Gregorio López (4. července 1542 Madrid – 20. července 1596 Ciudad de México) byl první poustevník Nového světa. Katolická církev jej uctívá jako Služebníka Božího.
Život Podle jeho životopisce a současníka kněze Francisca Losy se narodil v Madridu 4. července 1542, v době, kdy se slavil svátek svatého Řehoře Divotvůrce. Byl pokřtěn ve farnosti San Gil, která patřila ke královskému paláci. Španělský historik José Antonio Álvarez Baena však uvádí, že křestní záznam nenašel ani ve farnosti San Juan Bautista, k níž byla farnost San Gil později připojena, ani ve františkánském klášteře stejného zasvěcení. Losa nic nevěděl o jeho rodičích, o nichž López nikdy nemluvil, a příjmení měl zřejmě vymyšlené a přijaté k utajení svého původu. Někteří se domnívají, že pocházel ze šlechtické rodiny, na kterou chtěl z pokory zapomenout, ačkoli z jeho rozhovorů Losa usuzoval, že jeho rodina byla spíše chudá než bohatá.
Podle vyprávění vedl mladý Gregorio ještě před odjezdem do Ameriky poustevnický život v Navaře, kam utekl z domova, ale otec ho našel a donutil sloužit jako páže u dvora ve Valladolidu. Losa však mohl s jistotou potvrdit pouze to, že López znal Burgos, neboť o jeho architektuře někdy hovořil, a že po určitou dobu sloužil jako páže u dvora. Ve dvaceti letech se vydal na cestu do Ameriky a po cestě navštívil několik mariánských svatyní.
Poustevnický život v Novém Španělsku Do Nového Španělska připlul do San Juan de Ulúa a ve Veracruzu rozdal jako almužnu šaty, které měl s sebou. Odtud odešel do Ciudad de México, kde pracoval jako písař jen tak dlouho, aby si vydělal na cestu do Zacatecas, kde chtěl najít vhodné místo pro osamělý způsob života, po němž toužil. V Zacatecas byl svědkem nepříliš povzbudivé scény odjezdu vozů se stříbrem do Ciudad de México, provázené urážkami a rvačkami, při nichž zemřeli dva lidé. To ho přimělo odejít do zemí Čičiméků, do údolí Amayac, ačkoli podle svědectví Maríe Vázquez de Mercado, manželky kapitána Pedra Carrilla, k tomu došlo až po několika letech pobytu v Zacatecas, kdy se zde usadil a postavil poustevnu na pozemku, který mu svědkyně poskytla. V té době učil děti manželů číst a psát a ty ho upozorňovaly, když přijel nějaký kněz, aby se mohl účastnit mše, protože jinak žil zcela v odloučení.
Svým samotářským životem si získal náklonnost Čičiméků, kteří mu poskytovali potravu, zatímco španělští vojáci, pronásledující domorodce, ho považovali za blázna a luteránského kacíře, protože se neúčastnil mší – nejbližší kaple byla vzdálená sedm mil. Aby nebudil pohoršení, přestěhoval se do osady kapitána Alonsa de Ávalos, kde měl snazší přístup k nedělní bohoslužbě. Zde se setkal s dominikánským řeholníkem Domingem de Salazar, budoucím prvním biskupem Manily, který kázal v Zacatecas. Vyzval ho, aby se přestěhoval do Ciudad de México, kde by mu poskytl celu v klášteře Santo Domingo, v níž by mohl vést osamělý život a zároveň přijímat duchovní péči. Po sedmi letech se tedy vrátil do Mexika, ale odmítl vyměnit svůj prostý šat za řeholní hábit, jak požadovali mniši, a proto do kláštera nevstoupil. Po několika dnech odešel do Guasteky. Zde se věnoval studiu Bible, z níž si některé knihy zapamatoval. Četl také mnoho knih církevních dějin a částečně i světských, které potřeboval k lepšímu porozumění.
Když byl v Guastece onemocněl úplavicí a zotavoval se v domě kněze, který ho přijal, dostaly se k Franciscu Losovi první zprávy o jeho způsobu života. Když zjistil, že je stále známější, po čtyřech letech odešel do Atlixca, kde ho řeholníci nepřijali dobře – nedůvěřovali jeho znalostem Písma bez formálního studia ani tomu, že vedl poustevnický život bez řeholního oděvu. Vrátil se tedy do hlavního města, kde ho chtěl vyzkoušet arcibiskup Pedro Moya de Contreras. Setkal se sním v klášteře Nuestra Señora de los Remedios, poněkud vzdáleném od hlavního města, a byl velmi spokojen s jeho učeností. Po návratu nemoci se vrátil do nemocnice v Guastece se sluhou, kterého mu arcibiskup přidělil. Také biskup z Guadalajary ho podrobil inkviziční zkoušce s velmi příznivým výsledkem. Během sedmi let, které strávil v této nemocnici, kde nebyl lékař ani chirurg, napsal své dílo Tesoro de medicina, jakýsi herbář popisující léčivé vlastnosti rostlin z jeho zahrady, získané vlastní zkušeností i díky styku s domorodci. Álvarez de Baena uvádí, že původní rukopis daroval místokrál a markýz de Salinas Královskému klášteru Encarnación v Madridu, ale podle dominikána a historika Álvara Huergy se „nejautentičtější“ rukopis nachází ve Vatikánském tajném archivu.
Aniž by se zcela zotavil a již vážně nemocný, v roce 1589 se vrátil do Mexika a odtud do Santa Fe, dvě míle od Ciudad de Mexico, dnes již jeho součásti. Zůstal zde až do své smrti 20. července 1596. V roce 1616 bylo jeho tělo přeneseno ze Santa Fe do kláštera bosých karmelitek San José v Mexiku, kde se podle Álvareze de Baena nachází „rozebrané ostatky“, protože arcibiskupové a místokrálové z něj odebírali relikvie, které jsou dnes rozptýleny po světě.
Proces svatořečení O zahájení procesu požádal roku 1636 král Filip IV. Španělský. Dne 2. října 1675 byl proces zahájen.
Odkazy Reference
Externí odkazy The Hagiography Circle
Kategorie:Muži Kategorie:Služebníci Boží Kategorie:Poustevníci Kategorie:Narození 4. července Kategorie:Narození v roce 1542 Kategorie:Narození v Madridu Kategorie:Úmrtí 20. července Kategorie:Úmrtí v roce 1596 Kategorie:Úmrtí v Ciudad de México