variace na známou pohádku o Popelce. Měla premiéru 23. září 1871 v londýnském divadle Gaiety Theatre.
Vznik a charakteristika náhled|Skladatel Émile Jonas, fotografie Étienna Carjata V roce 1870 a v letech bezprostředně následujících mnoho osobností francouzského zábavného divadla opustilo kvůli válce a komuně Paříž a hledala uplatnění v blízkém zahraničí, v Bruselu a zejména v Londýně, kde byl živý divadelní ruch, i když vkus obecenstva se poněkud lišil. Takto uvedli některé premiéry svých děl mimo Paříž i nejvýznamnější osobnosti soudobé operety, totiž Jacques Offenbach, Hervé a Charles Lecocq, ale i méně významné osobnosti.
Jednou z nich byl skladatel Émile Jonas (1827–1905). Ten už byl v Londýně poměrně znám: roku 1866 byla v Covent Garden uvedena jeho opereta Avant la noce (Terrible Hymen, Před svatbou), roku 1868 v Gaiety Theatre Les Deux Arlequins (The Two Harlequins, Dva harlekýni) a v červnu 1871 i jeho nejslavnější opereta Kachna s třemi zobáky (Le Canard à trois becs, v angličtině jen Le Canard). Na základě těchto úspěchů byl požádán o hudbu k tříaktové burlesce na téma pohádky o Popelce, pod názvem Popelka mladší (Cinderella, the Younger). Ta vznikla rychle a Gaiety Theatre ji mohlo uvést již na počátku podzimní sezóny téhož roku.
náhled|vlevo|Interiér Gaiety Theatre v Londýně, rytina z roku 1868 Libreto k této adaptaci známého námětu napsal anglický libretista, novinář a karikaturista Alfred Thompson (1831–1895). Thompson byl jako karikaturista známý už od poloviny 50. let 19. století, libreta pro anglické hudebně-zábavní divadlo – jemuž dominoval žánr burlesky nebo extravaganzy – však začal psát až koncem 60. let a spolupracoval v té době především s Gaiety Theatre. Na Štědrý večer 1870 uvedlo toto divadlo velmi populární extravaganzu Aladdin II, or an Old Lamp in a New Light s Thompsonovým textem a originální hudbou Hervého a právě na základě jejího úspěchu mu zadal ředitel divadla John Hollingshead novou burlesku opět na originální francouzskou hudbu, a to od Émila Jonase.
Divadelní kritika ji přijala příznivě, i když podle anglické praxe hudbě přisuzovala větší důležitost textu a provedení než hudbě. „Burleska pana Thompsona je, na burlesku, velmi dobrý kus. Rádi bychom viděli akci trochu urychlenou, a až se herci s úlohami lépe seznámí, můžeme očekávat rozvoj improvizace, která by věci dodala života. Jevištní uspořádání pana Alfreda Thompsona bylo jako vždy pitoreskní a vkusné a hudba, od pana E. Jonase, byla jako obvykle dobře vybrána. Ani jednomu nelze něco vyčítat, snad jen že v obecném charakteru jednotlivých hudebních čísel by bylo vítáno více rozmanitosti.“ Premiéře byl přítomen i princ waleský. Největší dojem na londýnské obecenstvo učinila představitelka titulní úlohy Julia Mathewsová (1842–1876), kterou deník The Times označil v této souvislosti za „anglickou Schneiderovou“. Francouzský tisk referoval o velkém úspěchu a „jednomyslné chvále anglického tisku“, Popelka mladší se však hrála jen 24krát, což za triumf nebylo možné považovat.
Alfred Thompson napsal později na námět pohádky o Popelce i „extravaganzu“ The Crystal Slipper (Skleněný střevíček, premiéra roku 1888 v Star Theatre v New Yorku), ta však měla děj pohádce mnohem příměji odpovídající a nevyužívala Jonasovu hudbu.
