Sedmá křižníková eskadra (také známá jako Křižníková jednotka C) byla blokující jednotka britského královského námořnictva první světové války využívaná při uzavírání Lamanšského průlivu německé dopravě. Byla využita pro patrolování oblasti Severního moře známé anglicky jako Broad Fourteens za účelem podpory lodí chránících severní vstup do průlivu.
Eskadra se dostala do obecného povědomí, když 22. září 1914 byly tři její křižníky při hlídce potopeny jednou německou ponorkou. Zhruba 1460 námořníků zemřelo, což způsobilo veřejné pobouření. Incident snížil míru důvěry v britskou vládu a poškodil reputaci britského královského námořnictva v čase, kdy se v mnoha zemích rozhodovalo, kterou válčící stranu budou podporovat.
V období druhé světové války byla eskadra znovu utvořena 18. července 1940. Působila jako jednotka v rámci Severní hlídky, ale byla rozpuštěna v březnu 1941.
Vznik Sedmá křižníková eskadra byla založena v přístavu Nore při reorganizaci Home Fleet britského královského námořnictva 1. května 1912. Byla součástí třetí domovské flotily a prakticky sloužila jako záložní síla umístěná na jižním pobřeží Anglie. Hlavní složka eskadry sestávala z pěti pancéřových křižníků třídy Cressy, které byly v té době již považovány za zastaralé, přestože byly méně než 12 let staré. Jejich stav znamenal, že většinou měly pouze částečnou posádku stylu „Nucleus crew”, což byla několik let stará inovace admirála Johna „Jackieho“ Fischera. Lodní komplementy 700 mužů nepočítaje důstojníky byly doplněny do plného počtu jen při manévrech a mobilizacích, jinak se od těchto částečných posádek očekávalo, že lodě udrží uzpůsobené pro plavbu.
Příkladem využití tohoto systému jsou manévry roku 1913. V červnu Admiralita oznámila, kdo bude kde velitelem. Jelikož byla Sedmá křižníková eskadra záložní jednotkou, neměla do 10. června vlajkového důstojníka. 10. června byl velením pověřen kontradmirál Gordon Moore (Third Sea Lord). Svoji vlajku vyvěsil na Bacchante 15. června. Posádky všech lodí byly doplněny do plného počtu mužstvem z jiných částí námořnictva a Královských námořních záloh. Poté proběhly manévry. Dne 9. srpna spustil kontradmirál Gordon Moore svoji vlajku a vzdal se velení. 16. srpna byla eskadra převedena zpět do záložního stavu a velikost posádek byla snížena na předchozí počet.
První světová válka vpravo|náhled|HMS Cressy, vedoucí loď eskadry vpravo|náhled|HMS Aboukir vpravo|náhled|HMS Hogue vpravo|náhled|U-9 vpravo|náhled|HMS Hawke Po vypuknutí války s Německem byly Druhé a Třetí flotily britského královského námořnictva sloučeny do jedné průlivové flotily. Sedmá křižníková eskadra sestávala z pancéřových křižníků Cressy, Aboukir, Bacchante, Euryalus a Hogue. Jejich úkolem bylo patrolovat relativně mělké vody Doggerské lavice a oblasti známé jako Broad Fourteens, přičemž byly podporovány torpédoborci Harwichské síly. Cíl byl ochránit lodě převážející zásoby mezi Velkou Británií a Francií před německými loděmi operujícími z severních německých přístavů.
Přestože křižníky třídy Cressy byly navrženy pro rychlost 21 uzlů (39 km/h; 24 mph), opotřebení jejich rychlost snížilo na nanejvýš 15 uzlů (28 km/h; 17 mph) a častěji pouze 12 uzlů (22 km/h; 14 mph). Špatné počasí někdy zabránilo vyplutí malých torpédoborců a v takových dnech patrolovaly samotné křižníky. Tak jako tak byla vždy udržována hlídka s některými loděmi, zatímco jiné se vrátily do přístavu, aby naložily uhlí a jiné zásoby.
