bezrámu|vlevo Ženy ve vědě představují významnou a historicky často přehlíženou součást dějin poznání. Ačkoli vědeckým disciplínám po staletí dominovali muži, ženy přispívaly k rozvoji matematiky, lékařství, astronomie, chemie, biologie i dalších oborů již od starověku. Jejich cesta k uznání však byla dlouho omezována kulturními, sociálními a institucionálními překážkami. V současnosti ženy tvoří rostoucí část vědecké komunity a jsou aktivní ve všech oblastech výzkumu.
Přítomnost žen ve vědě sahá až do nejranějších dob historie vědy. Historici zkoumali vědecké úsilí a úspěchy žen, překážky, kterým čelily, a strategie, které uplatňovaly, aby jejich práce byly recenzovány a přijaty v předních vědeckých časopisech a dalších publikacích. Historické, kritické a sociologické studium těchto otázek se stalo samostatnou akademickou disciplínou.
Již v raných západních civilizacích se ženy zapojovaly do lékařství a ve starověkém Řecku bylo ženám přístupné studium přírodní filozofie. V prvním nebo druhém století našeho letopočtu přispěly ženy k rozvoji alchymie. Během středověku byly důležitým místem vzdělávání žen kláštery a některé z těchto komunit poskytovaly ženám příležitosti podílet se na vědeckém výzkumu. V 11. století vznikly první univerzity, nicméně ženy byly z univerzitního vzdělávání většinou vyloučeny. Mimo akademickou sféru byla vědou, která v raném novověku nejvíce těžila z příspěvků žen, botanika. Zřejmě nejliberálnější byl postoj ke vzdělávání žen v lékařských oborech v Itálii. První známou ženou, která získala univerzitní pozici v oblasti vědeckých studií, byla italská vědkyně Laura Bassi v 18. století.
V 18. století byly genderové role do značné míry deterministické a ženy dosáhly významného pokroku ve vědě. V 19. století byly ženy vyloučeny z většiny formálního vědeckého vzdělávání, ale v tomto období začaly být přijímány do vědeckých společností. Ke konci 19. století vznikaly vysoké školy pro ženy, které poskytovaly pracovní místa pro vědkyně a příležitosti ke vzdělání. Marie Curie připravila půdu pro vědce, kteří studovali radioaktivní rozpad, a objevila prvky radium a polonium. Jako fyzička a chemička prováděla průkopnický výzkum radioaktivního rozpadu a byla první ženou, která získala Nobelovu cenu za fyziku, a prvním člověkem, který získal Nobelovu cenu podruhé, tentokrát za chemii. Mezi lety 1901 a 2025 bylo Nobelovou cenou oceněno šedesát sedm žen. Dvacet sedm žen získalo Nobelovu cenu za fyziku, chemii nebo fyziologii a lékařství.
Mezikulturní perspektiva V 70. a 80. letech 20. století vycházelo mnoho knih a článků o ženách vědkyních, ale prakticky všechny publikované zdroje ignorovaly ženy jiné barvy pleti a ženy mimo Evropu a Severní Ameriku. Větší zviditelnění dříve marginalizovaným vědkyním přineslo v roce 1985 založení Kovalevskaia Fund a v roce 1993 Organization for Women in Science for the Developing World, ale i dnes chybí informace o současných i minulých ženách ve vědě v rozvojových zemích.
Starověká historie V několika raných civilizacích byla zaznamenána účast žen v oblasti medicíny. Nejstarší známou lékařkou v historii vědy je starověká egyptská lékařka Pesešet (cca 2600–2500 př. n. l.), popsaná v dochovaném nápisu jako „dáma dohlížející na lékařky“. Ve starověkém Řecku před trojskou válkou (cca 1194–1184 př. n. l.) zmínil Homér jako léčitelku Agamede. Podle jedné pozdně antické legendy byla první lékařkou, která legálně praktikovala ve čtvrtém století př. n. l. v Athénách, Agnodiké.
Ve starověkém Řecku bylo studium přírodní filozofie přístupné ženám. Mezi zaznamenané příklady patří Aglaonika, která předpovídala zatmění, a matematička a lékařka Theano, která byla žákyní (možná i manželkou) Pythagora a členkou školy v Crotone založené Pythagorem, do které patřilo mnoho dalších žen. Pasáž v Polluxovi hovoří o těch, kteří vynalezli proces ražby mincí, a zmiňuje Pheidona a Demodike z Cyme, manželku frýgského krále Midase a dceru krále Agamemnóna z Cyme.
