Saint-Suliac je francouzská obec nacházející se v departementu Ille-et-Vilaine v regionu Bretaň. Saint-Suliac je členem sdružení Les Plus Beaux Villages de France.
Poloha Saint-Suliac leží v litorálu a estuáru řeky Rance na severu departementu Ille-et-Vilaine a na severovýchodě regionu Bretaň. Vesnice patří do arrondissementu Saint-Malo a kantonu Châteauneuf-d'Ille-et-Vilaine. Je vzdálená 10 km od Saint-Malo, 20 km od Cancale, 15 km od Dinanu a Dinardu, 20 km od Dol-de-Bretagne, 25 km od Combourgu, 40 km od Cap Fréhel a Mont-Saint-Michel, 45 km od Bécherelu a 60 km od Rennes.
Dějiny Oblast Saint-Suliac byla osídlena již v pravěku.
Neandrtálci zde žili ve středním paleolitu, což potvrdil objev 6000 objektů uspořádaných kolem ohniště opracovaných pazourky (hroty, škrabadla, řezací kladiva, šídla atd.) Zvířecí pozůstatky (kosti a zuby) také dokládají přítomnost mamutů, koní a jelenů na tomto území.
V oblasti žil galský kmen Koriosolitů patřící do Armorika.
V galsko-římském období byly poblíž Saint-Suliac a také jižně od Garrotu, poblíž římské silnice, která byla vybudována mezi Corseulem a Alethem, postaveny vily.
V roce 560 žil na vrcholcích Mont-Garrot velšský mnich jménem Tysilio neboli Suliau (později nazývaný Suliac), který zde založil klášter. Opatská kaple svatého Vavřince byla prvním kostelem ve vesnici. Z tohoto období (6. století) se dochovaly některé opracované kameny ze zřícenin starého kláštera, které jsou zabudovány do zdiva některých domů. Vinice vysazená kolem kláštera produkovala od středověku vína.
Podle historické tradice si Vikingové v Saint-Suliac v ústí řeky Rance založili pevnost. Jednalo se o kamenné a hliněné opevnění, které dohlíželo na říční dopravu. Předpokládá se, že znovu vybudovali přístavní město Gardaine s čtyřúhelníkovým opevněným prostorem, souvislým kruhem valů dlouhým přes 600 m. Vnitřní prostor měřil 2,15 hektary a mohly zde být umístěny dlouhé lodě nebo dřevěné opevnění na ostrohu. Toto strategické místo bylo údajně opuštěno po jejich porážce v roce 939, která vedla k jejich ústupu do Normandie. Toto tvrzení je částečně založeno na díle Romana Aiquina z 12. století, které zachycuje události z různých období. Během vykopávek provedených v roce 2008 ovšem průzkum neposkytl důkazy o normanské okupaci (pevnost nebo ztroskotání vikingské lodi). Jedinou informací nalezenou na tomto místě je přítomnost ústřicové farmy z 19. století. Archeologický výzkum neodhalil žádné stopy před 19. stoletím.
Uprostřed vesnice byl postaven románský kostel, z něhož se dochoval pouze hlavní vchod na západním štítu. V roce 1136 se farnost Saint-Suliac, která spadala pod jurisdikci biskupství Saint-Malo, dostala pod správu opatství Saint-Florent ze Saumuru v Anjou. Na konci 13. století byl kostel přestavěn v gotickém stylu.
V té době ležela na území farnosti dvě další převorství, Saint-Laurent de Garrot, založené svatým Suliacem a Sainte-Marie-des-Stablons v La Ville-es-Nonais, které záviselo na opatství Saint-Sulpice-des-Bois.
Mniši z opatství Saint-Sulpice-des-Bois založili také klášter v La Moinerie.
Jižně od Mont-Garrotu byl v 11. nebo 12. století postaven hrad motte.
V roce 1246 vyměnil Thomas de Rochefort desátky ze Saint-Suliac za pozemky Val-Hervelin ve prospěch opatství Notre-Dame du Tronchet. V soupisech z let 1685 a 1790 byly stále připisovány tomuto opatství.
V roce 1597 byl během náboženských válek kostel opevněn a obsazen armádou. 29. srpna byl Saint-Suliac těžce ostřelován dvěma galérami od moře, zatímco město bylo zezadu napadeno několika pluky.
