Bazilika svatého Juliána v Brioude (francouzsky: Basilique Saint-Julien de Brioude) je významný římskokatolický farní kostel postavený v auvergnském románském slohu, který se nachází v obci Brioude v departementu Haute-Loire v regionu Auvergne-Rhône-Alpes. Tato architektonická památka požívá nejvyšší státní ochrany jako zapsaná historická památka (monument historique).
Bazilika je situována přímo v historickém jádru města Brioude, které leží v srdci střední Auvergne v rámci tradičního regionu Brivadois. Z hlediska církevní správy kostel původně spadal pod starobylou diecézi v Clermontu. V roce 1317, při novém administrativním uspořádání a vzniku diecéze v Saint-Flour, byl přičleněn k tomuto novému biskupství. K další změně došlo po Velké francouzské revoluci v souvislosti se vznikem moderních francouzských departementů, kdy byl chrám definitivně podřízen diecézi v Le Puy-en-Velay.
Historický vývoj Od raně křesťanského oratoria k merovejskému chrámu thumb|left|Půdorysný stavební plán kolegiátního chrámu s barevným rozlišením jednotlivých historických etap (podle F. V., 2014) thumb|left|Historická mapa zachycující územní rozsah a vazalskou strukturu hrabství Brioude ve středověku (podle F. V., 2014) Vznik vůbec prvního posvátného místa zasvěceného svatému Juliánovi sahá až do samotného konce 4. století. Původní oratoř nechala na místě předpokládaného světcova hrobu vybudovat jistá vznešená španělská dáma jako projev vděčnosti za vyslyšení své modlitby. Ze spisů dějepisce Řehoře z Tours je známo, že věhlas a úcta k tomuto mučedníkovi se rychle šířily a přitahovaly velké množství poutníků, což si vynutilo stavbu prvního kamenného kostela. Vizigótský místodržící v Auvergne, vévoda Victorius, nechal tento chrám velkoryse vyzdobit vzácnými mramorovými sloupy získanými ze starších antických památek; dochované torzo kanelovaného sloupu, které se dodnes nachází v podzemní kryptě, představuje pravděpodobně přímý pozůstatek této rané výzdoby. Současně se zformoval stálý sbor duchovních, který zajišťoval liturgický provoz a péči o poutníky – Řehoř z Tours ve svých textech výslovně zmiňuje tehdejší existenci fungujícího kláštera a řeholních mnichů.
Karolinská epocha a guilhelmidská správa Tento merovejský kostel byl pravděpodobně zcela zničen pustošivým požárem. V průběhu 8. a 9. století jej nahradila nová karolinská svatyně, jejímž nejvýznamnějším dochovaným prvkem je vzácná mozaiková podlaha v prostoru hlavního chóru. V roce 825 udělil panovnický edikt tomuto místu širokou autonomii a takzvanou imunitu, což znamenalo úplné osvobození od placení daní a poplatků. Archivní listina z roku 874 již výslovně hovoří o samostatné kapitule kanovníků, která disponovala jednadvaceti domy a jíž byla svěřena ostraha u hrobky svatého Juliána. Papež Formosus po své osobní návštěvě v roce 891 udělil kapitule privilegium podřízenosti výhradně Svatému stolci v Římě.
Při postupném úpadku karolinského impéria převzal moc nad Brioude mocný rod Guilhelmidů, jehož představitelé se stali světskými laickými opaty zdejšího kláštera. Samotný akvitánský vévoda Vilém I. Akvitánský, který zemřel v roce 918, byl podle své poslední vůle pohřben v těsné blízkosti hrobu svatého Juliána. Brioude následně přešlo do rukou hrabat z Gévaudanu a poté hrabat z Auvergne. Kapitulní sbor svatého Juliána v té době ve svých řadách sdružoval zástupce nejmocnějších auvergnských šlechtických rodů. Krátce v něm jako kanovníci působili i slavní duchovní Odilo z Cluny a Robert z Turlande, kteří však nakonec dali přednost reformnímu životu – první jmenovaný v proslulém opatství v Cluny a druhý v poustevnické samotě, jež vedla k založení významného kláštera La Chaise-Dieu. Feudální a vazalská struktura Auvergne v polovině 13. století pak jasně zformovala politickou tvář samostatného hrabství Brioude.