Během období babylonské civilizace, kolem roku 1200 př. n. l., se dvě parfémářky jménem Tapputi-Belatekallim a -ninu (první polovina jejího jména není známa) naučily získávat esence z rostlin pomocí extrakčních a destilačních postupů. Během egyptské dynastie se ženy zabývaly aplikovanou chemií, například výrobou piva a přípravou léčivých směsí. Je doloženo, že ženy významně přispěly k rozvoji alchymie. Mnohé z nich žily v Alexandrii kolem 1. nebo 2. století n. l., kde gnostická tradice vedla k ocenění ženských příspěvků. Nejslavnější z alchymistek, Marie Židovka, je považována za vynálezkyni několika chemických přístrojů, včetně dvojitého kotle (vodní lázně) a zlepšení nebo vytvoření destilačního zařízení. Destilační zařízení se nazývalo kerotakis (jednoduchý destilační přístroj) a tribikos (složité destilační zařízení). náhled|322x322pixelů|Hildegarda z Bingenu přijímá božské vnuknutí a předává je svému písaři. Hypatia z Alexandrie (cca 350–415 n. l.), dcera Theóna z Alexandrie, byla filozofka, matematička a astronomka. Je nejstarší známou matematičkou, o které se dochovaly podrobné informace. Je autorkou několika významných komentářů ke geometrii, algebře a astronomii. Byla vedoucí filozofické školy a učila mnoho studentů. V roce 415 n. l. se zapletla do politického sporu mezi biskupem Alexandrie Cyrilem a římským guvernérem Orestem, který vyústil tím, že dav Cyrilových příznivců ji svlékl, rozčtvrtil a spálil části jejího těla.Deakin, Michael A. B. (1994). Hypatia and Her Mathematics. Mathematical Association of America. S. 234–243.
Středověká Evropa Počátky evropského středověku, známé také jako temné období, byly poznamenány úpadkem Římské říše. Latinský západ se ocitl v obtížné situaci, která dramaticky ovlivnila intelektuální produkci kontinentu. Ačkoli příroda byla stále vnímána jako systém, který lze pochopit pomocí rozumu, vědecký výzkum byl málo inovativní. Za zachování vědeckého pokroku vděčíme arabskému světu. Arabští učenci vytvořili originální vědecká díla a pořídili kopie rukopisů z klasického období. náhled|Ilustrace ženy vyučující geometrii ze středověkého iluminovaného rukopisu Euclidových Základů, cca 1310 n. l. Během středověku prošlo křesťanství obdobím renesance, což posílilo západní civilizaci. Bylo to částečně způsobeno kláštery a ženskými kláštery, které pěstovaly dovednosti čtení a psaní, a mnichy a jeptiškami, kteří shromažďovali a kopírovali důležité spisy vytvořené učenci v minulosti. Některé kláštery poskytovaly ženám příležitosti podílet se na vědeckém výzkumu. Příkladem je německá abatyše Hildegarda z Bingenu, slavná filozofka a botanička, jejíž bohatá literární tvorba zahrnuje pojednání o různých vědeckých tématech, včetně medicíny, botaniky a přírodopisu (cca 1151–58). Další slavnou německou abatyší byla Hroswitha z Gandersheimu, která také pomáhala motivovat ženy k intelektuální činnosti. Rostoucímu počtu a moci ženských klášterů nebyla nakloněna čistě mužská církevní hierarchie a vznikl tak konflikt v podobě odporu proti pokroku žen. Následně mnoho řeholních řádů uzavřelo ženám své brány a zrušilo ženské kláštery a ženy tím byly obecně vyloučeny z možnosti naučit se číst a psát a svět vědy se jim uzavřel.
Na počátku 11. století vznikly první univerzity, nicméně ženy byly z univerzitního vzdělávání většinou vyloučeny. Existovaly však některé výjimky. Italská univerzita v Bologni umožňovala ženám účastnit se přednášek od svého založení v roce 1088. Přístup ke vzdělávání žen v lékařských oborech byl v Itálii zřejmě liberálnější než jinde. Lékařka Trotula di Ruggiero měla v 11. století údajně katedru na lékařské fakultě v Salernu, kde vyučovala mnoho italských šlechtičen, skupina je někdy označována jako „dámy ze Salerna“. Trotule se také často připisuje několik vlivných textů o ženské medicíně, které se mimo jiné zabývají porodnictvím a gynekologií.
