Able Archer 83 bylo vojenské cvičení zemí NATO, které se konalo v listopadu 1983 jako součást série každoročních cvičení Able Archer. Cvičení simulovalo období zvýšeného vojenského napětí mezi NATO a Varšavskou smlouvou a mělo jako v minulých letech zejména na úrovni velení prověřit schopnost rychle přejít z konvenčního boje na nukleární. Vrcholem pak mělo být cvičné vyhlášení DEFCON 1 a provedení koordinovaného jaderného útoku. Pětidenní cvičení zahrnovalo všechna velitelství NATO v celé západní Evropě a bylo koordinováno ze sídla Vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) v Casteau v Belgii.
Vzhledem k mezinárodní situaci a některým odlišnostem v cvičení směřujícím k větší realističnosti oproti minulým ročníkům, část sovětského politbyra a armádních špiček podezřívala NATO, že celé cvičení má být jen zástěrkou pro přípravy na skutečný první úder. Sovětský svaz proto v reakci zvýšil pohotovost svých sil v Pobaltském vojenském okruhu a v Československu a do pohotovosti uvedl letecké jednotky v NDR a Polsku. Dobová zpráva NSA dokonce uvedla, že 4. letecké armádě VVS byl vydán rozkaz připravit se k okamžitému použití jaderných zbraní. To recipročně způsobilo obavy z jaderné eskalace i na Západě a napětí mezi oběma bloky opětovně kleslo až s koncem cvičení v důsledku toho, že se americké velení rozhodlo dále na sovětskou vojenskou aktivitu nereagovat.
Toto cvičení je proto někdy spolu s Kubánskou krizí považováno za jeden z okamžiků, kdy se svět během Studené války nejvíce přiblížil jaderné válce.
Okolnosti předcházející cvičení
Operace RYaN náhled|Zpráva KGB z roku 1981 uvádí, že KGB „provedla opatření k posílení zpravodajské činnosti s cílem zabránit možnému náhlému vypuknutí války ze strany nepřítele“. Za tímto účelem KGB „aktivně získávala informace o vojenských a strategických otázkách a agresivních vojenských a politických plánech imperialismu [Spojených států] a jeho kompliců“ a „posílila relevanci a účinnost svých aktivních zpravodajských schopností“. Prvním příznakem rostoucí paranoi SSSR se stalo uzavřené setkání špiček KGB s tehdejším generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Brežněvem a šéfem KGB Jurijem Andropovem v květnu 1981. Účelem mělo být zhodnotit situaci po nástupu nové americké administrativy Ronalda Reagana, která zaujala vůči SSSR výrazně ostřejší postoje. Andropov nicméně na setkání otevřeně prohlásil, že USA se podle něj připravují na provedení překvapivého prvního úderu na SSSR. Tomu měla zabránit společná zpravodajská operace KGB a GRU zaměřená na sběr informací o osobách, které by se na plánování jaderného útoku podílely, a dalších informací, z nichž by bylo možné dovodit, že se plánovaný útok blíží.
Tak započala největší zpravodajská operace SSSR mimo válečná období, která získala ruský název (Raketno Jadernoje Napadenije, Útok jadernými raketami), zkracovaný jako , v anglické transkripci tedy RYaN. Co přesně vedlo v roce 1981 Andropova k přesvědčení, že se chystá jaderný útok na Sovětský svaz a je tedy třeba spustit tuto operaci, není zcela jasné. Plukovník KGB Gordijevskij, který v té době působil jako dvojitý agent MI6, se domníval, že to mohlo být způsobeno kombinací ostré rétoriky Reagana a paranoidních představ sovětských představitelů, neboť Brežněv a Andropov podle něj byli velmi staromódní komunisté snadno ovlivnitelní komunistickými dogmaty, kteří zřejmě upřímně věřili tomu, že Ronald Reagan „červené tlačítko“ zmáčkne. Toto hodnocení měl CIA potvrdit i zdroj z StB, podle nějž byli mnozí sovětští zpravodajci přesvědčení, že rok 1983 bude jakousi paralelou k roku 1941, tedy roku napadení SSSR Třetí říší a měli za to, že tentokrát musí přípravy včas odhalit.