Obyvatelé přístavní vesnice Saint-Suliac byli převážně mořeplavci. Lovili smáčky na malých rybářských lodích, věnovali se pobřežnímu rybolovu makrel a vydávali se na rybářské expedice do Grand Banks nebo na Newfoundland. Plavili se také na obchodních lodích, které se věnovaly pobřežním nebo dálkovým plavbám. Během válek byli také na korzárských lodích. V mírových dobách denní příliv a odliv poskytoval obyvatelům Saint-Suliac snadný přístup k ústí řeky Rance a umožňoval jim tak dodávat výrobky pobřežní lodní dopravou.
Po odchodu jeptišek, které byly v roce 1621 nuceny vrátit se do opatství Saint-Sulpice-des-Bois, se převorská kaple Sainte-Marie-des-Stablons stala bratrskou kaplí pro vesnici La Ville-ès-Nonais. Tato románská kaple byla od nynějška zasvěcena svaté Anně.
V roce 1693 se Angličané, neschopní porazit korzáry ze Saint-Malo, rozhodli město zničit. Na hradby vyslali zápalnou loď naloženou střelným prachem, hořlavými materiály, bombami a starými děly. Naštěstí byla loď zapálena příliš rychle a způsobila pouze materiální škody a strašlivou explozi.
Špitálníci řádu svatého Jana Jeruzalémského vlastnili léno, špitál a klášterní kapli Saint-Gilles ve vesnici Doslet. Kaple a její zvonice byly románské, hlavní vitrážové okno neslo erby rodů Rieux a Rochefortu.
V letech 1160 a 1161 vévoda Conan IV. z Bretaně a papež Alexandr III. potvrdili majetky templářů na břehu řeky Rance v Port-Establehon (Port-Saint-Jean). Vlastnili léno, panské sídlo s holubníkem a vinicí, nemocnici, chudobinec a kapli zasvěcenou svatému Janu Křtiteli. Vlastnili také právo nad přístavem, kde zajišťovali lodní dopravu po řece Rance na druhý břeh, do přístavu Port Saint-Hubert v Plouëru.
Po roce 1308 a zrušení templárského řádu přešly tyto majetky na johanity. Panská jurisdikce Port-Establehon zahrnovala třináct farností: Hillion, Plaine-Haute, Pleslin-Trigavou, Plaintel, Plouër-sur-Rance, Taden, Hénon, Planguenoual, Saint-Aaron, Pléneuf-Val-André, Caulnes, Pleudihen-sur-Rance a Évran.
V 18. století se zdejší korzáři účastnili četných válek. Thomas-Auguste Miniac de La Moinerie ze Suliacu se vyznamenal dobytím anglické lodi HMS Ruby v roce 1707 a při obléhání Rio de Janeira v roce 1711.
V roce 1736 nechal hrabě z La Garaye zřídit na dně zátoky Couailles slaniska chráněná hrází a náspy, aby poskytl zaměstnání nezaměstnaným pracovníkům. Na dohled nad solárnami bylo přiděleno asi dvacet celníků. Úřad pro výběr daně ze soli se nacházel na západním konci hráze Beauchet. Solárny fungovaly až do roku 1900.
V roce 1758 Angličané znovu zpustošili břehy řeky Rance.
Během Francouzské revoluce byl Saint-Suliac přejmenován na Port-Suliac a Port Saint-Jean se vrátil ke svému původnímu názvu Port-Stablon. V říjnu 1792 byl do Port-Suliac dosazen konstituční kněz. 20. října byl proveden inventář náboženských předmětů v kaplích v La Ville-ès-Nonais, Port-Stablon a Doslet. Tyto kaple a majetek patřící jeptiškám byly prohlášeny za národní majetek. Dne 5. ledna 1793 byl v Saint-Malo uzavřen kostel, protože se v něm i přes zákaz konaly náboženské obřady. Kostel v Port-Suliac poté sloužil jako Chrám rozumu. Celá městská rada se musela účastnit oslav revolučních svátků. V září 1795 byla odstraněna dlažba kostela, aby se získal ledek pro střelný prach, ale nepříjemný zápach vycházející z objevených hrobek vedl k přemístění oslav do presbytáře.
