Katedrála svatého Ponse v Saint-Pons-de-Thomières (francouzsky Cathédrale Saint-Pons de Saint-Pons-de-Thomières), v historických pramenech a kapitulních registrech uváděná jako opatství svatého Poncia (Abbaye Saint-Pons-de-Thomières) či latinsky Abbatia Sancti Pontii – Abbatia Thomeriarum, je významný raně románský stavební komplex, bývalé benediktinské opatství a pozdější biskupská katedrála v obci Saint-Pons-de-Thomières v departementu Hérault v regionu Okcitánie ve Francii.

Tento monumentální klášter založil v roce 936 toulouský hrabě Raimund III. Pons se svou chotí Garsindou, jejíž rod klášter štědře obdaroval pozemkovými alodii a privilegii.

Během církevně-správní reformy v jižní Francii, kterou svými dekrety a bulami inicioval avignonský papež Jan XXII., byl klášterní kostel v roce 1318 povýšen na katedrálu nově zřízené saint-ponské diecéze, která vznikla vyčleněním z dřívější metropolitní arcidiecéze Narbonne.

Za Velké francouzské revoluce byl biskupský stolec v roce 1790 zrušen a správa území byla začleněna pod diecézi (nynější arcidiecézi) v Montpellier. Bývalá katedrála od té doby plní již pouze funkci farního kostela.

Opatství markrabat z Gothie (X.–XII. století) Původní benediktinský klášter v Saint-Pons-de-Thomières v okcitánském Narbonnes byl založen v listopadu roku 936 mocným toulouským hrabětem Raimundem III. Ponsem, markrabětem z Gothie, a jeho urozenou chotí Garsindou. Hrabě Raimund, hluboce pohnut osobní zbožností k raně křesťanskému mučedníku svatému Ponsovi z Cimiez, přijal světcovo jméno do svého panovnického titulu a po předchozí podpoře fundace auvergneského kláštera v Chanteuges se rozhodl založit na svých vlastních narbonnských statcích klášter. Pro zavedení přísné řehole svatého Benedikta povolal mnichy z prestižního opatství Saint-Géraud d'Aurillac v Auvergne pod vedením tamního opata Arnulfa, který do Thomières vyslal svého nadaného žáka Otgera (Otgaria), jenž se stal prvním klášterním opatem a přijal požehnání od sboru zemských biskupů. Slavnostní církevní konsekrace dokončeného předrománského chrámu se uskutečnila na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 937 za osobní přítomnosti a pod vedením narbonského arcibiskupa Aimeryho a sídelních biskupů z Béziers, Carcassonnu a Lodève, přičemž aktu se jako významný svědek účastnil také opat Robert z nedalekého kláštera v Caunes-Minervois.

Tento mladý klášterní parter se bleskově rozrostl v jedno z nejvlivnějších feudálních i duchovních center regionu díky těmto klíčovým milníkům a donacím: Translace nicejských relikvií (rok 937): Krátce po fundaci nechal hrabě slavnostně převézt z Nice do Thomières drahocenné ostatky svatého Ponse, umučeného v provensálském Cimiez roku 257 za diktatury římského císaře Valeriana; přenesení relikvií se v klášteře každoročně rituálně uctívalo 15. června; Apoštolská a královská ochrana (léta 937–939): Zvláštní zakládací listinou z roku 937 byl klášter podřízen přímé ochraně papeže Lva VII. a jeho nástupců a roku 939 jej pod svá ochranná křídla přijal západofrancký král Ludvík IV. Zámořský; Hrobka zakladatele (cca rok 950): Zakladatel, hrabě Raimund III. Pons, byl po své smrti kolem roku 950 s nejvyšší úctou a rituální pompou pohřben přímo v útrobách klášterního chrámu; Frotardovská dominance (XI. století): Za dlouhého vládnutí energického opata Frotarda (zemřel 1099) klášter skoupil rozsáhlá panství na severu Minervské vikomtie a obdržel řadu majetků od příbuzného hraběte Bernata z Besalú, který mu roku 1070 lenně podřídil spřízněné opatství Saint-Martin-Lys, čímž vzniklo mocné klášterní panství.

Významnou dějinnou kuriozitou kláštera je fakt, že v roce 1093 zde složil řeholní sliby a žil jako řadový benediktinský mnich princ Ramire. Ten byl roku 1117 povolán zpět do vlasti a roku 1134 byl po smrti svého bratra Alfonse I. slavnostně zvolen aragonským králem jako Ramiro II. Aragonský (v zemské historiografii zvaný Mnich).

