Jordánsko, plným názvem Jordánské hášimovské království, je stát na Blízkém východě v jihozápadní Asii, který na severu sousedí se Sýrií, na východě s Irákem, na jihu se Saúdskou Arábií a na západě s Izraelem a okupovanými palestinskými územími, na jihozápadě má krátký přístup k Rudému moři. Podél západní hranice země protéká řeka Jordán, která se vlévá do Mrtvého moře. Jordánsko je polopouštní země o rozloze 89 000 km² s 11,5 milionu obyvatel, což z něj činí jedenáctou nejlidnatější arabskou zemi. Hlavním a největším městem (a nejlidnatějším městem Levanty) je Ammán, dalšími významnými městy jsou Zarká a Irbid. Úředním jazykem je arabština, 95 % obyvatel země jsou sunnitští muslimové, zbytek tvoří převážně arabští křesťané.
Dnešní Jordánsko je obýváno lidmi již od paleolitu. Na konci doby bronzové vznikla v Transjordánsku tři království: Ammón, Moáb a Edóm. Ve třetím století př. n. l. založili arabští Nabatejci své království s centrem v Petře. Mezi pozdější vládce transjordánské oblasti patří Asyrská, Babylonská, Římská, Byzantská, Rášidská, Umajjovská, Abbásovská a Osmanská říše. Po Arabském povstání proti Osmanům v roce 1916 během první světové války došlo k rozdělení většího syrského regionu, což vedlo k vytvoření Emirátu Transjordánsko v roce 1921, který se stal britským protektorátem. V roce 1946 země získala nezávislost a stala se oficiálně známou jako Jordánské hášimovské království. Během arabsko-izraelské války v roce 1948 země obsadila a anektovala Západní břeh Jordánu, dokud jej v roce 1967 neobsadil Izrael. Jordánsko se v roce 1988 vzdalo nároku na toto území ve prospěch Palestinců a v roce 1994 podepsalo mírovou smlouvu s Izraelem.
Jordánsko zůstalo většinou nedotčeno násilnostmi, které zachvátily region po arabském jaru v roce 2010. Již od roku 1948 Jordánsko přijímalo uprchlíky z mnoha sousedních zemí, které se ocitly v konfliktu. Odhaduje se, že k roku 2015 v Jordánsku pobývalo 2,1 milionu palestinských uprchlíků, z nichž většina má jordánské občanství, a také 1,4 milionu syrských uprchlíků. Království je také útočištěm pro tisíce křesťanských Iráčanů, kteří prchají před pronásledováním. Přestože Jordánsko nadále přijímá uprchlíky, velký příliv syrských uprchlíků během roku 2010 značně zatížil národní zdroje a infrastrukturu.
Svrchovaný stát je sice konstituční monarchií, ale král má rozsáhlé výkonné a zákonodárné pravomoci. Jordánsko patří mezi rozvojové země, v indexu lidského rozvoje se umístilo na 99. místě, podle definice Světové banky je zemí s nižšími středními příjmy. Ekonomika, která je jednou z nejmenších ekonomik v regionu, je pro zahraniční investory atraktivní díky kvalifikované pracovní síle. Země je významnou turistickou destinací a díky rozvinutému zdravotnictví přitahuje také zdravotní turistiku. Hospodářský růst nicméně brzdí nedostatek přírodních zdrojů, velký příliv uprchlíků a regionální nepokoje. Jordánsko je zakládajícím členem Ligy arabských států a Organizace islámské spolupráce, je členem Organizace spojených národů, Hnutí nezúčastněných zemí, Světové banky,Světové obchodní organizace, partnerem OBSE a je součástí Evropské politiky sousedství.
Název Jordánsko je pojmenováno podle řeky Jordán, která tvoří většinu severozápadní hranice země. O původu názvu řeky existuje několik teorií, ale nejpravděpodobnější je, že pochází z hebrejského slova jarad (ירד), „klesající“, což odráží spád řeky. Velká část území, které tvoří dnešní Jordánsko, se historicky nazývala Transjordánsko, což znamená „za Jordánem“; tento termín se používá pro označení území na východ od řeky. Hebrejská bible pro toto území používá termín עבר הירדן Ever ha'Jarden (doslova „druhá strana Jordánu“).
Rané arabské kroniky nazývají řeku Al-Urdunn (termín příbuzný s hebrejským Jarden). Jund Al-Urdunn byl vojenský okrsek kolem řeky v raném islámském období. Později, během křížových výprav na počátku druhého tisíciletí, bylo v oblasti zřízeno knížectví Zajordánsko.
