náhled|Pohled z chóru do kostelní lodi Opatský kostel Panny Marie je bývalý opatský kostel mouzonského opatství nacházející se ve francouzském městě Mouzon v departementu Ardensko v regionu Grand Est.
Historie tohoto opatského kostela ve středověku úzce souvisela s uchovávanými ostatky, především svatého Viktora a svatého Arnoula. Jejich okázalé veřejné uctívání se stalo významným zdrojem příjmů kláštera. Velký příliv poutníků si ve 12. a 13. století vynutil stavbu současné budovy. Ta se sice inspiruje ranou gotikou, ale některými technickými řešeními již předznamenává její druhou generaci. Poměrně komorní rozměry stavby – v porovnání s obřími velkými katedrálami – umožňují návštěvníkům snadno přehlédnout celý prostor kostela. Různá intenzita vnitřního osvětlení navíc dává vyniknout architektonickým prvkům i církevnímu mobiliáři. Přítomnost zazděné cely pro poustevníky jen několik metrů od chóru je dokladem rozmanitosti forem náboženského života, které v té době v západní Evropě existovaly.
Na počátku 18. století instaloval Christophe Moucherel v kostele varhany a byl zde vztyčen barokní hlavní oltář. Během Velké francouzské revoluce město budovu zachránilo; i přes rozpuštění mnišské komunity byl kostel zachován a stal se kostelem farním.
V následujícím období však budova trpěla nezájmem a nedostatkem údržby, což narušilo její statiku. Přesto byla již v roce 1840 zařazena na vůbec první francouzský seznam historických památek francouzského ministerstva kultury. V letech 1855–1890 prošel kostel rozsáhlou obnovou. Tyto práce, které prosadil Prosper Mérimée, vedl architekt Émile Boeswillwald. Rekonstrukce budovu sice zachránila, vedla však k zásadní proměně západního průčelí.
Historie Již od 7. století se v Mouzonu, který tehdy spadal pod remešskou diecézi, nacházelo několik kostelů. Kostel svatého Martina stál uvnitř městských hradeb, zatímco kostely svatého Petra a svaté Geneovévy se nacházely extra muros (mimo hradby).
V 9. století vznikl v rámci prvního zdejšího kláštera benediktinek kostel Panny Marie (Notre-Dame) V posledních letech episkopátu arcibiskupa Hincmara byly v blízkosti objeveny ostatky svatého Viktora. Toto období však doprovázely konflikty a vpády; v roce 882 město po řece Máse napadli Vikingové, kteří je vyplenili, zničili církevní budovy a přiměli jeptišky k odchodu.
Nový remešský arcibiskup Heriveus z Remeše nechal mezi lety 900 a 920 obnovit hradby i náboženské objekty v Mouzonu. Usadil zde kolegium kanovníků, kterým svěřil ostatky svatého Viktora. V roce 971 však remešský arcibiskup Adalbero z Remeše, nespokojený s neuspořádaným životem kanovníků, klášter reformoval. S pomocí benediktinských mnichů z Thin-le-Moutier, kteří v kostele Panny Marie nahradili původní kapitulu, zde obnovil řeholní život. Této nové komunitě byly kromě ostatků svatého Viktora svěřeny také ostatky svatého Arnoula, poutníka zavražděného v 8. století. Oba tito světci byli laici, což odpovídalo tehdejší lidové touze po uctívání světských vzorů svatosti.
náhled|vlevo|Půdorys kostela z roku 1855 před restaurováním (autor: Émile Boeswillwald)
Výstavba gotického kostela Kvůli velkému přílivu poutníků přicházejících uctít ostatky svatých přestal stávající opatský kostel kapacitně stačit. (Někdy se uvádí, že starý kostel byl poškozen požárem, ale hlavním důvodem byla jednoznačně nedostatečná kapacita) V téže době se v západní Evropě prosazoval obecný trend rozšiřování kostelních chórů, které měly poskytnout důstojnější rámec pro stále velkolepější liturgii. Tento trend zasáhl řadu významných kostelů, například Baziliku svatého Remigia v Remeši, opatský kostel ve Vézelay nebo opatský kostel Saint-Germain-des-Prés v Paříži. Projekt stavby nového chóru a celé východní části kostela v Mouzonu byl zahájen na počátku 90. let 11. století. Architekti přitom využili inovativní stavební postupy, které již od roku 1130 uplatňoval opat Suger při budování baziliky Saint-Denis.
