Dvounápravové dieselhydraulické posunovací lokomotivy továrního typu WR 200 B 14 vyvinuté pro potřeby říšských ozbrojených sil vyráběly německé lokomotivky v letech 1940 až 1947. Po skončení druhé světové války jich několik zůstalo na československém území. Provozovány byly na vojenských a průmyslových vlečkách. Vyřazeny byly do 80. let 20. století.

Vznik a výroba Pro potřeby německé armády, především pro posun ve vojenských objektech a zařízeních, lokomotivu vyvinula v letech 1939–1940 konstrukční skupina AGM. Šlo o stroj projektovaný v rámci tzv. KML – unifikované řady, o menší a méně výkonnou verzi už vyráběné lokomotivy WR 360 C 14 (u ČSD řada T 333.1/T 334.0ᴵ), se kterou byla konstrukce v maximální míře sjednocena. Říšský vojenský zbrojní úřad (HWA) u nich kromě požadavků na výkon, jednoduchou obsluhu a provozní pohotovost a spolehlivost požadoval i lokomotivy dýmu prosté a schopné bezpečného provozu v muničních objektech.WAGNER, Jaroslav: Motorové lokomotivy WR 360 B 14. Svět (velké i malé) železnice. Corona Praha únor 2002. Roč. I (2002), čís. 1 s. 4–8. ISSN 1213–7219. Se sériovou výrobou začala firma Krupp v roce 1940, do roku 1944 bylo dodáno 75 strojů. Nejvíce – 52 kusů – jich pocházelo od firmy KHD, 10 jich dodala BMAG, 7 Jung, 4 Gmeinder, MBA a Krupp po jednom kusu.WAGNER, Jaroslav: Motorové lokomotivy WR 200 B 14. Svět (velké i malé) železnice. Corona Praha květen 2002. Roč. I (2002), čís. 2 s. 55–60. ISSN 1213–7219. Dalších 5 kusů bylo dokončeno u Gmeinderu až po válce, v letech 1946–1947. Čtyři předsériové stroje byly vyrobeny v těžší verzi (jako typ WR 240 B 15, rok 1939), a několik ve verzi lehčí (typ WR 200 B 13).

Provedení alt=Wehrmachtslokomotive WR 200 B 14|vlevo|náhled|Lokomotiva WR 200 B 14, typový náčrt V typovém označení WR 200 B 14 bylo zakódováno technické zadání zákazníka: W -Wehrmachtsreihe, R - Regelspur, výkon 200 koní, uspořádání pojezdu B, tlak 14 t na nápravu. Stavba byla s ohledem na použití robustní a přísně účelová. Byly to normálněrozchodné, dvounápravové kapotové dieselhydraulické stroje se spojnicovým pohonem a s budkou strojvůdce na konci, a se zúženou nižší kapotou vpředu. Rám i kapotáž byly ocelové, celosvařované.

Pod kapotou v rámu byl uložen řadový, vodou chlazený čtyřtaktní šestiválcový vznětový motor od různých výrobců (Deutz, MWM nebo MAN). Startovalo se stlačeným vzduchem. Chlazení obstarával masivní chladič v čele kapoty. Přes pružnou spojku připojená hydrodynamická převodovka Voith L 33y v uspořádání měnič–spojka 1–spojka 2 mohla pracovat ve dvou režimech. V režimu jízda byly rozsahy rychlostí 0–21,2 km/h na měnič, 33,4 km/h na první spojku a do 60 km/h na 2. spojku. Se zařazenou redukcí v režimu posun byly rychlosti poloviční a tažná síla téměř dvojnásobná. Moment byl přenášen přes jalovou hřídel a spojnice na obě spřažená dvojkolí. K reverzaci směru a zařazování redukce sloužily páky v kabině. Z kabiny se řídily i otáčky motoru na vstřikovacím čerpadle přes regulátor, ovládaný ručním kolem.

Lokomotivy byly vybaveny možností dvojnásobného řízení, z toho důvodu dostaly i přechodové můstky a dveře v zadní stěně kabiny pro možnost přímé kontroly přípřežní lokomotivy.

Brzda byla tlaková Kunze-Knorr pro stroj i vlak, a ruční zajišťovací. Kabina se vytápěla odpadním teplem od motoru, pro vlak sloužilo průběžné potrubí parního topení. Do výbavy podle německých regulí patřily i vzduchotlaká píšťala, návěstní zvonec a elektrické houkačky.

Přes unifikaci se vyrobené lokomotivy podle výrobců a sérií od sebe v jednotlivostech odlišovaly, kromě různých motorů mj. i v provedení kapot a střechy budky. Za jednu lokomotivu zaplatila říšská vojenská správa od 56 836,– do 62 000,– RM.