Inscenační historie Francouzská premiéra náhled|vlevo|Delphine Ugaldová, první představitelka prince Edwarda ve francouzské verzi Javotty Spíše než původní anglická verze se prosadila následující francouzská. Libreto pod novým názvem Javotte (Cinderella zůstalo jako podtitul) přeložili do francouzštiny a upravili osvědčení operetní libretisté Charles Nuitter a Étienne Tréfeu. Uvedlo ji divadlo vedené galeristou a impresáriem Louisem Martinetem, který v budově dosavadního Théâtre de l'Athénée otevřel nové divadlo, jež mělo být věnováno opeře, pod názvem Théâtre-Lyrique poté, co původní divadlo tohoto jména vyhořelo 25. května 1871 za Pařížské komuny. Martinet měl v úmyslu uvést Javottu co nejdříve po londýnské premiéře (ohlašována byla již v srpnu 1871), narazil však na spory s autorskoprávní organizací Société des Auteurs et Compositeurs Dramatiques (k jejich vyřešení přispěl Émile Jonas, který byl funkcionářem SACD) a poté na změnu obsazení hlavní role, kterou převzala zpěvačka Delphine Ugaldová (1828–1910). To vyvolalo odpor Nuittera a Tréfeua, kteří se od díla veřejně distancovali, a také obavy o přijetí obecenstvem: Ugaldová již byla za zenitem svých schopností (Javotte se stala ostatně její poslední rolí) a v očích některých se kompromitovala činností v době Pařížské komuny. Tyto obavy se ukázaly neopodstatněné, obecenstvo přijalo Ugaldovou příznivě a dílo samotné přímo nadšeně. Premiéra se konala v Théâtre-Lyrique dne 22. prosince 1871.
náhled|Louis Martiner, ředitel Théâtre-Lyrique U kritiky byl ohlas o poznání chladnější než u publika; někteří recenzenti vyčítali instituci navazující na předválečné Théâtre-Lyrique, že se věnuje operetnímu žánru. Gustave Bertrand v hudebním týdeníku Le Ménéstrel psal: „Znali jsme pana Émila Jonase jako pečlivějšího skladatele, než je zde: inspirace je prostá a rychlá a strhává s sebou směsici pěkné řady reminiscencí (prošel jí úryvek Chopinova smutečního pochodu, ostatně velmi veselý). Dala by se citovat řada povedených stránek, jako třeba duettino Edwarda a Javotty a přípitek v posledním dějství; ale převládajícím dojmem je, že jde o pouhou operetu, a ani ne z první ruky.“ Henri Lavoix ml. v Revue et Gazette musicale de Paris vyjadřoval rezervovaný podiv nad úspěchem kusu v Anglii: „Na dosti lehké plátno autoři vyšili velké množství – řekněme – lokálních žertů, které musely být zábavnější pro Angličany než pro nás. […] Nedokážeme dobře posoudit, co může být v těchto legráckách komického. Buď jak buď, libreto není únavné a hudbě nepřekáží, když už jejímu vzletu příliš nepomáhá.“ Podle něj Jonas zde, jako ve svých předchozích dílech, podává důkaz o tom, že je „umělcem vyššího řádu“. „I když se ne vždy vyhýbá s dostatečnou péčí upadnutí do hudební obyčejnosti, má jednu obrovskou přednost: je scénický […] Jakmile postaví dvě postavy před publikum, ať je melodie, kterou je obdaří, jakákoli – banální či půvabná, elegantní nebo výraznějšího rytmu – tyto postavy ožijí, rozhýbou se, jsou na jevišti.“ Pro tuto divadelnost „mu snadno a velkodušně odpustíme, když si občas dostatečně neohlídá svou paměť při výběru svých melodických tahů.“ Na rozdíl od Bertranda řadil Lavoix Javottu bez pochyb do žánru opéra comique. Émile Abraham v novinách Le Petit journal vyzdvihuje Jonasův smysl pro divadelnost, charakterizuje jeho hudbu jako „veselou, ale ne komickou“ a přisuzuje mu „styl, jasnost a ušlechtilost“. Johannes Weber v deníku Le Temps neměl pro libreto příznivých slov („měšťácká, banální, groteskní bajka“) a hudbě vyčítal zejména přílišnou tanečnost: „Je to pořád stejná nebo skoro stejná taneční melodie […] pořád jen valčíky, polky, rejdováky, čtverylky […] Když je člověk spokojený, tančí; je-li rozzloben, tančí rychleji; chce-li být něžný, tančí jemně; má-li srdcebol, tančí v moll; tančit znamená žít; i když se tančí na sopce, alespoň se bavíme tancem.“ Také ji považoval za zcela neoriginální: „Pan Jonas […] našel ve svých kapsách hromadu věcí zleva i zprava, aniž by o nich věděl. Zapřísahá se slavnostně, že to neučinil záměrně, a my ho velkomyslně bereme za slovo; ale on si bude myslet, že co si mohl vzít, si může i nechat.“ I skladatel Victorin Joncières v La France chorale psal: „Žalostné libreto Javotty inspirovalo pana Jonase jen prostředně. Jeho partitura je jasná, melodická a dobře rytmizovaná; jenže úplně postrádá původnost. Pozdravili jsme cestou motivy z Velkovévodkyně, z Kdybych byl králem, z Tlachalů, z Dona Pasquala atd. atd.“ Jen částečně bral proti těmto výčitkám Jonase v ochranu Émile Mugnot de Lyden v časopise L'Orchestre, který shledával podobnost s jinými díly spíše ve skladatelových stavebních prostředcích než přímo v jeho motivech a ostatně předvídal dílu dlouhý jevištní život.
