Růžena Nasková, dívčím jménem Růžena Nosková (28. listopadu 1884 PrahaMatriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Apolináře – 17. června 1960 Praha) byla česká herečka, sestra spisovatelky Heleny Malířové. Provdala se za malíře Františka X. Naskeho. Byla dlouholetou členkou Národního divadla v Praze, v roce 1947 byla jmenována národní umělkyní.
Život
Rodina, divadelní začátky Narodila se v Praze v dobře situované měšťanské rodině jako mladší ze dvou dcer.Národní archiv, Konskripční seznamy pobytových přihlášek pražského policejního ředitelství, heslo Nosek Josef Otec Josef Nosek (1829–1899) byl žurnalistou a fejetonistou, spolupracovníkem Jana Nerudy. Z existenčních důvodů se však stal magistrátním úředníkem.František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 89 Od mládí toužila hrát divadlo, ale rodiče si to nepřáli. Tajně si sama pro sebe recitovala poezii, a také hodně četla při studiu na Vyšší dívčí škole. Až po otcově smrti se mohla s matčinou podporou pokusit o hereckou kariéru. Zpočátku hrála v ochotnických představeních. Poprvé se objevila v divadle v Libni v roli Marie ve hře Mlynář a jeho dítě roku 1900. Vystupovala také jako ochotnice v Pištěkově aréně na Vinohradech v roli Amálie v Schillerových Loupežnících. František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 87 Od mládí však měla potíže kvůli své tělesné výšce, která značně přesahovala tehdejší obvyklou míru hereckých kolegyň (měřila téměř 180 cm).
Velmi často navštěvovala se sestrou spisovatelku Růženu Svobodovou a v jejím literárním salonu potkala tehdy slavnou herečku Hanu Kvapilovou, která však její herecké ambice vlídně, ale kategoricky odmítla s poukazem na slabý hlas a nezřetelnou výslovnost. KOPECKÝ, str. 20 Růžena Nosková poté brala hodiny herectví u Otilie Sklenářové-Malé a několik měsíců studovala zpěv pro zesílení hlasu. Pokoušela se získat angažmá v profesionálních divadlech, ale pak i v různých ochotnických společnostech. Příležitost dostala až ve slovinském národním divadle v Lublani, kde vystupovala v letech 1904 až 1907, přičemž v létě v době divadelních prázdnin hrála v Praze na periferních scénách a v literárních kabaretech.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 327 Během jednoho měsíce se musela naučit slovinsky a později dokonce ze slovinštiny i překládala.
Na jaře 1907 byla přijata do nově utvářeného souboru Vinohradského divadla v Praze, které mělo zahájit činnost na podzim téhož roku. Během léta hrála v holešovické Uranii, kde upoutala pozornost Jaroslava Kvapila, který hledal novou herečku pro Národní divadlo za předčasně zemřelou Hanu Kvapilovou. Po urovnání sporu mezi oběma divadly Růžena Nosková v srpnu poprvé vstoupila na jeviště Národního divadla. KOPECKÝ, str. 23-26
Jejím manželem byl malíř František Xaver Naske, za kterého se provdala nejdříve civilně v roce 1910 na Staroměstské radnici a poté i církevně 25. června 1940 na Smíchově.Matriční záznam o narození a křtu Františka Naskeho, farnosti při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském Svou manželku namaloval v několika divadelních rolích.
Národní divadlo Od roku 1907 až do roku 1948 byla členkou souboru Národního divadla v Praze, pohostinsky však stále vystupovala i s ochotníky, kde hrála až do roku 1944. Zpočátku byla značně ovlivněna dobovými trendy tzv. realistického herectví, kdy rozvíjela především kulturu herecké řeči. Hrála role tragické i komické, především jí vyhovovaly role aristokratických žen, kde vynikla její mohutná postava, efektní zjev i přirozená noblesa. Již v mladém věku vytvořila roli matky ve hře Smrt matky Jugovičů srbského dramatika Ivo Vojnoviče nebo paní Higginsové v Shawově Pygmalionu, ke kterým se vrátila ještě v pozdějších letech. Postupně si vytvořila hrdinských matek a velice moudrých žen. Herecký charakter Růženy Naskové se projevil v hlavní roli v dramatu Madame Sans-Gêne Victoriena Sardoua. Její postavení v Národním divadle však bylo nejisté, dvakrát jí hrozila výpověď. Koncem dvacátých let vstoupila do druhého období své tvorby, dostávala více hereckých příležitostí, vyzrála v hereckou osobnost, která si získala ocenění u kritiky i obecenstva. Po smrti Marie Hübnerové převzala roli Magdaleny Dobromily Rettigové ve stejnojmenné veselohře Aloise Jiráska a po ní následovaly další postavy zralých, moudrých a laskavých žen. Zároveň vytvořila role, v nichž mohla uplatnit své komické vlohy, srdečný lidský humor. Za výkon v roli Carevny Alžběty ve hře Kateřina Veliká od Alfreda Savoira získala v roce 1931 státní cenu. KOPECKÝ, str. 46
Po roce 1945 vytvořila ještě další divadelní role, ale zdravotní problémy ji přiměly v roce 1948 scénu Národního divadla opustit, i když jeho členkou zůstala až do roku 1955. V roce 1947 jí byl udělen titul národní umělkyně.