Výstavba románské baziliky a novodobé dějiny Zahájení stavby současného monumentálního románského chrámu spadá do první čtvrtiny 12. století. Tento ambiciózní architektonický projekt byl přímo podpořen obrovským rozvojem města, které se stalo významným poutním centrem a klíčovou tranzitní stanicí na hlavních evropských poutních trasách vedoucích do Říma, Jeruzaléma a do španělského Santiaga de Compostela. K obraně a ochraně hrobky byla tehdy zřízena zvláštní ozbrojená milice, kterou později definitivně nahradilo plnohodnotné kolegium kanovníků.
Zdejší kapitula dlouhodobě usilovala o úplné vymanění se z politické poručnické správy hrabat z Auvergne. Papež Urban II., který v roce 1095 přijel do Clermontu vyhlásit první křížovou výpravu do Svaté země, vzal chrám svatého Juliána pod svou přímou svrchovanou ochranu. Jeho nástupce Pascal II. následně potvrdil nezadatelné právo kapituly samostatně si volit svého opata i probošta. Rovněž francouzský král Ludvík VII. oficiálně deklaroval, že kapitula v Brioude podléhá přímo jeho královské jurisdikci. Uvnitř samotného kapitulního sboru se však často projevovaly vyostřené spory, které zrcadlily rivalitu mezi mocnými konkurenčními rody z Mercœuru a z Auvergne.
V roce 1223, po definitivním přičlenění Auvergne k francouzské královské doméně, kapitula od auvergnských hrabat kompletně odkoupila veškerá jejich zbývající feudální práva nad městem Brioude. Tento stav absolutní správy si kapitula svatého Juliána udržela až do Velké francouzské revoluce, kdy byla instituce státem zrušena. V roce 1794 byl chrám přeměněn na běžný farní kostel, přičemž během revolučního pustošení byla jedna ze zdejších historických věží kompletně stržena a druhá zbavena své střechy.
V roce 1837 navštívil Brioude slavný spisovatel a tehdejší generální inspektor historických památek Prosper Mérimée, který objekt popsal jako „byzantský kostel obrovského charakteru, který může být i přes veškeré válečné útrapy stále řazen mezi nejpozoruhodnější stavby v celé Auvergne“. Na základě jeho naléhavého posudku byl chrám již v prvním celostátním soupisu z roku 1840 prohlášen za národní historickou památku. Generální obnova a restaurování chrámu byly svěřeny diecéznímu architektovi Aymonu Mallayovi. Ten k pracím přistoupil v puristickém duchu, inspiroval se architekturou ostatních velkých auvergnských románských bazilik a úspěšně tak sjednotil slohové nesrovnalosti, které původně vznikly dlouhým středověkým budováním chrámu.
Architekt Mallay v průběhu let osobně řídil zásadní stavební a umělecké etapy: v roce 1851 vedl kompletní restaurování vzácných gotických nástěnných maleb v kapli svatého Michaela, v letech 1857–1858 řídil náročnou obnovu původních románských dřevěných vrat chrámu, v letech 1862–1863 realizoval novou rekonstrukci západního průčelí a v letech 1862–1864 vedl znovuvýstavbu dvou zničených horních pater hlavní věže, kterou nechal završit novým charakteristickým zastřešením z pestrobarevných glazovaných břidlicových tašek.
Dne 26. dubna 1957 povýšil papež Pius XII. kostel svatého Juliána do hodnosti baziliky minor.
Kapitula svatého Juliána v Brioude Místní kapitula (Le chapitre de Brioude) představovala klíčového politického aktéra a zrcadlila složité mocenské zápasy v celém regionu Brivadois a Dolní Auvergne. Jednalo se o exkluzivní šlechtickou kapitulu, jejíž členové museli striktně dokládat svůj původ z nejstarších aristokratických rodů Auvergne. Podobně jako kanovníci v Lyonu disponovali i zdejší kanovníci prestižním titulem kanovníků-hrabat. Tento hraběcí titul však nenáležel jednotlivcům, nýbrž byl udělen kapitule jako ucelené instituci, k čemuž došlo v porovnání s jinými středisky relativně pozdě.