Provoz vlevo|náhled|Jedna z WR 200 B 14 dokončených až po válce (Gmeinder 4274/1947), pův. Lok 3 na vlečce Daimler Benz AG, Stuttgart, v roce 2011 v muzeu SEH v Heilbronu s fiktivním označením V 20 101 Lokomotivy byly nasazovány na normálněrozchodných vlečkách strategicky významných objektů, jako muniční sklady, sklady pohonných hmot, zásobovací základny, cvičiště, letiště, nebo pro válečné účely důležité výrobní podniky. Největším odběratelem bylo OKH, na českém území s vlastními vlečkami mj. u zásobovacích základen v Olomouci, Břeclavi nebo Chebu, a Luftwaffe (vlečky Olomouc, Halenkov, Sobíňov/Bílek, Domašín).

Po druhé světové válce převzaly německé spolkové dráhy DB 23 provozuschopných strojů, říšské dráhy DR 4 stroje, které byly v obou případech přeznačeny na řadu V 20, později u DB na řadu 270. Rakouským drahám připadla jedna lokomotiva (ÖBB 2061.01), další zůstaly u vlečkařů. U německých státních drah byly vyřazovány v letech 1966–79, zčásti prodejem na vlečky, kde byly poslední z nich v provozu ještě na počátku 80. let 20. století. Okolo tuctu lokomotiv je po Německu a Rakousku zachováno ve sbírkách muzeí a spolků železniční historie.

vlevo|náhled|Lokomotiva WR 200 B 14 (BMAG 1941) jako č.112 na vlečce Slovnaftu Bratislava, okolo r. 1960 Na území Československa dostal po roce 1945 kořistní vojenské lokomotivy do správy železniční pluk v Pardubicích, který ty pro armádu nepotřebné případně uvolňoval do civilního sektoru. Žádná z nich nepřešla k ČSD, nebyla tak žádná jednotná evidence a ani jejich přeznačování u vlečkařů nebylo jednotné. Žádná z nich se nezachovala. Znám je provoz lokomotivy WR 200 B 14 na vojenské vlečce v Bílku u Chotěboře (rok 1947, ev.č.253, označení podle ČSD jako T 233.001). Lokomotiva T 234.2001 minimálně od 60. let do roku 1973 posunovala v kovošrotu Děčín, kdy byla i rozřezána. V děčínském kovošrotu měl být provozován i druhý stroj této řady, T 234.2003. T 234.2002 (též jako T 234.901) z výroby Deutz 1943 dodaná do Domašína posunovala r. 1967 v Transportě Chrudim a r. 1970 už remotorizovaná motorem Škoda na vlečce Orlík, r. 1977 v AChP Hlinsko a od 80. let v ZNZ Slatiňany, kde byla r. 1994 zlikvidována. Jeden stroj z výroby BMAG 1941 jezdil v letech 1947–1962 v bratislavském Slovnaftu s provozním číslem 112.

Odkazy

Poznámky

Reference

Související články Seznam českých a slovenských lokomotiv Lokomotiva T 334.004

Literatura

LAUSCHER, Stefan: Die Diesellokomotiven der Wehrmacht. Die Geschichte der Baureihen V 20, V 36 und V 188. EK-Verlag, Freiburg 1999, ISBN 3-88255-236-0. GOTTWALD, Alfred B.: (a) Deutsche Kriegslokomotiven 1939–1945. Franckh’sche Verlagshandlung, Stuttgart 1973, ISBN 3-440-04044-5. (b) Deutsche Kriegslokomotiven 1939–1945. 1. Auflage. transpress, 1996, ISBN 3-344-71032-X. LÖTTGERS, Rolf: Die Dieselloks der Baureihen V 20 und V 36. Franckh’sche Verlagshandlung, Stuttgart 1986, ISBN 3-440-05673-2.

Externí odkazy

Lokomotiven WR 200 B 14. www.rangierdiesel.de. Dostupné online Baureihe V 20. eisenbahn-museumsfahrzeuge.de. Dostupné online

Kategorie:Motorové lokomotivy v Československu Kategorie:Motorové lokomotivy v Německu Kategorie:Kolejová vozidla vyráběná od roku 1940 Kategorie:Kolejová vozidla vyráběná do roku 1947 Kategorie:Lokomotivy Orenstein & Koppel Kategorie:Lokomotivy Krupp Kategorie:Lokomotivy Jung Kategorie:Lokomotivy Schwarzkopf Kategorie:Lokomotivy Gmeinder Kategorie:Lokomotivy Deutz