Další významnou italskou lékařkou byla Dorotea Bucca. Od roku 1390 působila více než čtyřicet let na katedře filozofie a medicíny na Boloňské univerzitě. Mezi další italské ženy, které přispěly k vývoji medicíny, patří Abella, Jacobina Félicie, Alessandra Giliani, Rebecca de Guarna, Margarita, Mercuriade (14. století), Constance Calenda, Calrice di Durisio (15. století), Constanza, Maria Incarnata a Thomasia de Mattio.
Navzdory úspěchům některých žen existovaly ve středověku výrazné kulturní předsudky ovlivňující jejich vzdělání a účast ve vědě.
Vědecká revoluce 17. a 18. století Margaret Cavendish, anglická aristokratka ze 17. století, se účastnila některých z nejdůležitějších vědeckých debat té doby. Nebyla však přijata do Královské společnosti, pouze se jednou mohla zúčastnit jejího zasedání. Napsala řadu prací o vědeckých tématech, včetně Observations upon Experimental Philosophy (Pozorování experimentální filozofie, 1666) a Grounds of Natural Philosophy (Základy přírodní filozofie). V těchto pracích byla obzvláště kritická vůči rostoucímu přesvědčení, že lidé jsou díky vědě pány přírody. Práce z roku 1666 se snažila zvýšit zájem žen o vědu. Poskytla kritiku experimentální vědy Bacona a kritizovala mikroskopy jako nedokonalé přístroje.Whaley, Leigh Ann. Women's History as Scientists. (California: 2003), S. 114.
Italská alchymistka Isabella Cortese je nejznámější díky své knize I secreti della signora Isabella Cortese (Tajemství Isabelly Cortese). Cortese byla schopna zasahovat do přírody, aby vytvořila několik „tajemství“ nebo experimentů v oblasti medicíny, alchymie a kosmetiky. Její kniha tajemství patří do širšího souboru knih tajemství, které se v 16. století staly velmi populární mezi elitou. Navzdory nízkému procentu gramotných žen v té době, byla většina alchymistických a kosmetických „tajemství“ v knize tajemství zaměřena na ženy. Patřily mezi ně mimo jiné těhotenství, plodnost a porod.
Sophia Brahe, sestra Tycha Braheho, byla dánská zahradnice. Od svého staršího bratra se učila chemii a zahradnictví, ale astronomii se naučila sama studiem německých knih. Sophia svého bratra v Uranienborgu často navštěvovala a pomáhala mu s jeho projektem De nova stella. Její pozorování vedla k objevu supernovy SN 1572, který pomohl vyvrátit geocentrický model vesmíru. Tycho o své sestře Sophii a jejím manželovi Erikovi napsal báseň Urania Titani. Urania představovala Sophii a Titan představoval Erika. Tycho báseň napsal, aby vyjádřil vděčnost své sestře a celé její práci.
V Německu umožnila tradice účasti žen na řemeslné výrobě některým z nich zapojit se do vědeckých pozorování, zejména astronomie. Mezi lety 1650 a 1710 tvořily ženy 14 % německých astronomů.Spielvogel, Jackson J. Western Civilization, Volume B: 1300–1815. Thomson/Wadsworth, 2009. ISBN 978-0-495-50289-0 Nejznámější astronomkou v Německu byla Maria Winkelmann. Vzdělání získala od svého otce a strýce a astronomii se učila od nedalekého samouka. Příležitost stát se praktickou astronomkou se jí naskytla, když se provdala za předního pruského astronoma Gottfrieda Kircha. Stala se jeho asistentkou v astronomické observatoři provozované Akademií věd v Berlíně. Přispěla originálními objevy, včetně objevu komety. Když její manžel zemřel, Winkelmann se ucházela v berlínské akademii o místo asistentky astronoma, pro které měla zkušenosti. Jako ženě bez vysokoškolského titulu jí však místo nebylo přiděleno. Členové berlínské akademie se obávali, že přijetím ženy by dali špatný příklad.
Problémy, kterým čelila Winkelmann s Berlínskou akademií, odrážejí překážky, s nimiž se ženy setkávaly, pokud se chtěly věnovat vědecké práci, která byla považována za doménu mužů. Až do 20. století nebyla žádná žena členkou Královské společnosti v Londýně ani Francouzské akademie věd. Většina lidí v 17. století považovala život zasvěcený jakémukoli druhu vědy za neslučitelný s domácími povinnostmi, které se od žen očekávaly.