The Rolling Stones je britská rocková skupina založená roku 1962 v Londýně. Původní sestavu tvořili: kapelník Brian Jones (kytara, harmonika, klávesy), Mick Jagger (zpěv, harmonika), Keith Richards (kytara, doprovodný zpěv), Bill Wyman (baskytara), Charlie Watts (bicí) a Ian Stewart (piano). Stewart byl v roce 1963 nucen odejít z oficiální sestavy, avšak stále se skupinou spolupracoval coby koncertní manažer a hostující pianista až do své smrti v roce 1985. Hlavními skladateli se (po vzoru dvojice Lennon/McCartney) stali Jagger/Richards, kdy je k tomu přiměl manažer skupiny Andrew Loog Oldham. Hlavním tahounem skupiny byl na jejím počátku Brian Jones, s nárůstem popularity kapely se však jeho pozice „leadera“ vytratila a ve skupině figuroval frontman Mick Jagger a kytarista Keith Richards. Jeho slávu a kreativitu zlikvidovala drogová závislost, rozchod s přítelkyní Anitou Pallenbergovou a napjaté vztahy s Keithem Richardsem. Skupinu opustil v červnu 1969, posléze byl 3. července 1969 nalezen mrtvý na dně svého bazénu. Na doporučení pianisty Iana Stewarta byl do skupiny přijat vynikající kytarista Mick Taylor ze skupiny John Mayall & the Bluesbreakers, ten ze skupiny odešel v roce 1974. Roku 1975 jej na turné zastoupil kytarista Ronnie Wood, nakonec jej o rok později oficiálně nahradil poté, co se rozpadla jeho skupina The Faces. V roce 1993 skupinu opustil baskytarista Bill Wyman, kterého nahradil Darryl Jones, ovšem již jako externí člen. Stones neměli po Stewartově odchodu roku 1963 žádného klávesistu jako oficiálního člena skupiny, v průběhu let však spolupracovalo se skupinou hned několik pianistů: Jack Nitzsche (1965–1971), Nicky Hopkins (1967–1982), Billy Preston (1971–1981), Ian McLagan (1978–1981) a Chuck Leavell (1982–dodnes). Tito hudebníci se skupinou spolupracovali jak v nahrávacích studiích, tak na koncertních pódiích.
Rolling Stones patřili k tzv. britské invazi skupin, které dosáhly obrovského úspěchu ve Spojených státech v roce 1964 a byly spojovány s kulturou vzdoru 60. let. Skupina čerpala vždy ze svých blues-rockových kořenů, původně skupina hrála pouze coververze od svých bluesových idolů, později zaznamenala větší úspěch s vlastními autorskými písněmi; jako „(I Can't Get No) Satisfaction“ a „Paint It Black“, které se staly mezinárodními hity. Album Aftermath (1966), které bylo poprvé plně autorské, je považováno za jedno z přelomových počinů kapely. Brian Jones se svými hráčskými ambicemi vnesl do písní netradiční hudební nástroje jako sitár, marimbu, dulcimer. Po krátké době experimentování s psychedelickou hudbou na albu Their Satanic Majesties Request (1967) v polovině 60. let se skupina vrátila ke svým „bluesovým“ kořenům. V následujících letech skupina vydala kritikou a fanoušky pozitivně přijatá alba Beggars Banquet (1968), Let It Bleed (1969), Sticky Fingers (1971) a Exile On Main St. (1972). Jednalo se o nejslavnější éru skupiny, kdy byla skupina označována jako „Nejlepší rock and rollová skupina na světě“.
Skupina pokračovala s vydáváním komerčně úspěšných alb na přelomu 70. a 80. let, včetně alb Some Girls (1978) a Tattoo You (1981), dvě nejprodávanější v jejich diskografii. Během osmdesátých let se skupina ocitla v krizi, rozepře mezi Jaggerem a Richardsem omezily společné koncertování a skupina v tomto období vydala pouze dvě průměrná alba a po zbytek desetiletí se všichni členové věnovali sólovým projektům. Obrat nastal roku 1989, kdy se ve skupině výrazně zlepšily vztahy, zejména mezi Jaggerem a Richardsem a skupina vydala po několika letech kritikou dobře přijaté album Steel Wheels (1989). Po několika letech se skupina rozhodla vyrazit na velkolepé turné Steel Wheels/Urban Jungle Tour, které se stalo svého času nejvýdělečnějším turné v historii. Do roku 2007 skupina držela rekord, pěti nejvýdělečnějších koncertních turné všech dob: Voodoo Lounge Tour (1994–1995), Bridges to Babylon Tour (1997–1998), Licks Tour (2002–2003) a A Bigger Bang Tour (2005–2007).