Historie
Starověk vlevo|náhled|Sochy 'Ajn Ghazal (cca 7250 př. n. l.) objevené v Ammánu jsou jedny z nejstarších lidských soch, které kdy byly nalezeny. Nejstarší známé doklady o osídlení dnešního Jordánska hominidy pocházejí z doby před nejméně 200 000 lety. Jordánsko je bohatým zdrojem ostatků paleolitických lidí (starých až 20 000 let) díky své poloze v Levantě, kde se sbíhaly různé migrace z Afriky, a vlhčímu klimatu v pozdním pleistocénu, což přispělo k vytvoření četných mokřadů, uchovávajících ostatky. Dřívější jezerní prostředí přitahovalo různé skupiny hominidů a bylo zde nalezeno několik pozůstatků nástrojů z pozdního pleistocénu. Vědci nalezli nejstarší známé doklady výroby chleba na světě na 14 500 let starém nálezu z období natúfienské kultury v severovýchodní poušti Jordánska.
V období neolitu (10 000–4 500 př. n. l.) zde došlo k přechodu od kultury lovců a sběračů ke kultuře se založenými početnými zemědělskými vesnicemi. 'Ain Ghazal, jedna z takových vesnic, která se nachází ve východní části dnešního Ammánu, je jednou z největších známých prehistorických osad na Blízkém východě. Byly zde objeveny desítky sádrových soch lidské postavy, datovaných do roku 7250 př. n. l. nebo dříve; jde o jedno z nejstarších velkoplošných vyobrazení člověka, které kdy bylo nalezeno. V období chalkolitu (4500–3600 př. n. l.) vyrostlo v Transjordánsku několik osad včetně Tulaylet Ghassul v Jordánském údolí; řada kruhových kamenných ohrad ve východní čedičové poušti ze stejného období dlouho mátla archeology. vpravo|náhled|228x228pixelů|Mešova stéla (asi 840 př. n. l.) zaznamenává slávu Méšiho, moábského krále, vystavená v muzeu Louvre. Na počátku doby bronzové (3600–1200 př. n. l.) se v jižní Levantě poprvé objevila opevněná města a městská centra. Oblast Wádí Fejnán se stala regionálním centrem těžby mědi: kov se ve velkém měřítku využíval k výrobě bronzu. Na Blízkém východě vrcholil obchod a pohyb lidí, šířily se kulturní inovace a rozšiřovaly se celé civilizace. Osady v Transjordánsku se rychle rozšiřovaly v oblastech se spolehlivými vodními zdroji a ornou půdou. Staroegyptské obyvatelstvo expandovalo směrem do Levanty a začalo ovládat oba břehy Jordánu.
V době železné (1200–332 př. n. l.), po odchodu Egypťanů, se v Transjordánsku nacházela království Ammón, Edóm a Moáb. Tito lidé mluvili semitskými jazyky ze skupiny kanaánských jazyků; archeologové dospěli k závěru, že jejich polis byly spíše kmenovými královstvími než státy. Ammón se rozkládal na Ammánské náhorní plošině, Moáb na náhorní plošině východně od Mrtvého moře a Edóm v oblasti kolem Vádí al-Araba na jihu. Severozápadní oblast Transjordánska, tehdy známá jako Gileád, byla osídlena Izraelity. Tato tři království se neustále střetávala se sousedními hebrejskými královstvími Izraele a Judy, jejichž středisko se nacházelo západně od řeky Jordán. Jedním z dokladů je Mešova stéla, kterou nechal postavit moábský král Méši v roce 840 př. n. l.; na nápisu na ní se chválí za stavební projekty, které v Moábu zahájil, a připomíná svou slávu a vítězství nad Izraelity. Stéla představuje jednu z nejvýznamnějších archeologických paralel ke zprávám zaznamenaným v Bibli. Ve stejné době Izrael a Aramejsko-damašské království soupeřily o kontrolu nad Gileádem.
Kolem let 740–720 př. n. l. byly Izrael a Aram-Damašek dobyty novoasyrskou říší. Království Ammón, Edóm a Moáb byla podrobena, ale bylo jim umožněno zachovat si určitou míru nezávislosti. V roce 627 př. n. l. pak po rozpadu asyrské říše převzali kontrolu nad oblastí Babyloňané. Přestože království podporovala Babyloňany proti Judsku při vyplenění Jeruzaléma v roce 597 př. n. l., o deset let později se proti Babylónu vzbouřila. Království se stala vazaly, což si udržela i v perské a helénské říši. Na počátku římské nadvlády kolem roku 63 př. n. l. ztratila království Ammón, Edóm a Moáb svou svébytnost a byla asimilována do římské kultury. Někteří Edómci přežili déle – vyhnáni Nabatejci se přestěhovali do jižního Judee, které se stalo známým jako Idumea; později je Hasmoneovci obrátili na judaismus.
