Jacques Offenbach (20. června 1819, Kolín nad Rýnem, Německo – 5. října 1880, Paříž, Francie) byl francouzský skladatel německého původu, violoncellista, divadelní ředitel, autor cellových a orchestrálních skladeb, písní, a zejména více než stovky hudebně-dramatických děl. Mnoho z jeho prací zůstává i dnes v repertoáru světových hudebních divadel.
I přes svůj německý původ je Offenbach považován za skladatele ryze francouzského. A to nejen díky jazyku svých děl, ale zejména proto, že dokonale vstřebal francouzský esprit a konečně i vzhledem k jeho obrovské lásce k Paříži, kde prožil skoro celý svůj život a kde také zemřel. Offenbachovo dílo je tak dodnes neodmyslitelně spojeno právě s hlavním městem Francie.
Jacques Offenbach je dnes mnohdy nazýván tvůrcem operety, což je ovšem termín poněkud zavádějící, zejména s ohledem na charakter i hudební kvalitu Offenbachova díla. Není sporu o tom, že svým dílem předurčil další směřování hudebně-dramatického divadla a ovlivnil mnoho skladatelů, kteří pak vytvořili operetu tak, jak ji vnímáme dnes. Samotného Offenbacha je však potřeba vnímat spíše jako završitele jednoho ze stylů francouzské opéra comique.
Život náhled|Mladý Offenbach, asi roku 1850
Mládí Narodil se v Kolíně nad Rýnem jako Jakub (Jacob) Eberst. Byl sedmým potomkem z deseti dětí Isaaca Juda Ebersta, židovského kantora, knihkupce, učitele hudby a hudebního skladatele, který ale později musel přijmout nové příjmení Offenbach, podle jména svého rodiště – Offenbachu nad Mohanem – v souladu s vyhláškou císaře Napoleona z 28. července 1808.
Mladý Jakub se začal v šesti letech učit na housle, ale daleko více jej přitahovalo violoncello, na které začal záhy tajně cvičit. I přes odmítavý postoj otce Isaaca si Jakub violoncello prosadil, a tak jej otec zapsal do hodin k jistému Alexandrovi, následně pak ke koncertnímu mistru Kolínského divadla Bernhardu Breuerovi. V té době začal Jakub veřejně vystupovat společně se svojí sestrou Isabelou (klavír) a bratrem Juliem (housle), což významně posílilo rodinný rozpočet.
Studium v Paříži V následujících letech dosáhla Jakubova virtuozita takového stupně, že otec učinil zásadní rozhodnutí, a sice že zapíše oba syny na pařížskou konzervatoř, protože v Německu takové školy ještě neexistovaly. V roce 1833 byl Jakub na pařížskou konzervatoř přijat navzdory počátečním námitkám jejího ředitele Luigi Cherubiniho (1760–1842), který odmítl nemálo uchazečů ze zahraničí.Pod číslem 1138 byl Jakub zapsán do violoncellové třídy a jeho učitelem se stal Olivier-Charles Vaslin. V Paříži začal používat francouzskou podobu svého jména Jacques.
náhled|Jacques Offenbach, fotografie od Félixe Nadara Mladému Offenbachovi ale akademické způsoby pařížské konzervatoře příliš nevyhovovaly a úmorné opakování pro něj nudných stupnic vydržel pouhý rok. Také jako cizinec nesměl být připuštěn k tradičnímu rozdílení cen. A tak odešel ze studií a přijal místo jako hráč na violoncello v Théâtre Royal de l'Opéra-Comique. Začal brát soukromé hodiny kompozice u Fromentala Halévyho a do povědomí veřejnosti se dostával i jako samostatný virtuos a skladatel. Jeho valčíky uváděl na koncertní pódium slavný Jean Antoine Julien ve své ještě slavnější Jardin Turc. V roce 1838 vystoupil Offenbach poprvé – společně se svým novým přítelem Friedrichem von Flotow – v salonu hraběnky de Vaux. Získával zkušenosti i vlivné známé. Koncertoval nejen v pařížských salonech, ale také v koncertních sálech a jeho jméno se stávalo stále známější.