Konečně prestižní Clémentův a Laroussův slovník opery o Javottě píše: „Hudba je nejen dobře udělána, ale i stále zajímavá pro uši hudebníků; myšlenky jsou předkládány elegantně, instrumentace je výtečná. Tomu všemu však chybí původnost a výraz. Skladatel učinil příliš ústupků tomuto zhrubělému obecenstvu, které postrádá jakýkoli smysl pro umění a které lze zaujmout jen rytmem valčíku, polky nebo kvapíku.“
Střední Evropa náhled|Fritzi Blum, první Javotte ve Vídni, rytina Karla Klíče z roku 1872 Pro kariéru Javotty ve střední Evropě měla rozhodující význam Vídeň. Tamější obecenstvo již znalo některé Jonasovy jednoaktové operety z hostování Bouffes-Parisiens a 18. listopadu 1871 byla navíc ve Strampferově divadle (Strampfer-Theater) poprvé úspěšně uvedena Kachna s třemi zobáky. Právě o rok později, 8. listopadu 1872, zde byla uvedena Jonasova opereta pod názvem Javotte, das neue Aschenbrödl (Javotte, nová Popelka); libreto bylo mírně přizpůsobeno místnímu publiku, například dějiště bylo přeloženo z fiktivního Pumpernickelu do reálného anglického Bostonu a postavy obou zlodějů Toma a Nicka byly zvýrazněny a přizpůsobeny humoru vídeňského lidového divadla. Émile Jonas přijel do Vídně dohlížet na poslední zkoušky a vůbec na zdar inscenace; byl přítomen premiéře a po každém aktu několikrát vyvoláván.
náhled|vlevo|Louis Martinius hrál v první vídeňské inscenaci Javotty ponocného Brocka Podle zpráv tisku našel Friedrich Strampfer v Javottě pro své divadlo „magnet“. Dopisovatel Brünner Zeitung konstatoval, že děj je „maloměšťácký“, Jonasova hudba však „o to dráždivější, melodie jsou lehké, hravé, živě proudí, uchytí se mimoděk v uchu. Do hlubin hudby se nespouští, poletuje jen jako vlaštovka při povrchu; ale i tam je krmení dost, to vědí všechny vlaštovky.“ Korespondent Berliner Musikzeitung psal: „Hudba, která je od ve Vídni dosti zdomácnělého pařížského skladatele Émila Jonase, je půvabná, plynulá a celkově neškodná stejně jako libreto. Nějaké honění se za originalitou nelze panu Jonasovi v žádném případě vyčítat.“ Úspěch u publika přičítal klace. Příznivější názor měly vídeňské Blätter für Musik, Theater und Kunst: „Hudba lehce padne do ucha, obsahuje řadu svěžích a líbivých melodií a živých tanečních rytmů převážně originálního střihu. Ze všeho, včetně z pikantní orchestrace, čiší humor, se kterým umí pan Jonas zacházet stejně jako s grácií připomínající Offenbacha.“
Vídeňský úspěch byl pro Émila Jonase významný, právě ve Vídni měla premiéru i dvě jeho následující větší díla, operety Zlatý drdol (Goldchignon) a Japonka (Die Japaneserin). Vídeňský skladatel Eduard Strauß vydal čtverylku na témata z Jonasovy Javotty.
Vídeňská verze Javotty se rychle rozšířila po habsburské monarchii; ještě roku 1872 se hrála ve Štýrském Hradci, roku 1874 v Innsbrucku, roku 1875 v Lublani aj. Strampfer Javottu uvedl rovněž o deset let později, roku 1882 v divadle Carltheater. Premiéra se konala 16. září a zářili v ní Jenny Stubelová jako v titulní roli a Karl Drucker a Felix Schweighofer v roli zlodějíčků.
26. září 1873 měla premiéru i v berlínském divadle Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater, zpívali Albertine (Hubatschek-)Stauberová jako Javotte, Helene Menhardtová jako princ a pánové Adolfi a Schulz jako zlodějové. Úspěch nebyl velký, kritik Ferdinand Gumpert si stěžoval na text („Historka o Popelce již byla zpracována v tolika podobách – jako opera i jako parodická fraška – ale tak nezajímavou, jako je Thompsonova, neznáme.“) i na hudbu („Hudba pana Jonase zní docela příjemně a plynule, ale chybí ji přesto jakákoli osobitost, než aby mohla dojmout více než povrchně.“) a i publikum prý bylo poměrně chladné.