Klasické období vlevo|náhled|Petra, jeden ze 7 nových divů světa, obsahuje Al-Khazneh, považovaný za mauzoleum nabatejského krále Aretase IV. z 1. století n. l. Dobytí Perské říše Alexandrem Velikým v roce 332 př. n. l. přineslo na Blízký východ helénistickou kulturu. Po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. se říše rozdělila mezi jeho generály a nakonec se o velkou část Transjordánska přeli Ptolemaiovci sídlící v Egyptě a Seleukovci sídlící v Sýrii. Nabatejcům, kočovným Arabům žijcím jižně od Edómu, se podařilo v roce 169 př. n. l. založit nezávislé království tím, že využili bojů mezi dvěma řeckými mocnostmi. Nabatejské království kontrolovalo velkou část obchodních cest v regionu a rozkládalo se na jihu podél pobřeží Rudého moře až do pouště Hidžas, na severu až k Damašku, který krátce ovládalo (85–71 př. n. l.). Nabatejci díky kontrole obchodních cest zbohatli a často vzbuzovali závist svých sousedů. Petra, hlavní město Nabatejců, vzkvétala v 1. století n. l. díky rozsáhlým vodním zavlažovacím systémům a zemědělství. Nabatejci byli talentovaní kamenosochaři a v 1. století n. l. postavili svou nejpropracovanější stavbu Al-Khazneh, která je považována za mauzoleum arabského nabatejského krále Aretase IV.
V roce 63 př. n. l. dobyly římské legie pod vedením Pompeia velkou část Levanty a zahájily tak období římské nadvlády, které trvalo čtyři století. V roce 106 n. l. císař Traján bez odporu anektoval Nabatejsko a přestavěl Královskou cestu, která se stala známou jako silnice Via Traiana Nova. Římané poskytli řeckým městům v Transjordánsku – Filadelfii (Ammán), Gerase (Džaraš), Gedaře (Umm Kvajs), Pelle (Tabakat Fahl) a Arbilu (Irbid) – a dalším helénistickým městům v Palestině a jižní Sýrii určitou úroveň autonomie tím, že vytvořili Dekapolis, ligu deseti měst. Džeraš je jedním z nejlépe zachovaných římských měst na Východě; navštívil jej dokonce císař Hadrián během své cesty do Palestiny. vpravo|náhled|Oválné fórum v Džeraši (asi 1. stol. n. l.), tehdejším členu řecko-římské ligy deseti měst, Dekapole, z nichž sedm se nachází v dnešním Jordánsku. V roce 324 n. l. se Římská říše rozdělila a Východořímská říše, později známá jako Byzantská říše, nadále kontrolovala nebo ovlivňovala tento region až do roku 636. Křesťanství se v říši stalo legálním v roce 313 poté, co spolucísaři Konstantin a Licinius podepsali toleranční edikt. V roce 380 se soluňským ediktem stalo křesťanství oficiálním státním náboženstvím. Transjordánsko během byzantské éry vzkvétalo a v celém regionu byly postaveny křesťanské kostely: V této době byl postaven Akabský kostel v Ajle; je považován za první účelově postavený křesťanský kostel na světě. V Umm ar-Rasas v jižním Ammánu se nachází nejméně 16 byzantských kostelů. Význam Petry mezitím klesal s tím, jak se objevily námořní obchodní cesty, a po zemětřesení v roce 363, které zničilo mnoho staveb, dále upadala a nakonec byla opuštěna. Sasánovská říše na východě se stala soupeřem Byzance a časté střety někdy vedly k tomu, že Sasánovci ovládli některé části regionu, včetně Transjordánska.
Islámská éra V roce 629 v bitvě u Mu'tahu v dnešním gubernátu Kerak odvrátili Byzantinci a jejich arabští křesťanští mandanti Ghássánovci útok muslimských Rašídů, kteří táhli z Hidžázu na sever směrem k Levantě. Byzantinci však byli muslimy poraženi v roce 636 v rozhodující bitvě u Jarmúku severně od Transjordánska. Transjordánsko bylo zásadním místem pro dobytí Damašku. Po chalífátu Rašídunů následoval chalífát Umajjovců (661–750).