Manželství V té době potkal svou pozdější manželku Herminii d’Alcain, dceru španělského generála. Kvůli ní Offenbach konvertoval a stal se katolíkem. Rovněž kvůli ní se vydal v roce 1844 na koncertní turné do Londýna. Tuto cestu zprostředkoval jeho budoucí tchán, nevlastní otec nevěsty John Mitchell. Budoucí ženich musel prokázat, že je v jeho silách finančně zabezpečit rodinu. Z Anglie si Offenbach přivezl nejen peníze, ale také úspěch a důležité kontakty, neboť vystupoval i před královskou rodinou. S manželkou žili společně třicet šest let, měli čtyři dcery a syna. Téměř celý jeho život je spojen s Paříží, v roce 1860 získal francouzské občanství a Řád Čestné legie. Byl velmi pilným skladatelem, jeho operety se hrály po celém světě a papá Offenbach, jak se mu říkalo, si velkoryse užíval své bohatství.
Poslední léta náhled|vlevo|Jacques Offenbach Během prusko–francouzské války se stal pro svůj německý původ předmětem útoků, byl označen za vlastizrádce. Cítil se ohrožen, určitý čas žil ve Vídni, rodinu poslal do Španělska. Po návratu do Paříže byl v letech 1871–1875 ředitelem divadla de la Gaité, ale kvůli hrozícímu krachu i zhoršujícímu se zdraví se této práce musel vzdát.
Poslední tři roky života věnoval práci na svém nejzásadnějším díle – Hoffmannových povídkách (Les Contes d'Hoffmann) na fantastické náměty podle německého básníka E. T. A. Hoffmanna. Toužil tuto svou jedinou velkou operu (grand opéra) ještě spatřit na jevišti. Bohužel mu to již nebylo přáno.
Jacques Offenbach zemřel na srdeční infarkt ráno 5. října 1880, čtyři měsíce před premiérou Hoffmannových povídek. Na své nejslavnější opeře pracoval do poslední chvíle. V okamžiku smrti ležela na jeho pracovním stolku partitura této opery, otevřená na poslední straně závěrečného aktu. Když přišel jeho starý druh Léonce (první Pluto z Orfea), uvítal jej Offenbachův majordomus se slovy: „Pan Offenbach v noci zemřel, aniž by si toho všiml…“ Léonce odpověděl: „Bude se divit, až to zjistí!“
Slavný skladatel byl pohřben na hřbitově Cimetière de Montmartre v Paříži. Autorem Offenbachovy busty je Charles Garnier, architekt pařížské opery – Opéra Garnier.
náhled|Francouzská sopranistka Hortense Schneider v titulní roli opéra-bouffe La Grande-duchesse de Gérolstein („Velkovévodkyně z Gerolsteinu“).|376x376px
Hudební dráha a dílo Violoncellový virtuóz Jacques Offenbach byl završitelem francouzské opéra comique, tedy směru, který se vyznačuje absencí zpívaných recitativů, jež jsou nahrazeny mluvenými dialogy. Offenbach se stal autorem více než 100 jevištních děl a stvořil také nespočet skladeb orchestrálních. Svoji první skladbu složil jako čtrnáctiletý ještě v rodném Kolíně nad Rýnem – bylo to Divertimento na švýcarské lidové písně s doprovodem smyčcového sexteta. Stěžejním nástrojem mladého Offenbacha bylo violoncello. Po opuštění konzervatoře nastoupil do orchestru Komické opery, kde setrval následující tři roky. Zde se také seznámil s tehdejší ikonou pařížského operního nebe – Fromentalem Halévym, který dával Offenbachovi soukromé hodiny kompozice.
Svou samostatnou kariéru pak mladý Jacques začal jako uznávaný cellový virtuos a pedagog. K tomuto účelu si sám zkomponoval výukový materiál, např. Cours méthodique de duos pour deux violoncelles op. 49–54. – cyklus skladeb pro vyučujícího a žáka, koncipovaný od nejjednodušších pasáží až po nejnáročnější. Cyklus, který svou propracovaností i rozsahem nemá ve violoncellové literatuře obdoby. Vynikající jsou rovněž skladby komponované pro samostatná vystoupení v tzv. „Salonech“, či na koncertních prknech, kdy mu byli partnery například César Franck, Friedrich von Flotow, ale také Franz Liszt či mladičký Anton Rubinstein. V této době se Offenbachovi dostalo přezdívky „Liszt violoncella“. Kompozice z tohoto období jsou i dnes v repertoáru mnohých violoncellistů, například Concerto militaire pour violoncelle et orchestre, Český tanec op. 28, Závody na saních, Dvě duše na nebesích, Jacquelininy slzy op. 76 či Velká španělská scéna op. 22, zakončená bravurním, ohnivým bolerem. Zároveň komponoval hudbu taneční, především valčíky, jako jsou Brunety a blondýnky, Zlatá řeka, anebo Krásné Američanky. Nemalou část svého kompozičního umění věnoval také tvorbě písňové – Šest bajek La Fontainových, Kdybych byla ptáčkem, Tajemné hlasy, dále tvorbě orchestrální – Předehra pro velký orchestr a konečně i hudebním žertům – Čínský pochod pro violoncello s doprovodem klavíru, nebo trianglu ad libitum, Oye! Oye! Ah! Ah! Psit! Psit! Achtum! Achtum! nebo vynikající Na dvorku, aneb zvířecí valčík. Známé jsou též Offenbachovy úpravy skladeb Franze Schuberta, jehož hudbu velice miloval.