Zvětšení kněžiště stávajícího kostela podporoval ještě další ambiciózní záměr. Remešský arcibiskup Guillaume aux Blanches Mains totiž v těchto letech plánoval rozdělit obří remešskou diecézi a v Mouzonu zřídit nové biskupství. Mouzon byl tehdy po Remeši druhým nejvýznamnějším městem diecéze (předstihoval sídla jako Mézières, Rethel, Attigny, Rumigny či Épernay),> a přestavba opatského kostela z něj měla vytvořit reprezentativní katedrálu.
Z toho důvodu byl původní chór zbořen a nahrazen novostavbou podle vzorů z Paříže či Laonu v tehdy vznikajícím slohu, který byl později nazván ranou gotikou. Záměr zřídit nové diecézní sídlo sice schválil papež Celestin III. i jeho nástupce Inocenc III., arcibiskup však od projektu na konci 90. let 11. století nakonec upustil. První fáze velkolepé transformace mouzonského kostela nicméně byla úspěšně dokončena.
Dnes je obtížné určit, zda se původně plánovalo pokračovat v pracích a přestavět také příčnou i hlavní loď tak, aby plynule navazovaly na nový chór a závěr. V roce 1212 však vypukl požár, který novou část sice víceméně ušetřil, ale vynutil si rekonstrukci starých struktur. Tato druhá fáze výstavby současného kostela probíhala až do poloviny 13. století, přičemž důsledně respektovala styl i proporce již hotového chóru. Horní části obou věží sice pocházejí až ze 16. století, (spodní část věží pochází ze 13. století) přesto architektonicky navazují na původní styl stavby. V roce 1515 však osvětlení chóru proměnila nová okna ve stylu pozdní (plaménkové) gotiky, tato okna výrazně zvýšila přísun světla do presbytáře. která doplnila velké okno v tomtéž stylu, osazené v předchozím století nad tympanonem západního portálu.
V 17. a 18. století se úpravy týkaly především vnitřního vybavení a církevního mobiliáře. V roce 1725 byly do severního transeptu instalovány varhany, které postavil Christophe Moucherel. V dubnu 1728 pak došlo k vysvěcení současného hlavního oltáře.
Po vypuknutí Velké francouzské revoluce vyvlastnil stát na základě dekretu z 2. listopadu 1789 veškerý majetek opatství. Z nemovitostí byly v aukcích jako národní majetek rozprodány zejména statky a mlýny. Městská rada v Mouzonu však zachránila ty nejcennější části: křížovou chodbu vyhradila pro potřeby starých a nemocných lidí a pro samotný klášterní kostel našla nové využití. Radní totiž požádali vedení departementu, aby se z klášterního kostela stal kostel farní, přičemž původní farní kostel nechali zbourat. Když byla v srpnu 1790 schválena občanská ústava duchovenstva a vzniklo krátkodobé ardennské biskupství (vyčleněné z remešské arcidiecéze), zdejší samospráva několik týdnů doufala, že se sídlem nové diecéze stane Mouzon a bývalý klášterní kostel získá status katedrály. Stát však nakonec upřednostnil Sedan. V roce 1793, během jakobínského teroru, byly bohoslužby přerušeny a budova byla přeměněna na chrám Rozumu, což vedlo k poničení některých soch vandaly. Obnovení ústavního kultu přišlo v roce 1795 a náboženskou situaci definitivně uklidnil až Konkordát z roku 1801. V roce 1807 budovu zasáhl blesk. Kvůli zanedbané údržbě a popraskanému zdivu musel kostel v letech 1855 až 1890 projít rozsáhlou generální rekonstrukcí, která ho zachránila před zkázou.
Kostel je chráněn jako historická památka již od zavedení prvního oficiálního seznamu v roce 1840.
V roce 1932 komise pro historické památky zamítla návrhy na novou vitrážovou výzdobu. Zpětně se toto rozhodnutí ukázalo jako prozíravé, protože v roce 1940 zasáhly klášterní kostel dělostřelecké granáty, které tehdejší okenní výplně a vitráže kompletně roztříštily. Jeden z granátů poškodil rozetové okno v jižní části transeptu a další prorazil klenbu, což si vyžádalo neodkladné opravy. Zničená okna pak byla nahrazena čirým sklem nebo střídmým zasklením s velmi jednoduchými geometrickými motivy.