Od 26. srpna do 28. srpna byla eskadra držena v záloze, zatímco probíhaly operace, které vyústily v První bitvě u Helgolandské zátoky.
„Eskadra Živá návnada" 21. srpna komodor Roger Keyes, velící důstojník ponorkové eskadry, která také měla základnu v Harwichi, napsal svému nadřízenému admirálovi Arthuru Levesonovi a varoval ho, že dle jeho názoru panovalo extrémní riziko, že lodě budou potopeny německými loděmi, a to kvůli jejich stáří a nezkušeným posádkám. Riziko bylo tak velké, že se eskadře v rámci námořnictva říkalo „Eskadra živé návnady”. 17. září varování získalo pozornost prvního lorda admirality Winstona Churchilla, který se s Keysem a komodorem Reginaldem Tyrwhittem— velícím důstojníkem torpédoborcové eskadry operující z Harwiche—zatímco cestoval do Scapa flow aby 18. září navštívil Grand fleet. Churchill po konzultaci s prvním námořním lordem Ludvíkem z Battenbergu souhlasil, že křižníky by měly být stáhnuty, a napsal následující memo:Viceadmirál Frederick Sturdee, náčelník válečného štábu admirality, ale namítl, že i když křižníky by správně měly být vyměněny za novější, žádné nové křižníky nebylo možné uvolnit a sedmá křižníková eskadra byla tedy jediná jednotka schopna plavby za špatného počasí. Battenberg a Sturdee se tedy domluvili, že sedmá křižníková eskadra nebude stáhnuta, dokud nebudou uvedeny do služby nové křižníky třídy Arethusa, tehdy ve výstavbě.
Potopení tří křižníků Kolem 6:00 dne 22. září 1914 pluly křižníky Aboukir, Cressy a Hogue v linii za sebou rychlostí 10 uzlů (19 km/h; 12 mph). Vlajková loď sedmé křižníkové eskadry, jejich sesterská loď Euryalus, byla spolu s veškerým doprovodem lehkých křižníků a torpédoborců donucena vrátit se do přístavu a zastaralé lodě tedy pluly samotné. Narazila na ně německá ponorka U-9, velící důstojník por. Otto Weddigen. Křižníky pluly rovně a bez úhybných manévrů, ale hlídky měly za hlavní úkol hledat periskopy, a jedno dělo na každé straně každé lodě mělo osádku.
Weddigen se se svojí ponorkou ponořil a přiblížil se k nic netušícím britským lodím. Poté na krátkou vzdálenost vypálil na Aboukir. Výbuch torpéda doslova zlomil loď Aboukir ve dví a loď se do dvaceti minut potopila. Z její posádky zemřelo 527 mužů. Kapitáni Cressy a Hogue se domnívali, že Aboukir zasáhla minu a přiblížili se se svými loděmi, aby Aboukir pomohli. Hogue zamávala plachtou a začala lovit přeživší, načež Weddigen vypálil dvě torpéda na Hogue, čímž způsobil její nezvratné potopení. Přitom se U-9 vynořila, což vedlo k tomu, že na ni bylo vypáleno. Zatímco se Hogue potápěla, kapitán Cressy věděl, že nepřítelem je ponorka a správně by se měl stáhnout. V té době toto však nebylo standardní doktrínou. Cressy se tedy zastavila uprostřed trosečníků, načež jí Weddigen potopil dvěma torpédy.
Na nouzové vysílání reagovaly blízké holandské lodě a torpédoborce z Harwiche; statečný zásah dvou holandských pobřežních lodí a britského trauleru vedl k tomu, že ztráty byly menší, než být mohly. Celkově se podařilo zachránit 837 mužů, ale z posádek zemřelo 1397 mužů a 62 důstojníků. Na lodích byla také třída dartmouthských námořních kadetů a mnoho z nich také přišlo o život.