Psychologické operace náhled|Linie GIUK na dobové mapě Svou roli v nárůstu sovětské nervozity jistě hrály i psychologické operace Spojených států, které začaly v polovině února 1981 a pokračovaly s přestávkami až do roku 1983. Zahrnovaly zejména řadu tajných námořních operací, jejichž cílem bylo nepozorovaně proniknout do sovětských teritoriálních vod na dálném severu a dálném východě a demonstrovat, jak blízko se lodě NATO mohou nepozorovaně dostat k důležitým sovětským vojenským základnám.
V roce 1981 takto proplula flotila 83 amerických, britských, kanadských a norských lodí vedená letadlovou lodí USS Dwight D. Eisenhower průlivem mezi Grónskem, Islandem a Spojeným královstvím (linie GIUK) bez toho, aby byla zachycena sovětskými radary a špionážními satelity, a dorazila až k poloostrovu Kola. Další podobné operace se pravidelně odehrávaly v Barentsově, Norském, Černém a Baltském moři. Americké zpravodajské lodě byly např. pravidelně vysílány k pobřeží Krymu. Americké bombardéry také pravidelně létaly na samý okraj sovětského vzdušného prostoru a na poslední chvíli se odkláněly, což se někdy dělo i několikrát týdně. Tyto simulované nálety byly navíc záměrně prováděny nepravidelně, aby stále udržovaly sovětské posádky v pohotovosti.
FleetEx '83-1 náhled|Letadlové lodě amerického námořnictva USS Coral Sea (vlevo), USS Midway (uprostřed) a USS Enterprise (vpravo) během cvičení FleetEx '83. V dubnu 1983 provedla americká tichomořská flotila námořní cvičení FleetEx '83-1, největší námořní cvičení v Tichém oceánu od 40. let 20. století. Skupina přibližně 40 lodí s 23 000 členy posádky a 300 letadly plula od Aleutských ostrovů směrem k poloostrovu Kamčatka, aby vyprovokovala Sověty k reakci, což umožnilo americké námořní zpravodajské službě (ONI) studovat vlastnosti sovětských radarů, schopnosti letadel a taktické manévry. Flotila prováděla operace v oblastech, kde hlídkovaly sovětské ponorky vybavené balistickými raketami z domovské strategické sovětské námořní základny v Petropavlovsku. Dne 4. dubna 1983 pak přeletělo nejméně šest stíhaček F-14 Tomcat amerického námořnictva z letadlových lodí USS Enterprise a USS Midway v rámci simulovaného náletu nad sovětskou vojenskou základnou na ostrově Zeljonyj, jednom ze SSSR okupovaných Kurilských ostrovů.
V odvetě Sověti nařídili přelet Aleutských ostrovů a sovětský diplomat také zástupcům USA předal formální protestní nótu, v níž SSSR obvinil Spojené státy z opakovaného narušování sovětského vzdušného prostoru.
Sestřel letu Korean Air 007
náhled|Američtí Korejci v New Yorku čtou noviny informující o sestřelu KAL 007 Dne 1. září 1983 byl sovětským stíhacím letounem Su-15 nad Japonským mořem poblíž ostrova Moneron (západně od ostrova Sachalin) sestřelen let Korean Air 007 (KAL 007), který se důsledkem navigační chyby dostal do sovětského vzdušného prostoru. Všech 269 cestujících a členů posádky na palubě zahynulo, včetně Larryho McDonalda, člena Sněmovny reprezentantů Spojených států za stát Georgia a tehdejšího předsedy antikomunistické organizace John Birch Society.
Prezident Reagan sestřel označil za „masakr“ a „zločin proti lidskosti, který nesmí být zapomenut“ a „barbarský čin... nelidské brutality“. Spojené státy zveřejnily odposlechy pilotů a přepisy zachycené sovětské komunikace a zahájily diplomatické úsilí s cílem donutit SSSR za čin přijmout odpovědnost. Sovětský svaz naopak tvrdil, že civilní letadlo bylo na špionážní misi a morální vinu za sestřel kladl CIA.
Závody ve zbrojení Ihned po svém nástupu zaujala Reaganova administrativa vůči Sovětskému svazu velmi asertivní postoj, který namísto udržování křehké rovnováhy sil upřednostňoval výrazné omezení sovětských strategických vojenských kapacit. Plnění tohoto cíle vedlo k největšímu vojenskému zbrojení v historii Spojených států v dobách (relativního) míru. Významnou zahraničněpolitickou deklarací se pak v tomto směru stal projev prezidenta Reagana z 8. června 1982 před britskou Dolní sněmovnou, kde Reagan prohlásil, že „svoboda a demokracie uvrhnou marxismus a leninismus na smetiště dějin“. náhled|Rakety Pershing II na raketové střelnici McGregor Range v roce 1987 Významným projevem této politiky bylo vytvoření Strategické obranné iniciativy, mediálně přezdívané „Hvězdné války“. Ta měla zajistit Spojeným státům protiraketovou obranu, která by ochránila USA v případě, že by se staly cílem odpalu balistických raket s jadernou hlavicí. Ačkoliv tato iniciativa byla ze své podstaty obranná, v SSSR, kde se v listopadu 1982 moci ujal Jurij Andropov, byla vnímána jako definitivní odklon USA od politiky détente a snaha vybudovat kapacity, které umožní jadernou válku nejen zahájit, ale i vyhrát.
V souvislosti s nadcházejícím cvičením Able Archer 83 ale v SSSR budily větší obavy balistické rakety středního doletu Pershing II, které v té době plánovalo NATO rozmístit v západní Evropě v reakci na rozmístění sovětských raket RSD-10 Pioněr podél západní hranice Sovětského svazu. Tyto rakety totiž vynikaly poměrně velkou flexibilitou umožňující odpal z různých míst a autonomním navigačním systémem, což v kombinaci s předpokladem, že svých cílů v západní části SSSR mohou dosáhnout v řádu jednotek minut vedlo k přesvědčení, že USA takto získají realistickou schopnost prvního úderu. Cvičení Able Archer 83 přitom sice zahrnovalo simulovaný odpal raket Pershing II, ale fyzicky byly v Evropě rozmístěny až 12 dní po konci cvičení.
Falešný raketový poplach
V noci 26. září 1983 sovětský systém včasného varování před raketami s krycím názvem Oko nahlásil odpálení mezikontinentální balistické rakety z území Spojených států. Podplukovník Stanislav Petrov, který měl v době incidentu službu, varování odmítl jako počítačovou chybu, protože pozemní radary včasného varování žádné odpálení nezaznamenaly. Částečně se tak rozhodl i proto, že systém byl nový a bylo známo, že již dříve došlo k jeho poruše. Skutečný jaderný útok Spojených států by navíc zahrnoval tisíce současných odpalů, nikoli jedinou raketu.
Později systém nahlásil další čtyři odpálení mezikontinentálních balistických raket směřujících k Sovětskému svazu, ale Petrov opět tyto detekce odmítl jako falešné. Následné vyšetřování odhalilo, že systém skutečně selhal a falešné poplachy byly způsobeny vzácným odrazem slunečního světla na vysokých mracích a specifiky oběžné dráhy detekčních satelitů.
Průběh cvičení
Scénář událostí přecházejících cvičení náhled|Budova Vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě během slavnosti v roce 1979 Vzhledem k tomu, že NATO později zveřejnilo scénář, máme poměrně přesné, byť nekompletní informace o jeho průběhu. Scénář totiž byl zrekonstruován zpětně hlavním historikem vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě na základě archivních materiálů. Fiktivní scénář začíná několik měsíců před samotným cvičením v březnu 1983, kdy podle něj došlo u „oranžových“ (SSSR) ke změně vedení. Nové vedení mělo zaujmout kritický postoj k příliš vstřícné politice svých předchůdců, která umožnila získat „modrým“ (NATO) vliv v zemích třetího světa, zejména v oblasti Perského zálivu, a modernizovat svůj jaderný arzenál v Evropě. V dalších měsících proto „oranžoví“ začnou intenzivněji politicky podporovat a vyzbrojovat Írán, Sýrii a Jižní Jemen, zatímco státy Zálivu se obrátí se žádostí o vojenskou pomoc na USA. Mezitím roste ve východní Evropě napětí způsobené neschopností tamních vlád dostát svým ekonomickým slibům obyvatelstvu. Ve Finsku se začínají objevovat politické a nátlakové skupiny kritizující vládu a požadující sblížení s „oranžovým blokem“ (Varšavská smlouva). Naopak v Jugoslávii se po konfliktu federální vlády s „pro-oranžovými“ silami zhoršuje situace už tak vyhrocená nepokoji v Kosovu podpořenými Albánií natolik, že Jugoslávie požádá několik „modrých“ zemí o ekonomickou a vojenskou pomoc. Oba bloky mezitím diplomaticky odsuzují své kroky, „oranžový blok“ pořádá rozsáhlá vojenská cvičení.