Trencavelovské plundrování, povýšení na katedrálu a hugenotská zkáza (XII.–XVI. století) Nynější monumentální románská architektura bývalého klášterního kostela materiálově a stereotomicky stoupá na samý sklonek 12. století. Celý areál musel být od základu nově přezděn z pískovcových kvádrů poté, co jej v roce 1170 katastrofálně vojensky napadl, kompletně vyplenil a do základů vypáli carcassonneský a bézierský vikomt Roger II. Trencavel. V průběhu 13. století byl znovuvybudovaný románský chrám transformován ve vojenskou pevnost. Z této obranné epochy se dodnes intaktně dochovala pouze kompletní severní obvodová stěna, z níž vyčnívají dvě mohutné nárožní věže s hradebním cimbuřím a souvislé pásmo úzkých střílen situované bezprostředně nad linií románských okenních os.

Zásadní církevně-správní a diplomatický zvrat přinesla velkolepá církevně-právní bula avignonského papeže Jana XXII. ze dne 18. února 1317. Touto listinou byla saint-ponská diecéze definitivně vyčleněna z narbonské provincie: dosavadní klášterní kostel se stal oficiální sídelní biskupskou katedrálou; dosavadní benediktinský opat Pierre Roger byl slavnostně konsekrován jako vůbec první saint-ponský biskup; zdejší benediktinští řeholníci zformovali novou katedrální kapitulu regulovaných kanovníků.

Na samém sklonku 15. století byla zahájena ambiciózní pozdně gotická stavební kampaň, která měla v plném rozsahu zdemolovat starý románský presbytář a nahradit jej vznosným, prosvětleným polygonálním gotickým chórem s vysokými okny. Tyto práce však nebyly stavební hutí v Thomières nikdy dokončeny. Stavbu v plném rozkvětu zničujícím způsobem uťala drakonická náboženská katastrofa dne **16. února 1567, kdy do opevněného města surově vtrhla kalvínská vojska hugenotů. Protestantští ženisté tehdy střelným prachem vyhodili do povětří gotické klenby, totálně zdemolovali drahocennou středověkou křížovou chodbu (ambit) a vnitřní sálový prostor katedrály proměnili v ruiny.

Útěk kanovníků do města a sekularizace (XVII. století) Po této hugenotské zkáze zůstaly kláčterní budovyv ruinách. V roce 1610 byli zdejší kanovníci nuceni zaslat naléhavou prosebnou supliku přímo francouzskému králi Jindřichu IV. Navarrskému. Vlistu detailně líčili drakonický stav areálu: protože tamní společný dormitář (ložnice), refektář i kuchyně byly protestanty srovnány se zemí, byli nuceni potupně spát a trvale bydlet v civilních pronajatých domech v městském podhradí, což odporovalo přísným benediktinským řeholním stanovám i náboženskému zápalu. Katedrální biskup v žádosti specifikoval, že tato zkáza není v zemi ojedinělá a navlas stejná situace panuje v sousedních církevních provinciích v Carcassonnu, Narbonnu a Montpellier. Reakcí na tuto dlouhodobou krizi byla definitivní světská sekularizace opatství, kterou církevně-právně roku 1612 stvrdil papežský stolec; klášterní benediktinský řád byl nadobro rozpuštěn a proměněn v sekulární sbor světských kanovníků.

Barokní obnova (18. století) Poté, co kostel v důsledku kalvínského pustošení zůstal více než 150 let v ruinách, byl celkově obnoven až v průběhu rozsáhlé stavební kampaně v 18. století.

V roce 1711 došlo k zásadnímu a v zemi ojedinělému architektonickému zásahu. Přímo na místě zničeného gotického východního chóru byla vztyčena monumentální klasicistní fasáda. Tím se zcela obrátila původní středověká orientace chrámu; hlavní kněžiště (chór), které po staletí směřovalo tradičně k východu, bylo zrušeno a osa lodi se obrátila k západu.

Na původní západní straně lodi byl zazděn románský ústupový portál a vznikl zde nový hlavní presbytář. Tento nově zřízený chór byl v roce 1768 vyzdoben drahocenným leštěným mramorem z okcitánských lomů v Caunes-Minervois a z italské Carrary. V roce 1771 bylo presbytárium odděleno zdobenou mříží z tepaného a bohatě pozlaceného železa. V téže době byl v chóru instalován barokní varhanní stroj, který se dodnes dochoval v téměř intaktním, původním stavu.

