Rhenanida („rýnská ryba“) je řádŠPINAR, Zdeněk Vlastimil a Zdeněk BURIAN. Paleontologie obratlovců: celost. vysokošk. učebnice pro stud. přírodověd. fakult. Praha: Academia, 1984, s. 85. výmřelých šupinatých pancířnatců.
Popis Dosahovali délky kolem 30 až 35 cm. Zástupci tohoto řádu se lišili od ostatních řádů pancéřnatých tím, že měli mozaiku malých kostí mezi velkými kostěnými deskami na hlavové části krunýře. Ocasní oddíl byl holý nebo pokrytý šupinami.STRAUCH, Friedrich, Michael HERHOLZ a Felix R. PATURI. Kronika Země. Praha: Fortuna Print, c2003, s. 130. ISBN 80-7321-070-3. Vzorce a součásti této „mozaiky“ odpovídají pancéřovým deskám u jiných, vyspělejších pancéřnatých ryb, což naznačuje, že i prapředek pancéřnatých měl pancíř tvořený nesrostlými prvky. Ústa byla subterminální.
Všichni rhenanidi měli zploštělé tělo a svým vzhledem přípomínali dnešní rejnoky, jednalo se dravce žijící na mořském dně.
Evoluce Zástupci řádu Rhenanida byli dříve považování za nejprimitivnější, nebo alespoň nejbližšími předky pancéřnatých ryb. Jejich brnění totiž netvořily velké pevné desky, jaké známe u řádů Antiarchi či Arthrodira, ale jen jemná mozaika drobných tuberkul. Nicméně na základě porovnání anatomie lebky druhu Jagorina pandora s řádem Antiarchi jsou dnes rhenanidi považováni za jejich sesterskou skupinu (společně s jejich příslušnými příbuznými z řádu Acanthothoraci).
Fosilní záznamy Fosilní záznamy o řádu Rhenanida jsou velmi chudé. Většinu nálezů tvoří jen izolované tuberkuly a fragmenty lebek, které jsou na základě morfologické shody připisovány druhu Gemuendina stuertzi, který je nejznámější zástupcem rhenanidů; tento druh byl popsán na základě několika jedinců obejevených v hunsrückých břidlicích. Ačkoli byli zástupci řádu Rhenanida rozšíření po celém světě, jsou nálezy fosilií poměrně vzácné, to však neznamená, že by byli tito živočichové vzácní i v devonských mořích. Spíše je to důsledek toho, že se jejich brnění po smrti jedince rozpadlo na jednotlivé fragmenty, které se brzy nato rozptýlily.
Většina fosilií rhenanidů pochází ze spodního devonu, a to především z území Spojených států a Německa. Nedávno objevený druh Nefudina qalibahensis je znám z nálezů v severovýchodní Saúdské Arábii.PROTHERO, Donald R. Vertebrate evolution: from origins to dinosaurs and beyond. Ilustroval Nobumichi TAMURA. Boca Raton, FL: CRC Press, 2022. ISBN 978-0-367-47316-7 Druh Asterosteus stenocephalus je znám z nálezů ze středním devonu z Ohia. Dalším druhem byl Bolivosteus chacomensis, pocházející ze spodně až středně devonské malvinokaffrické fauny západní Gondwany, z území dnešní Bolívie v Jižní Americe.Janvier, Philippe. (2007). The Devonian vertebrates of South America: Malvinokaffric fishes and Gondwana-Euramerica faunal interchange. 223-227. Nejmladší zástupce rhenanidů, Jagorina pandora, je znám z nálezů ze svrchním devonu Německa.
Taxonomie V současné době je uznáváno pět druhů rhenanidů v pěti rodech: Asterosteus stenocephalus, Nefudina qalibahensis, Gemuendina stuertzi, Jagorina pandora a Bolivosteus chacomensis. Všichni jsou řazeni do čeledi Asterosteidae, kterou v roce 1891 ustanovil Woodward. Ostatní čeledi dříve připisované řádu Rhenanida, tedy Gemuendinidae a Jagorinidae, jsou dnes považovány za synonyma.
Šestý rod, Ohioaspis, má nejisté postavení. První nálezy totiž tvořily ichtyolity, které byly původně popsány jako tuberkuly nového druhu rodu Asterosteus. Pozdější výzkumy těchto nálezů rozdělily odborníky na dva tábory: jedna skupina zastává názor, že tři uznávané druhy rodu Ohioaspis patří k řádu Rhenanida, zatímco druhá skupina se přiklání k názoru, že šlo ve skutečnosti o nějaký druh bezčelistnaté ryby ze skupiny štítnatců (Ostracodermi).
Reference
Kategorie:Vyhynulí strunatci