Celková architektura náhled|Vertikální členění hlavní lodi Trojlodní hlavní loď, kterou lemují dvě boční lodě, zaujme návštěvníka hned při vstupu svým třípodlažním uspořádáním, které je typické pro ranou gotiku. Spodní patro tvoří velké lomené arkády, které spočívají na oblých pilířích s kruhovými krycími deskami (krycími deskami hlavic). První patro tvoří empory, převzaté ještě z románského slohu, které se do hlavní lodi otevírají podvojnými arkádami pod lomeným odlehčovacím obloukem. Druhé patro představuje triforium – pro gotickou architekturu charakteristická průchozí chodba vedoucí kolem celé budovy –, nad nímž se nachází ještě třetí úroveň s velkými okny. Stabilitu celé stavby zajišťují z vnější strany opěrné oblouky, což byla v době výstavby zcela nová technika. Kolem chóru obíhá pět paprsčitých kaplí, které se otevírají do pětibokého ochozu, což této části kostela dodává značnou prostornost.
I přes dlouhý časový odstup mezi zahájením stavby závěru s chórem a dokončením přestavby transeptu s hlavní lodí je architektonický styl klášterního kostela poměrně jednotný. Budova je zaklenuta křížovými žebrovými klenbami, přičemž v hlavní lodi jsou klenby šestidílné a v chóru čtyřdílné.
Pod kostelem nebyla nalezena žádná krypta, která by se dochovala například z předchozí stavby. Je možné, že její vybudování zabránila nestabilní a příliš vlhká půda.
Tympanon náhled|tympanon kostela Průčelí kostela rámují dvě hranolové věže. Samotný tympanon pochází ze 13. století a tvoří ho tři podlaží sochařské výzdoby, která od sebe oddělují zvlněné pásy – ty ve středověké symbolice představovaly nebe. První (spodní) podlaží zobrazuje vlevo zesnutí Matky Boží a vpravo umučení svatého Viktora z Mouzonu a svatého Arnoula z Mouzonu. Prostřední podlaží je věnováno třem tradičním ikonografickým výjevům ze života Panny Marie.
Vlevo se nachází Navštívení Panny Marie, tedy setkání těhotné Marie s její sestřenicí Alžbětou, matkou Jana Křtitele. Uprostřed je vyobrazeno Korunování Panny Marie, což je motiv, který se v evangeliích sice nevyskytuje, ale ve 12. a 13. století byl velmi populární (Tento výjev, v tehdejší náboženské ikonografii poměrně nový, se objevuje také v reliéfní výzdobě tympanonů katedrál v Chartres, Senlis, Paříži a Laonu.)
Vpravo pak figuruje Zvěstování Panny Marie archandělem Gabrielem. Třetí, nejvyšší podlaží tvoří klečící andělé. Právě v této části je tympanon nejvíce poškozený, což komplikuje jednoznačný výklad ikonografie. Zdá se, že anděl vede jednu z postav k božské bytosti – snad k Bohu Otci nebo Kristu –, které další anděl podává korunu. Onou postavou, která předstupuje před Boha, aby byla oslavena, by mohl být opět svatý Viktor, mučedník a patron Mouzonu.
Celé dílo se vyznačuje vyváženou kompozicí, díky níž je dobře čitelné; jednotlivé scény na sebe navazují, aniž by se překrývaly. Proporce postav působí přirozeně, s výjimkou zobrazení koně. Modelace a reliéfní hloubka jsou zvládnuty poměrně zdařile. Autor si dovolil několik odchylek od tehdejší přísně kodifikované náboženské ikonografie, jako je například umístění anděla vlevo a Ježíšovy matky vpravo v rané scéně Zvěstování. Postavy již postrádají strnulost a hieratičnost typickou pro raná gotická díla. Přestože se umělec neřadí k tehdejším sochařským špičkám, v anatomických detailech (např. v kloubech končetin) najdeme jisté neobratnosti a celkové koncepci chybí větší dynamika, ústřední scéna Korunování Panny Marie Kristem patří k těm nejjednodušším a nejzdařilejším.
V době svého vzniku tympanon chránilo několik řad archivolt. Do dnešních dnů se však dochovala pouze jedna řada, do níž bylo zpět osazeno dvanáct sošek andělů. Na středovém pilíři je umístěna socha Madony s dítětem. Sochy, které původně stávaly po stranách portálu na ostění, se nedochovaly.
Rozměry