Přeměna na farní kostel a památková ochrana Během Velké francouzské revoluce byl kostel zbaven statusu katedrály a přeměněn na farní kostel. Po stabilizaci poměrů začal chrám v obecní správě sloužit jako hlavní farní kostel pro místní farnost. Nahradil tak starobylý farní kostel svatého Martina na Jauru (*Saint-Martin-du-Jaur*), v němž byly bohoslužby ukončeny v roce 1789.

Celý komplex bývalé katedrály je chráněn jako historická památka. Na seznam historických památek (monument historique) byl zapsán již v roce 1840.

Architektonická kompozice Románská loď a průčelí Bývalá katedrála v Saint-Pons-de-Thomières představuje výraznou ukázku opevněné sakrální architektury. Hlavní románská podélná loď byla vybudována s masivními obvodovými zdmi o tloušťce 2,45 metru. Bhem pozdějších středověkých úprav byla po obvodu doplněna o věnec gotických bočních kaplí.

Současná podoba exteriéru odráží radikální novověkou přestavbu z 18. století: Klasicistní východní průčelí: Hlavní vstupní průčelí, kterým se dnes do kostela vstupuje, bylo postaveno v klasicistním slohu v roce 1711. Nahradilo a zcela pohltilo zničený, hugenoty poškozený pozdně gotický chór ze 16. století. Západní závěr: Protilehlá západní fasáda, kde se v románském období nacházel původní hlavní vchod do chrámu, vyniká mimořádně hodnotnou sochařskou výzdobou dvou původních tympanonů. Tyto mramorové plastiky z pyrenejské románské školy jsou však v současnosti kvůli okolní zástavbě hůře přístupné a méně čitelné.

Ikonografie západních tympanonů Sochařská výzdoba dvou západních románských tympanonů tvoří ucelený soubor, který detailně rozvíjí novozákonní christologické cykly: Levý románský tympanon: Spodní část nese reliéf Poslední večeře Páně spojený s výjevem Mytí nohou apoštolům, nad nímž se nachází scéna Nanebevstoupení Páně. Pravý románský tympanon: Je vyhrazen zobrazení Ukřižování Ježíše Krista. Po stranách kříže jsou vytesány postavy plačící Panny Marie a svatého Jana Evangelisty.

Mimořádným a ojedinělým prvkem tohoto pravého tympanonu je netradiční sochařské ztvárnění popravy dvou lotrů. Namísto obvyklého připoutání provazy jsou paže obou odsouzených zkrouceny a vsunuty přímo do otvorů, které sochaři prořezali skrz příčné břevno kříže.

Suterénní parter sakristie, Brána mrtvých a astrální symbolika Nynější liturgické a prostorové vnitřní uspořádání chrámu Saint-Pons do hloubky zrcadlí novověké otočení osy: koncový líc hlavního barokního kněžiště (chóru) pevně přiléhá k mohutné, v novověku kompletně zazděné a zaslepené stěně, která vnitřně uzavřela původní románský narthex. Tento starobylý přední sál dnes hostí farní farní sakristii. Protože tento suterénní parter zcela postrádá novodobé stropní podhledy a omítané tesařské stropy, umožňuje kněžím i vědcům v plné monumentálnosti obdivovat a nerušeně studovat drahocenné, intaktně dochované původní románské křížové a valené klenby.

Exteriérová severní fasáda, která je armována dvěma středověkými věžemi s hradebním cimbuřím, jež představují autentické materiálové pozůstatky městského klášterního opevnění z 13. století, v sobě uchováváí vzácný komunikační uzel. Tím je slavný, architektonicky hluboce řezaný románský zastřešený portál z 12. století, v regionu uctívaný pod tradičním názvem Brána mrtvých. Tento ústupový portál je zakončen jedním trojúhelníkovým pískovcovým štítem – frontonem, který je v lících po obou bočních stranách osazen dvojicí drahocenných raně středověkých basreliéfů: po levé straně se pne plastický figurální reliéf personifikující Slunce; po pravé straně se v rytmu zdiva tyčí symbolické zpodobnění Měsíce.

Interiér Interiér bývalé katedrály v Saint-Pons-de-Thomières vyniká velkorysým prostorem, který byl v průběhu staletí několikrát stavebně upraven. Podél obvodových zdí lodi je instalována soustava barokních chórových lavic (stall). Ty byly z dubového masivu vyřezány v průběhu 17. století pro potřeby zdejší sídelní kapituly.

Současný presbytář a hlavní sanktuárium vynikají touto uměleckohistorickou výzdobou: