António Augusto Teixeira de Vasconcelos (1. listopadu 1816 Porto – 29. června 1878 Paříž) byl portugalský romantický spisovatel a právník, novinář a politik,Vasconcelos, António Augusto Teixeira de. Academia das Ciências de Lisboa. Dostupné online který patří k zakladatelům portugalského románu ze současnosti.

Život Byl jediným synem brigádního generála Antónia Vicenta Teixeiry de Sampayo (nebo také São-Payo), vůdce prvního portugalského vojenského povstání proti Napoleonovi, a vzděláván byl v aristokratické vojenské tradici svého otce. Během občanské války, ovlivněn absolutistickým přesvědčením svého otce, vstoupil do řad stoupenců krále Miguela I., tzv. miguelistů. Roku 1837 se oženil s Antónií Adelaide Vasques da Cunha e Alarcão de Portocarreiro, se kterou měl jednu dceru. Roku 1839 začal studovat práva na Univerzitě v Comibře.

Během studia se setkal s novými politickými myšlenkami s liberálním zaměřením. Přesto zůstával i nadále miguelistou, ovšem prosazoval spojení vlády s progresivismem, kterému podle něho patřila budoucnost. Zahájil proto intenzivní novinářskou a politickou činnost a založil periodikum Oposição Nacional, narazil však na prudký odpor starých miguelistů, kteří byli zcela zakořeněni v minulosti. Znechucen se proto rozhodl miguelisty opustit, zůstal však progresivistou i odpůrcem stávající vlády královny Marie II.

Své studium v Coimbře úspěšně ukončil roku 1844, přestěhoval se do Lisabonu, kde si založil advokátní praxi. Zde také napsal svůj první román Roberto Valença, který začal vycházet anonymně, po kapitolách, v časopise A Ilustração. Když roku 1846 vypuklo v Portu povstání proti stávající vládě, okamžitě odjel do svého rodného města, k povstání se připojil a stal se civilním guvernérem okresu Vila Real, jehož vedení podporoval z vlastních peněz. Po porážce povstání roku 1847 se vrátil zchudlý zpět do Lisabonu, a protože se nevzdal svého nákladného života, ocitl se brzy ve vážných finančních potížích. Roku 1850 proto odjel do Luandy v Angole, kde si založil advokátní kancelář, která mu velmi slušně vydělávala. Byl dokonce zvolen starostou města. Po politických neshodách s guvernérem Angoly ohledně obchodu s otroky byl nucen vrátit se do Lisabonu.

Po návratu do vlasti se začal plně věnovat žurnalistice a založil noviny Arauto, které čtyři roky řídil a redigoval. Poté se rozhodl vydat se na dlouhou cestu po Evropě jako dopisovatel novin O Comércio o Porto a Revolucion de Septembro. Krátce nato, v roce 1858, založil v Paříži Iberskou společnost (Sociedade Ibérica), organizaci věnující se vydávání literárních děl s cílem zpřístupnit Evropě dějiny Portugalska a Španělska, čímž se stal známým v mnoha evropských zemích. Do Lisabonu se vrátil až roku 1862 a po osmi měsících založil a řídil noviny Gazeta de Portugal, které od roku 1865 začaly vydávat odpolední přílohu Boletim da Tarde. Začal se rovněž věnovat politice a roku 1865 byl zvolen poslancem parlamentu a generálním ředitelem sekretariátu Poslanecké sněmovny. Roku 1871 založil Jornal da Noite , který také řídil. Přispíval rovněž do dalších periodik. Během své novinářské a politické činnosti nezanedbával ani literární činnost. Svá díla psal jasným novinářským stylem a v portugalské literatuře patří k zakladatelům románu ze současnosti.

Zemřel roku 1878 v Paříži a pochován byl na pařížském hřbitově Montmartre (Cimetière de Montmartre).António Augusto Teixeira de Vasconcelos. Find a Grave. Dostupné online