Sbor byl tvořen čtyřiceti kanovníky a čtyřiceti kleriky různých stupňů a svěcení, mezi něž patřili kantoři, sboroví klerici či choralisté (zpěváci z řad dětí). Pro zajištění náročných liturgických povinností a bohoslužeb v chladných zimních měsících nosili kanovníci v Brioude teplé oděvy lemované králičí kožešinou. Jejich černé kanovnické pokrývky hlavy byly zhotoveny podle přísného vzoru pařížských chrámů a byly bez ozdobného splývavého konce. V průběhu 14. století nosili zdejší duchovní tradiční kruhovou tonsuru (vystříhané kolečko na temeni), přičemž vlasy jim kryly pouze uši. Podobně jako v katedrále v Le Puy-en-Velay působili i v Brioude specifičtí klerici zvaní chabiscots a ceremoniáři, kteří při slavnostních procesích kráčeli v čele průvodu a nesli ozdobné kapitulní berly či tyče.
Interiér baziliky byl v minulosti vybaven monumentálním chórovým letnerem zakončeným velkým křížem, což odpovídalo analogickému řešení v nedalekém klášteře La Chaise-Dieu. Kamenné stěny hlavního chóru byly při slavnostech dekorativně věšeny tapisériemi, které podrobně zachycovaly pozemský život a mučednickou smrt svatého Juliána z Brioude. Zdejší kanovníci nežili ve společném konventu, nýbrž obývali luxusní soukromé paláce a městská sídla (hôtels particuliers) v okolí chrámu. Dochované archivní prameny odkrývají bohatý každodenní život této duchovní elity: v průběhu 17. století vlastnili kanovníci rozsáhlé okrasné zahrady, početné služebnictvo, kočáry a jejich kuchyně byly vybaveny drahým měděným nádobím. Kapitula byla v průběhu věků silně zasažena takzvanou gregoriánskou reformou, jejíž hluboký dopad a genezi lze v místních dějinách spolehlivě vystopovat.
Liturgie v Brioude Místní liturgická tradice kanovníků z Brioude je dnes detailně známa díky řadě odborných studií, které ukazují, že liturgie byla v tomto prostředí stejnou měrou záležitostí náboženského rituálu jako záležitostí společenské reprezentace. Základní výzkum v této oblasti publikoval muzikolog Michel Huglo, na jehož práci navázal Thomas d'Hour studií zaměřenou na novověké období. V roce 2014 pak ucelená textová analýza dochovaných liturgických knih z Brioude od 12. do 18. století odhalila zcela nová data o náboženském životě kapituly.
Kapitula disponovala vlastními misály a také rituálem z 15. století, který kanovníci pro jeho oblíbenost a specifičnost částečně používali ještě v průběhu 18. století. V rámci celého regionu Auvergne tehdy koexistovaly dvě hlavní, silné liturgické tradice – clermontská a lepuyská. Kanovníci z Brioude si však komponovali svou vlastní, svébytnou liturgii, přičemž jako základní vzor využívali několik různých breviářů, které si textově upravovali a adaptovali pro své interní rituály. Prakticky v každém století své existence texty citlivě upravovali a doplňovali o dobové novinky. Do kalendáře tak pravidelně připisovali nově kanonizované světce, nebo naopak uměle oživovali kult starobylých mučedníků, jejichž památku chtěli celebrovat s větší intenzitou. Tímto způsobem cíleně zvyšovali prestiž a duchovní hodnotu místních svatých, jejichž fyzické ostatky kapitula vlastnila, což se týkalo zejména svaté Bonnetty a svaté Floriny.
Samotní kaplani celebrovali votivní mše svaté na četných oltářích této kapituly. Tzv. tiché mše probíhaly souběžně v paprskovitých obvodových kaplích, ve vstupních předsíních i v hlavní lodi na sekundárních bočních oltářích. Slavnostní obřad přijetí prebendy a instalace nového kanovníka měl přesně stanovený rituální průběh: průvod nově jmenovaného kněze vstupoval do chrámu severní předsíní, odkud byl kandidát ceremoniálně veden až do vnitřního prostoru hlavního chóru. Před všemi velkými církevními svátky měli kanovníci přísně nařízeno rituální oholení vousů. Během specifických liturgických ceremonií se vybraní kanovníci nebo sboroví zpěváci z řad dětí pohybovali po různých částech chrámu, odkud zpívali antifony a odpovídali tak na zpěv hlavního chóru.