náhled|Hilsner konfrontován s korunním svědkem Pěšákem (kresba z druhého Hilsnerova procesu, Illustrirtes Wiener Extrablatt, 1900) Hilsneriáda je označení pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové, a celospolečenskou diskusi s procesy spjatou. Hilsneriáda byla spojena s největšími projevy antisemitismu na českém území během 19. století. Do aféry významně zasáhl budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk,MASARYK T. G. O pověře rituelní. Praha 1900.MASARYK T. G. Význam procesu polenského pro pověru rituelní. Praha 1900, německy Vídeň 1900. který veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu.ČERNÝ, Bohumil. Vražda v Polné. 1968, s. 123–125.MASARYK T. G. Nutnost revidovati proces polenský, Praha 1899.
Tato pověra a společenský ohlas provázely již zmizení čtrnáctileté Esther v Tisza Eszláru v Uhersku v roce 1882, antisemitismus byl také podstatou Dreyfusovy aféry, soudního případu s francouzským důstojníkem židovského původu od roku 1894.
Průběh
Vražda a vyšetřování vlevo|náhled|255x255pixelů|Tělo Anežky Hrůzové v márnici v Polně (vlevo lékaři Dr. V. Michálek a Dr. A. Prokeš z Polné, v popředí vpravo rada Reichenbach a strážmistr Klenovec) Anežka Hrůzová (narozená 16. dubna 1879) byla devatenáctiletá dívka římskokatolického vyznání z vesnice Malá Věžnice nedaleko od Polné, kde pracovala jako švadlena. Ve středu 29. března 1899 odešla jako každý den z práce, vracela se po pěšině do Věžničky okolo lesa Březina, domů však již nedošla. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech, 1. dubna v lese Březina. Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy holí a kameny, potom přiškrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem, tělo ukryl do mlází a zmizel. Měla roztrhané oblečení, ale nebyly shledány známky znásilnění – neměla protrženou panenskou blánu. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve. Řada stop ovšem byla zničena davem při objevení.náhled|upright|Symbolický hrob Anežky HrůzovéNa základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý nepříliš inteligentní příslušník polenského ghetta Leopold Hilsner (* 10. července 1876Židovská matrika v Polné, kniha narození 1869-1877, strana 196, řádek 586), který byl židovského vyznání, pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák.
Tělo bylo pohřbeno 4. dubna 1899 na hřbitově u kostela sv. Barbory za velké účasti veřejnosti.
Pověra o rituální vraždě I v souvislosti s tím, že tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno, našly ji během pátrací akce školní děti, a Velikonoce toho roku připadaly na konec židovského svátku Pesach, objevila se domněnka, že se Anežka Hrůzová stala obětí rituální vraždy na základě středověké pověry (poprvé doložená v Norwichi 1144), že Židé vraždí křesťanské děti či panny a jejich krev přidávají do macesů. V případě Anežky Hrůzové měla domněnka svůj počátek ve spontánních reakcích na místě nálezu, kdy nejdřív četník Klenovec řekl „Vždyť ona je podříznutá jako dobytče!“ a nato se ozvalo „Je podkošerována!“ v narážce na rituální židovskou porážku zvířat, v Polné obecně známou, při které se zvíře podřízne nožem „košerákem“ a zvíře se vykrví, aby maso bylo v souladu s náboženskými předpisy „košer“.Černý (1968), s. 9 Domněnku měl údajně podporovat pitevní nález, který tvrdil: Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.
Odsouzení a omilostnění náhled|upright|Místo vraždy Anežky Hrůzové s obrázkem Panny Marie Vyšehradské-Dešťové Proces byl zahájen 12. září a probíhal dále 16. září 1899 u krajského soudu v Kutné Hoře za obrovského zájmu médií a před velkým množstvím publika, které bylo přesvědčeno o Hilsnerově vině. Publikum se nevešlo ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekalo pod okny soudu. Soudní senát byl složen z předsedy senátu dvorského soudního rady Josefa Ježka a soudních radů Františka Budecia a Václava Peška. Posouzení viny obžalovaného spočívalo na dvanáctičlenné porotě, v níž zasedli: Václav Vančura, rolník z Vrdů, Josef Mikolášek, mlynář z Toužic, Emil Javůrek, kupec z Kutné Hory, František Jelínek, rolník z Malína, Václav Runčík, nadlesní z Hraběšína, Tomáš Oupeka, továrník z Kutné Hory, Václav Vondra, rolník z Močovic, František Prokeš, mlynář z Mladotic, František Müller, správce ze Žlebů, Josef svobodný pán Hrubý z Jelení, velkostatkář z Červených Peček a František Štěrba, chemik z Peček, jako náhradníci také Antonín Uher, rolník z Vrbčan a František Moravec, rolník z Hořan. Významnou roli sehrál právní zástupce matky zavražděné, národovec a radikální poslanec JUDr. Karel Baxa, pozdější pražský primátor a předseda Ústavního soudu. Státním zástupcem byl Antonín Schneider-Svoboda. Hilsnerovým obhájcem byl JUDr. Zdenko Auředníček. Na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě k trestu smrti. Účast dalších osob nebyla nikdy před soudem prokázána.
Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil negativní reakci veřejnosti. Po jeho protestech proti rozsudku a na základě dalších znaleckých posudků byl verdikt 25. dubna 1900 zrušen a případ byl kasačním soudem ve Vídni vrácen k novému projednání. Za svou obhajobu si Masaryk vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Masarykovi nešlo ani tak o samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti s despektemČerný (1968), s. 125 cituje: „Je to ničema, který dávno patřil do polepšovny.“ (např. v Hovorech z Lán), ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako rituální vražda.
náhled|upright=1.6|Dobová karikatura z Humoristických listů srovnávající protagonisty hilsneriády a Dreyfusovy aféry|vlevoV novém procesu u Krajského soudu v Písku v říjnu 1900 byl však Hilsner obžalován navíc ze spoluúčasti na vraždě další dívky, Marie Klímové z Horní Věžnice, která zahynula před více než dvěma roky. Leopold Hilsner byl 14. listopadu 1900 znovu na základě nepřímých nebo údajně vymyšlených svědectví odsouzen za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti na šibenici. Rozsudky však nekonstatovaly jako motiv vraždy motiv náboženský, nýbrž motiv sexuální (i když dle lékařských posudků, které měl soud k dispozici, netrpěl Hilsner žádnou sexuální úchylkou).
Císař František Josef I. v červnu 1901 prominul trest smrti císařskou milostí a Nejvyšší soud mu proto trest změnil na doživotí. 17. června 1901 byl převezen z písecké věznice do Prahy na Pankrác, kde bývala mužská káznice. Po 18 letech věznění byl Hilsner 24. března 1918 s podlomeným zdravím propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil Karel I., rehabilitován však nikdy nebyl. Na svobodě žil ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde se ve 20. letech živil jako podomní obchodník pod pozměněným jménem Heller, finančně jej podporovala vídeňská židovská obec i prezident Masaryk. V archivu prezidentské kanceláře našel berlínský lékař Petr Vašiček doklady, že Hilsner poslal Masarykovi fingované svatební oznámení, podle nějž si bere ve Vídni za ženu učitelku. Současně žádal po Masarykovi finanční příspěvek. Prezident mu vyhověl. Později se ukázalo, že žádná svatba nebyla. Hilsner zemřel ve věku 51 let v Rothschildově nemocnici ve Vídni pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva.
Pochybnosti náhled|Leopold Hilsner po svém propuštění roku 1918 (po stranách Hilsnerovo písmo) Řada autorů, mimo jiné Jiří Kovtun a Bohumil Černý, kteří se případem zabývali koncem 20. století, tvrdí, že důkazy o Hilsnerově vině nebyly zdaleka dostačující, a zpochybňují některá svědectví. Existovala také řada dalších podezření, kdo by mohl být vrahem Anežky (například její bratr, který se s ní den před vraždou pohádal, Hilsnerův spolubydlící atd.), tato podezření se ovšem pro nedostatek důkazů nikdy nepodařilo prokázat.
Jan Hrůza, Anežčin bratr, se údajně na smrtelném loži v roce 1943 přiznal k vraždě své sestry. Důvodem mělo být Anežkou žádané vyplacení věna k její chystané svatbě, což by ho připravilo o nemalou část dědictví. Této verzi údajně na nějakou dobu uvěřil i T. G. Masaryk.Hans Dieter Zimmermann: Zwei Prager Philosophen: Felix Weltsch und Tomas Garrigue Masaryk. In: Friedrich Battenberg et al. (Beiträge), Manfred Voigts (Hrsg.): Von Enoch bis Kafka. Festschrift für Karl E(rich) Grözinger zum 60. Geburtstag. Harrassowitz, Wiesbaden 2002, , S. 324, online. Tyto pověsti se pokusil prověřit český historik Bohumil Černý. Zjistil, že Jana Hrůzu na smrtelné posteli zpovídal a poté v roce 1943 pohřbíval ThDr. Anton Janko, katolický kněz ze Ždírce u Polné, který se po válce dobrovolně vystěhoval do Spolkové republiky Německo, přestože mu pro jeho dobrý vztah k Čechům bylo nabídnuto, aby zůstal v Čechách. Podařilo se mu s ním v roce 1968 sejít a ten mu řekl, že se na pohřeb Jana Hrůzy pamatuje. Dále mu sdělil, že sice nesmí vyzrazovat zpovědní tajemství, ale kdyby se při zpovědi dověděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, byl by povinen o tuto očistu usilovat. Údajné přiznání Jana Hrůzy na smrtelné posteli je tedy podle Černého zřejmě jen nepodloženou pověstí.ČERNÝ, Bohumil. Justiční omyl: hilsneriáda. Praha: Magnet-Press, 1990. 125 s. . S. 102.Bohumil Černý: ThDr. Anton Janko pohřbíval ve Ždírci Jana Hrůzu, Klub za historickou Polnou, (Polensko, č. 3/2001, s. 17–18)
Od roku 1996 se berlínský lékař MUDr. Petr Vašíček snaží o revizi procesu a Hilsnerovu rehabilitaci, spolu s členy Klubu Za historickou Polnou.Radek Laudin: Lékař usiluje o Hilsnerovo očištění v případu přes sto let staré vraždy, iDnes.cz, 27. 2. 2015 Prohledával třeboňský archiv, kde jsou materiály píseckého soudu, archiv prezidentské kanceláře a kvůli případu navštívil také Portugalsko a Izrael. V Polné pomáhal odstraňovat plakáty proti Masarykovi a Židům, které tam vylepili skinheadi.
Italský právník Mario Umberto Morini, který požaduje historickou i justiční rehabilitaci Hilsnera, se domnívá, že by revize procesu měla proběhnout před rakouským soudem, protože konečný rozsudek byl vyhlášen ve Vídni a český stát tehdy neexistoval.
K věci se vyjádřilo několik českých ministrů spravedlnosti. V roce 1998 ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová napsala doktoru Vašíčkovi, že v trestní věci Leopolda Hilsnera byl porušen zákon. Podle ní však není možné porušení zákona „odstranit“. Za prvé v době, kdy byl Hilsner odsouzen, neexistovala možnost stížnosti pro porušení zákona. Za druhé případ projednával a rozhodoval jako odvolací nejvyšší soud ve Vídni. Hilsnerově kauze se následně věnovali i ministři spravedlnosti Otakar Motejl a Jaroslav Bureš. Rakouské ministerstvo spravedlnosti v roce 2009 oznámilo, že z české strany nedošlo ke zrušení obou prvoinstančních rozsudků v Kutné Hoře a v Písku, a proto ani Rakousko nevidí žádnou možnost zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve Vídni, a to ani cestou prohlášení, že uvedené rozhodnutí bylo nezákonné.