Následky Otto Weddigen se do Německa vrátil jako první německý námořní hrdina války a byl mu udělen Železný kříž II. a I. úrovně, dále byl každému členovi jeho posádky udělen Železný kříž II. úrovně. Německý úspěch otřásl reputací britského námořnictva, a to celosvětově. Přes stáří křižníků třídy Cressy mnoho Britů nevěřilo, že toto byla práce jedné samostatně operující ponorky. Admirálové Beatty a Fisher vystoupili proti umístění takových lodí na místo, kde byly. Churchill byl přes svoje memo z 18. září, ve kterém vyjádřil svůj názor, že by se starší lodě na tento úkol neměly využívat, veřejností široce viněn.
Kontradmirál Arthur Christian byl dočasně postaven mimo službu s polovičním platem a později Battenbergem vrácen do služby. Drummond byl kritizován za to, že neplul klikatým kurzem a za to, že nepožádal o doprovod torpédoborců, jakmile se zlepšilo počasí. Plavba klikatým kurzem nebyla do té doby brána veliteli, kteří nezažili ponorkový útok, vážně; tato taktika byla od té doby doporučována pro všechny lodě plující v nebezpečných vodách. Všem velkým lodím bylo dále přikázáno, aby se nepřibližovaly k lodím těžce poškozeným minami nebo torpédy, a místo toho aby se co nejrychleji vzdálily.
O tři týdny později Weddigen, velící U-9 u Aberdeenu, torpédoval a potopil Hawke, další britský křižník, který neplul klikatým kurzem v nebezpečných vodách. Weddigen zemřel v březnu 1915, kdy se se svojí ponorkou U-29 zúčastnil německého nájezdu na Pentland Firth a bitevní loď HMS Dreadnought na jeho ponorku provedla taran. Eskadra byla dočasně rozpuštěna a zbývající křižníky třídy Cressy byly poslány sloužit mimo britské ostrovy. Zbytek páté křižníkové eskadry byl v prosinci 1915 znovu konstituovaný jako část Grand fleet, která obsahovala mnoho lépe pancéřovaných a modernějších lodí než byly křižníky třídy Cressy, ale v srpnu 1916 byla eskadra znovu rozpuštěna. Eskadra nebojovala v bitvě u Jutska, jelikož v té době neexistovala.
Druhá světová válka Eskadra byla znovu utvořena z jiných lodí 18. července 1940 pod velením kontradmirála Edwarda de Faye Renoufa. Byla jednotkou v rámci Severní hlídky, tehdy pod velením viceadmirála sira Maxe Hortona. Eskadra byla opět rozpuštěna v březnu 1941.
Velící kontradmirálové Pořadí Vlajka Jméno Období Velitel kontradmirála, 7. křižníkové eskadry 1 Kontradmirál25x25pixelů Gordon Moore 10. června – 9. srpna 1913 Eskadra rozpuštěna září 1913 – červenec 1914 (znovu zařazena do zálohy) 2 Kontradmirál25x25pixelů Arthur Christian 13.–26. července 1914 3 Kontradmirál25x25pixelů Henry Campbell 1. srpna – 6. října 1914 Eskadra rozpuštěna v říjnu – prosinci 1915 4 Kontradmirál25x25pixelů Arthur Waymouth 14. ledna – 6. dubna 1915 5 Kontradmirál25x25pixelů Henry Tottenham 7. dubna – 25. října 1915 6 Kontradmirál25x25pixelů Herbert L. Heath 24. října 1915 – 5. června 1916 Eskadra rozpuštěna srpen 1916 – červen 1940 7 Kontradmirál25x25pixelů Edward de F. Renouf 18. července 1940 – 6. března 1941
Reference
Literatura
Externí odkazy Severní hlídka na webu World War II Armed Forces
Kategorie:Vojenské jednotky založené roku 1912 Kategorie:Námořní bitvy Německa během první světové války