Povstání šuanů zasáhlo region velmi aktivně. Šuani využívali ústí řeky Rance s jeho klidnými zátokami a zálivy k organizaci námořní dopravy a poštovní služby knížat do Jersey, Guernsey nebo Anglie. Dne 8. března 1795 se tajně v noci vylodilo devět šuanských vůdců a 130 emigrantů v zátoce mlýna Beauchet v Saint-Suliac, aby se připojili ke katolickým a královským jednotkám v Puisaye.
Za Konzulátu byly obnoveny katolické bohoslužby ve farním kostele a duchovenstvu vráceny románské kaple Saint-Gilles v Doslet, Saint-Anne v Ville-es-Nonais a Saint-Jean-Baptiste v Port-Saint-Jean.
V roce 1813 byly románské kaple Doslet a Port-Saint-Jean, vypleněné během revoluce a ve špatném stavu, odsvěceny a prodány. V roce 1831 byly odstraněny ruiny klášterní kaple Saint-Laurent v Garotu.
V 19. století se pomalu rozvíjel cestovní ruch a docházelo k výstavbě přímořských vil.
V roce 1846 byla starobylá klášterní kaple Sainte-Anne jeptišek z La Ville-ès-Nonais zbourána, aby uvolnila místo pro mnohem větší kapli, kterou postavil architekt Eugène Hawke ve tvaru latinského kříže.
V červnu 1846 vypukla v Saint-Suliac epidemie cholery, která si během několika dní vyžádala třináct obětí.
V roce 1850 ztratil Saint-Suliac část svého významu vytvořením samostatné obce La Ville-ès-Nonais, a to oddělením 434 ha od území obce Saint-Suliac na jihu a ztrátou 945 obyvatel z vesnic a osad La Ville-ès-Nonais, Port-Saint-Jean, Panlivard, La Baguais, Doslet.
Soupis majetku z 8. března 1906 kvůli zákonu odluky církve od státu, byl předmětem vážných střetů mezi námořníky bránícími přístup do kostela a 47. pěší regiment, který musel ustoupit.
Výstavba mostu Beauchet v roce 1903 a poté nádraží v roce 1909 otevřela poloostrov Saint-Suliac novými přístupovými cestami na úkor tradiční námořní trasy.
V roce 1911 bylo na pláži vybudováno nábřeží Vinouse, které mělo zpřístupnit osadu La Villeneuve a nabídnout turistickou promenádu.
Provoz vlaků byl ukončen v roce 1950 a nahrazen autokary.
V 60. a 70. letech 20. století se obec rozvíjela výstavbou nábřeží směrem k Clos de Brons. Bytová výstavba rozšířila vesnici směrem k Grainfoletu a později k bažinám a ke Garrotu. Její vývoj je podobný přímořskému letovisku s výstavbou četných rekreačních domů.
V roce 1965 s rozvojem rekreační plavby a přístavu byla založena plachetní škola.
Výstavba přílivové elektrárny Rance v letech 1963 až 1966 po proudu od Saint-Suliac hluboce změnila ekosystém, mořské dno, rozsahy přílivu a odlivu a proudy v ústí řeky Rance. Měřicí přístroj v Saint-Suliac, postavený pro tento účel, měří hladinu vody v celém ústí řeky proti proudu od přehrady.
Rybářská loď „Maria“ postavená v roce 1992 je přesnou replikou lodí na lov smáčků, podle plánů z roku 1910. Loď získala v roce 1992 ocenění v Brestu.
V roce 2008 představoval podíl druhých domů 25 % bytů.
Pamětihodnosti Menhir zvaný La Dent de Gargantua (Gargantuův zub), od roku 1889 historická památka Kostel Saint-Suliac ze 13. - 14. století, s opevněnou věží, obklopený farním dvorem Pozůstatky tzv. vikingského tábora z 10. století Přílivový mlýn Beauchet Oratorium Panny Marie (1894), postavené námořníky z bílého křemene z hory Garrot.
Partnerské obce
Galerie
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Obce v departementu Ille-et-Vilaine Kategorie:Nejkrásnější vesnice Francie