Prvním jevištním dílem Offenbachovým se stal vaudeville Pascal a Chambord z roku 1839, který měl premiéru ve starém pařížském divadle Palais Royal. Na další zpěvoherní titul si Offenbach musel počkat dlouhých osm let. Jenže ani komická opera Přístěnek nejen neznamenala zásadní průlom, nýbrž se tehdy ani nedostala na divadelní prkna, stejně jako malý hudební žert Tajemný mnich z roku 1843. Neúnavný komponista je proto uvedl v koncertních sálech. V roce 1853 měly premiéru hned dvě jednoaktovky. V Herzově koncertním sále to byl Mathurinův poklad a v Théatre de Varieté Pépito. Opět se žádná senzace nekonala, ale obě dílka Offenbach znovu vzkřísil k životu o pár let později a prvně jmenované se dokonce stalo šlágrem sezóny 1857 pod názvem Zasnoubení při lucernách.
Završitel francouzské opéra comique náhled|plakát k operetě Orfeus v podsvětí (1858) Nyní již slavný violoncellový virtuos Jacques Offenbach však ze všeho nejvíc toužil po úspěchu na divadelních prknech. Uvedl sice několik hudebních hříček na koncertních pódiích, ale velká divadla před ním i nadále zavírala dveře. V roce 1849 se Offenbach stal kapelníkem ve slavné „Comédie Française“ (Théâtre Français). Během následujících pěti let zde zavedl mnoho revolučních novinek, které se ovšem nesetkaly s přílišným pochopením, zejména mezi členy divadelního orchestru. Vadila jim například i taková maličkost, že po nich kapelník Offenbach důsledně vyžadoval hrát přesně to, co stálo v partituře.
Ani kapelnická činnost Offenbacha zcela nenaplňovala, byť přitom mohl komponovat scénickou hudbu. Toužil ohromovat operní publikum. Důležitý impuls mu vzápětí dodal o šest let mladší Hervé. Otevřel si totiž vlastní divadlo a přijal Offenbachovu partituru k jednoaktové anthropophagie-musicale nazvané Ojajaje aneb Královna ostrovů (Oyayaye ou la Reine des Îles). Offenbach pak rovněž zatoužil po vlastním divadle. Vyburcoval veškeré své známé a 5. července 1855 se jeho sen stal skutečností. V Paříži právě probíhala Světová výstava a přímo naproti Výstavnímu paláci se nacházelo bývalé divadlo kouzelníka Lacaze. Byla to spíš dřevěná bouda nežli divadlo v pravém smyslu slova. V této budově, přejmenované na Théâtre des Bouffes-Parisiens, začal Offenbach uvádět své jednoaktové muzikální kratochvíle. Ten den sklidil obrovskou bouři nadšení obecenstva díky malé dvouaktovce nazvané Dva slepí. Tato určila další směr Offenbachova snažení, kterým se stal jemný až sžíravý vtip a parodie.
Po skončení Světové výstavy se divadlo přestěhovalo do větších prostor poblíž Boulevard des Italiens, do pasáže Choiseul. Offenbach byl však nadále svázán licenčním zákonem. Směl zde uvádět pouze jednoaktovky s maximálním počtem tří, později čtyř účinkujících. Teprve v roce 1858 dosáhl zrušení všech omezení a 21. října mohl uvést své první velké dílo – operetu o dvou dějstvích Orfeus v podsvětí. Tehdy se Offenbachovi konečně otevřel celý svět. V roce 1862 odešel z ředitelského postu divadla Bouffes-Parisiens. Vlastní divadlo již nepotřeboval, neboť nyní se o jeho přízeň přeplácela všechna pařížská divadla. Offenbach prožíval svá nejlepší léta. Úspěch stíhal úspěch a zdálo se, že jeho panování na francouzské hudební scéně není ničím ohroženo. Spolupracoval také s vídeňskými divadelními scénami.