The Rolling Stones (jmenovitě Mick Jagger, Keith Richards, Brian Jones, Mick Taylor, Ronnie Wood, Bill Wyman, Charlie Watts a Ian Stewart) byli v roce 1989 uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame a také do UK Music Hall of Fame v roce 2004. Časopis Rolling Stone skupinu v letech 2004 a 2011 zařadil na čtvrté místo v seznamu „100 největších umělců všech dob“. Jejich odhadovaný rekordní prodej alb činí 240 milionů prodaných nosičů, dosud skupina vydala 30 studiových alb, 28 koncertních alb a 26 kompilací. Stále vydává alba, která jsou kritikou pozitivně přijatá; jejich nejnovější album Blue & Lonesome bylo vydáno v prosinci 2016 a dosáhlo 1. příčky prodejnosti ve Spojeném království a 4. příčky prodejnosti v USA, v roce 2018 získalo cenu Grammy Award za nejlepší tradiční bluesové album. Skupina po čtyřleté koncertní odmlce v letech 2008–2011 stále aktivně koncertuje po celém světě.
Historie
Prvopočátky: 1961–1962 náhled|Alexis Korner vedl svou skupinu Blues Incorporated ve které mj. hráli Brian Jones, Ian Stewart a Charlie Watts. Mick Jagger a Keith Richards se seznámili na počátku 50. let 20. století během docházky do základní školy v Dartfordu v hrabství Kent, kde se oba narodili. Poté se jejich cesty rozdělily, Jaggerova rodina se v roce 1954 přestěhovala do Wilmingtonu v Kentu. Mick Jagger se věnoval studiu na londýnské škola ekonomie a politických věd, zatímco Keith Richards studoval Sidcup Art College (londýnskou uměleckou školu), kde se seznámil s Dickem Taylorem, jenž se přátelil i s Jaggerem. V polovině 50. let založil Jagger společně s Dickem Taylorem garážovou skupinu; skupina hrála především repertoár Muddyho Waterse, Chucka Berryho, Little Richarda, Howlina' Wolfa a Bo Diddleyho. Dne 16. října 1961 se na dartfordském nádraží zcela náhodně potkali Mick (tehdy si říkal Mike) Jagger a Keith Richards, kteří se jako dávní spolužáci neviděli několik let. Richards k Jaggerovi přistoupil a povšiml si, jak drží v podpaží několik vinylových desek od Chucka Berryho a Muddyho Waterse, to na něho velmi zapůsobilo. Dali spolu řeč o jejich hudbě, a tak Jagger nabídl Richardsovi místo ve skupině, načež jeho nabídku přijal. Jagger si tehdy objednával desky z katalogu Chess Records sídlící v Chicagu, takové desky jako právě od amerických bluesových muzikantů se ve Spojeném království nedaly moc sehnat. Keith Richards to okomentoval slovy: „Tenkrát se v Anglii prodávalo jen velmi málo dlouhohrajících desek. Luxusní zboží...“ Richards se připojil k Jaggerově skupině jako sólový kytarista, Dick Taylor byl tedy přeobsazen na post baskytaristy. Taylor Richardsův příchod do skupiny okomentoval slovy: „Keith věděl, že jsem v nějaké kapele, ale nikdy mi neřekl, že by se chtěl přidat. A mě nikdy nenapadlo ho o to požádat. Pak ale přišlo to slavný setkání s Mickem na nádraží v Dartfordu. Tak se k nám dostal.“ Skupina se scházela v Jaggerově domě, ke konci roku 1961 se však přemístila do Taylorova domu, kde zkoušela v suterénu. K triu Jagger–Richards–Taylor se na konci roku 1961 připojili Alan Etherington (perkuse) a Bob Beckwith (doprovodná kytara), kvintet se nazýval The Blues Boys.