Výběrová bibliografie Roberto Valença (1846), román, jehož plný název zní História verdadeira e singela da vida e feitos admiráveis do muito insigne e astucioso Roberto Valença desde o seu nascimento até à sua morte (Pravdivý a prostý příběh o životě a obdivuhodných činech velmi významného a bystrého Roberta Valençy od jeho narození až po smrt), vycházel anonymně po kapitolách v časopise A Ilustração. Příběh pikareskní povahy vypráví kapucínský mnich na základě zpovědí, kterou mu hlavní hrdina učinil před svou smrtí. Carta acerca do Tráfico de Escravos na Província de Angola''' (1853, Dopis o obchodu s otroky v provincii Angola), brožura obsahující kritiku guvernéra Angoly v souvislosti s obchodem s otroky. Les Contemporains Portugais, Espagnols et Brésiliens. Le Portugal e La Maison de Bragance (1859, Současní Portugalci, Španělé a Brazilci. Portugalsko a rod Bragance), spis vydaný v Paříži Iberskou společností. Fundação da Monarquia Portuguesa (1860, Založení portugalské monarchie), historický spis zabývající se vznikem portugalské monarchie a zdůrazňující význam národní nezávislosti a identity. O Prato de Arroz Doce (1862, Talíř sladké rýže), román, který se odehrává v Portu v letech 1846-1847 během protivládního povstání, kterého se autor sám zúčastnil. Jde o směsici tradičního romantického historického románu a kroniky s realistickými prvky, vyniká svou dokumentární hodnotou a je současně příkladem přechodu k románům ze současnosti v portugalské literatuře. Viagens na Terra Alheia: de Paris a Madrid (1863, Cesty po cizích zemích: z Paříže do Madridu), cestopisné vyprávění,ve kterém jsou autorovy úvahy o politice, umění a zvycích navštívených zemí propleteny s milostným příběhem. Název díla a jeho hovorový styl odkazují na spis Almeidy Garretta Viagens na minha terra (Cesty po mé zemi). Lição ao Mestre (1870, Lekce pro Mistra), román původně publikovaný na pokračování v Gazeta de Penafiel a knižně vydaný ve třech dílech roku 1875. Děj se zabývá skutečnými událostmi ze života autorových předků, kteří v knize vystupují pod zamaskovanými jmény. Papies velhos (1872, Staré papíry), povídky. A Ermida de Castromino (1875, Poustevna v Castrominu), román, jehož námětem je konflikt mezi pozemkovou šlechtou a nastupující obchodní buržoazií, vypráví příběh nešťastné lásky mladého osvíceného šlechtice a dcery zkrachovalého obchodníka, která je nucena provdat se za bohatého Brazilce, aby zachránila otcův podnik. Děj vrcholí tragickou smrtí dívky na místě poustevny v Castrominu, což vede mladého šlechtice k tomu, aby se na stejném místě zasvětil poustevnickému životu. Román je napsán v ultraromantickém stylu, což je literární směr vzniklý v druhé polovině 19. století v Portugalsku (a také v Brazílii), založený na přehnaných, vyhrocených a temnějších aspektech romantismu.

Ocenění Teixeira de Vasconcelos byl nositelem řady šlechtických titulů a členem mnoha významných organizací: královský peer (Par do Reino), šlechtic královského domu (Fidalgo da Casa Real), člen Rady Jeho Veličenstva (Conselho de Sua Majestade), od roku 1860 člen korespondent, od roku 1873 člen a od roku 1878 místopředseda Lisabonské akademie věd (Academia das Ciências de Lisboa), člen korespondent Španělské královské akademie věd (Real Academia de Ciencias Exactas, Físicas y Naturalesú), člen Geografického institutu (Institut de géographie) v Paříži, spoluzakladatel Lisabonské geografické společnosti (Sociedade de Geografia de Lisboa) roku 1875.

Obdržel také celou řadu vyznamenání: komandér Kristova řádu, rytíř Řádu svatého Ludvíka, velkokříž Řádu Isabely Katolické, komandér Řádu svatého Stanislava, komandér Řádu Karla III., rytíř Řádu Leopolda I., rytíř Řádu Dannebrog, velkodůstojník Řádu Medžidie.

Odkazy Reference

Externí odkazy

Teixeira de Vasconcelos''. Infopédia. Dostupné online

Kategorie:Portugalští spisovatelé Kategorie:Portugalští politici Kategorie:Portugalští novináři Kategorie:Portugalští právníci Kategorie:Romantičtí spisovatelé Kategorie:Absolventi Univerzity Coimbra Kategorie:Narození 1. listopadu Kategorie:Narození v roce 1816 Kategorie:Narození v Portu Kategorie:Úmrtí 29. června Kategorie:Úmrtí v roce 1878 Kategorie:Úmrtí v Paříži Kategorie:Muži Kategorie:Pohřbení na hřbitově Montmartre