Film náhled|Růžena Nasková (vpravo) s Natašou Gollovou a Miroslavem Homolou ve filmu Konečně sami (1941) Ve filmu se poprvé objevila už v roce 1915 (němý film Ahasver),Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 311 ale její systematická práce v kinematografii započala až v roce 1930. Zde vytvářela rázovité postavy moudrých a rozšafných babiček, maminek, tetiček a starších žen vůbec. K nejznámějším patřily role v komediích Kvočna (1937), Příklady táhnou (1939), Tetička (1941). Za roli Anny Svojanové ve filmu Kvočna obdržela v roce 1938 Filmovou cenu země České. Vynikající výkon podala v roli Vilemíny Balvínové v dramatu Kouzelný dům (1939) režiséra Otakara Vávry. Během své kariéry Růžena Nasková hrála ve 14 celovečerních filmech.
Po válce namluvila také text k několika filmovým pohádkám a komentář k filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1953). V roce 1960 o ní sestavil střihový středometrážní film Národní umělkyně Růžena Nasková režisér Martin Frič.
Rozhlas a další aktivity Její vysoká kultura herecké řeči ji přímo předurčovala k práci v Československém rozhlase. Už při jeho vzniku v roce 1923 byla Nasková požádána, aby recitovala v provizorním stanu v Praze – Kbelích, ale přímý přenos se nezdařil. Účinkovala v rozhlasovém zpracování dramatických děl, výrazné role vytvořila v Tylově Paličově dceři nebo Šrámkově Létu. Rozhlasová práce nahradila divadlo, které po válce musela zanechat kvůli své nemoci. Působila především jako recitátorka či kultivovaná čtenářka děl především českých národních klasiků (Božena Němcová: Babička, Alois Jirásek: U nás, a jiné). Nesmrtelným se stal také přednes mnoha českých národních pohádek pro děti. Některá její vystoupení byla nahrána na gramofonové desky.
V roce 1941 vydala svoji vzpomínkovou knihu Jak šel život a o dva roky později další s názvem Malá kronika dnů. Publikovala rovněž v časopisech stati o divadle a spoluredigovala vzpomínkový sborník Heleny Malířové Jeden život (1948). Překládala také ze slovinštiny. Příkladem budiž autorizovaný překlad knihy Dům Marie Pomocné od Ivana Cankara.
Není příliš známo, že je i autorkou několika šansonů (např. Svatební cesta).Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 328
Zemřela roku 1960 a pohřbena byla spolu se svou sestrou Helenou Malířovou v urnovém háji strašnického krematoria.
Ocenění 1931 Státní cena 1947 titul národní umělkyně 1953 Řád práce
Citát
Odkazy Reference
Literatura B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 97, 99, 127, 141–2, 203, 219, 255, 271, 360 František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 65, 90, 194, 205–6, 214, 221, 249, 250, 266 František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 136, 284, 288, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 62, 110, 128, 139, 171–2, 217, 236, 251, 287 František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 85–91, 143, 210, foto str. 84 Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 322–323. Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. . S. 262–265 Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 49, obraz. část str. 72–4 Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 51, 56, 76, 107, 218, 299, 338, 344–354, 360, 368, 375, 391, 412, 427, 427, 433, 439 Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 20, 76, 79, 80, 249, 275, 361, 383, Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 55, 67, 69, 101, 115–6, 128, 135, 156, 163–4, 170, 173 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 22, 113, 122, 124, 127, 246, 359, 466, 469, 497–9, 502, 588, 590, 597, 608–9, 645, 666 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 327–9 Jan Kopecký. Růžena Nasková. Praha : Ministerstvo informací, 1948. 98 s. Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 229–237, 311
VODÁK, Jindřich: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 186–190.
Externí odkazy
Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), Petr Nosek a jeho rodina Růžena Nasková v souborném katalogu Akademie věd ČR (s bohatou fotodokumentací)
Kategorie:České herečky Kategorie:České divadelní herečky Kategorie:České filmové herečky Kategorie:Čeští herci němého filmu Kategorie:Herečky Národního divadla Kategorie:Českoslovenští národní umělci Kategorie:Nositelé Řádu práce Kategorie:Čeští publicisté Kategorie:České překladatelky Kategorie:Překladatelé ze slovinštiny Kategorie:Překladatelé do češtiny Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Narození 28. listopadu Kategorie:Narození v roce 1884 Kategorie:Úmrtí 17. června Kategorie:Úmrtí v roce 1960 Kategorie:Ženy Kategorie:Pohřbení v Urnovém háji Krematoria Strašnice Kategorie:Herečky Divadla na Vinohradech