V březnu 1962 se The Blues Boys dočetli o Ealing Jazz Club v článku novin Jazz News, v nichž byla zmíněna skupina Blues Incorporated kapelníka Alexise Kornera. Skupina poslala kazetu svých nejlepších nahrávek Kornerovi, na kterého udělaly dobrý dojem. 7. dubna navštívili členové The Blues Boys klub Ealing Jazz Club, kde se setkali se členy Blues Incorporated, mezi něž patřil slide kytarista Brian Jones, pianista Ian Stewart a bubeník Charlie Watts. Po setkání s Kornerem, Jagger a Richards začali často jamovat s jeho skupinou. Mick Jagger: „Poslouchali jsme lidi, kteří se pokoušeli hrát blues. A my jsme se od nich hodně lišili. Dříve jsme se jim smáli a říkali jim banda jazzmanů. To prostě nebyl náš styl blues. Věděli jsme, že to umíme lépe. A my jsme to uměli lépe. A když jsem viděl Alexise Kornera, nedalo mi to spát. To znamenalo, že by se někde mělo hrát. Bylo to hezké období.“ náhled|vlevo|Brian Jones formoval skupinu The Rolling Stones v červnu 1962. Brian Jones (tehdy známý pod uměleckým jménem Elmo Lewis) opustil skupinu Blues Incorporated a toužil založit vlastní kapelu ve stylu chicagského blues. Napsal proto inzerát do novin, zatímco Ian Stewart našel prostor ke zkoušení. Jagger, Richards a Taylor se odloučili od jamování s Blues Incorporated a připojili k Jonesovi a Stewartovi. Na první zkoušku byli přizváni kytarista Geoff Bradford a zpěvák Brian Knight, kteří se ale ke skupině nepřipojili. Odmítali hrát písně Chucka Berryho a Bo Diddleyho, které preferovali Jagger a Richards. V červnu 1962 se k Jonesově formaci připojil bubeník Tony Chapman, tím byla sestava skupiny kompletní. Název skupiny vznikl čirou náhodou, když skupina chtěla svůj první koncert oznámit do Jazz News, tak novinář požádal Briana Jonese o název skupiny, viděl na podlaze ležet výběrové album Muddyho Waterse; jednou z písní byla „Rollin' Stone“, která se tak stala názvem skupiny.
První koncert skupina Rollin' Stones odehrála ve složení: Mick Jagger – zpěv, Keith Richards – kytara, Brian Jones – kytara, zpěv, Dick Taylor – baskytara, Ian Stewart – piano a údajně Mick Avory (pozdější bubeník The Kinks) – bicí. Koncert se konal 12. července 1962 v londýnském klubu Marquee, kde skupina svým debutem nahradila Blues Incorporated. Repertoár skupiny se tehdy výhradně skládal pouze z coververzí rock and rollových a bluesových ikon té doby. O 16 dní později skupina odehrála svůj druhý koncert v londýnském Ealing Jazz Club, kde tak vlastně vystupovala na londýnské jazzové scéně. Ian Stewart hraní blues na jazzové scéně okomentoval slovy: „V Anglii zpočátku nikdo nehrál naší [bluesovou] hudbu, opravdu nikdo. Mick, Keith a Brian byli jediní lidé v zemi, kteří znali blues a snažili se jej hrát. Všichni ostatní byli jazzoví hudebníci, kteří se snažili hrát blues, což nebylo to pravé. A když jsme jednou viděli Stones v Marquee, lidé, kteří v té době obstarávali scénu, byli proti nám stoprocentní, a byl to jeden krvavý boj, abychom se kamkoliv dostali. Mysleli si, že R&B je jazzové odvětví a měly by tam být tři saxofony. Řekli: Co? Dvě kytary a basová kytara? To je rock and roll – my o tom nechceme vědět, budeme se snažit to postavit.“
Hudebníci zkoušeli celý zbytek léta 1962 a příležitostně zaskakovali za nějakou skupinu v klubu Marquee. Richards v červenci opustil školu, v srpnu si Jagger zakoupil laciný byt na Edith Grove v nepůvabné části Chelsea, kam se nastěhovali spolu s ním Richards a Jones. Byt s nimi sdílel také mladý tiskař Jimmy Phelge, jehož příjmení Stones později používali jako autorský pseudonym (Nanker Phelge), za kterým se skrývala celá skupina (včetně pianisty Stewarta a manažera Oldhama). Jagger, Richards a Jones žili na Edith Grove bohémský styl života, avšak trpěli nedostatkem jídla a peněz.Jejich byt byl poznamenán chudobou, špínou, příšerným nepořádkem, tuberkulozně vlhkými zdmi, páchnoucími nažluklým tukem. I přes tyto nešvary jejich divokého žití se byt na Edith Grove stal místem, kde hudebníci pilně zkoušeli, vzájemně se doplňovaly a zdokonalovali tak své hráčské ambice.
Rollin' Stones stěží sháněli štace po hudebních klubech, protože blues nebyl mezi pořadateli jazzových představeních vítán. „Byli jsme bluesová kapela, která hrála v klubech, ne rocková kapela, která hrála na tancovačkách.“ zdůraznil Mick Jagger postavení skupiny v počátcích její existence. Angličané na počátku 60. let 20. století neznali hudební styl R&B, což Briana Jonese evokovalo k sepsání článku do Jazz News s usilovným vysvětlením, že se jedná o čerstvý hudební žánr z amerického Chicaga, který si zaslouží posluchačského zájmu.