Nikaragua (), plným názvem Nikaragujská republika (španělsky ), je stát ve Střední Americe. Na severu sousedí s Hondurasem, na východě s Karibským mořem, na jihu s Kostarikou a na západě s Tichým oceánem. Podél obou pobřeží se nacházejí rozsáhlé nížiny, na tichomořské straně velmi úrodné, severovýchod zaplňuje centrální vysočina. V Nikaragui panuje po celý rok teplé tropické podnebí, ovlivněné pasáty od Tichého oceánu a Karibského moře. Dělí se do 15 departementů, na ploše asi 130 000 km² žije 6,7 mil obyvatel. To z ní činí nejrozlehlejší a třetí nejlidnatější zemi Střední Ameriky. Hlavním a největším městem je Managua, mezi další významná města patří León, Masaya a Matagalpa. Celkem 69 % obyvatel jsou mestici, 17 % běloši, 9 % černoši a 5 % domorodí indiáni. Úředním jazykem je španělština, ačkoli domorodé kmeny na Pobřeží Moskytů hovoří svými vlastními jazyky a angličtinou. Více než čtyři pětiny obyvatel se hlásí ke křesťanství.

Tento region, který byl od pradávna obýván různými domorodými kulturami, byl v 16. století dobyt Španělským impériem. Nikaragua získala nezávislost na Španělsku v roce 1821. Pobřeží Moskytů se ubíralo odlišnou historickou cestou, když bylo v 17. století kolonizováno Angličany a později se dostalo pod britskou nadvládu. V roce 1860 se stalo autonomním územím Nikaraguy a jeho nejsevernější část byla v roce 1960 převedena pod Honduras. Od získání nezávislosti prošla Nikaragua obdobím politických nepokojů, diktatury, americké okupace a finanční krize, stejně jako Sandinistickou revolucí v 60. a 70. letech a válkou Contras v 80. letech.

Formálně je Nikaragua unitární prezidentskou republikou, ale za prezidentství Daniela Ortegy došlo k úpadku demokracie a přechodu k diktátorskému autoritářskému státu. Je to rozvojová země, která má druhý nejnižší hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele (nominální) a čtvrté nejnižší HDP na obyvatele v paritě kupní síly mezi zeměmi Latinské Ameriky a Karibiku. V indexu lidského rozvoje se umístila na 123. místě. V roce 2024 byla podle indexu vnímání korupce hodnocena jako druhá nejzkorumpovanější země v Latinské Americe, hned po Venezuele. Nikaragua je známá jako „obilnice Střední Ameriky“, protože má nejúrodnější ornou půdu ve Střední Americe. Směsice kulturních tradic vedla k značné rozmanitosti v oblasti folklóru, kuchyně, hudby a literatury. Nikaragua, známá jako „země jezer a sopek“, je místem s velkou biodiverzitou. Nikaragua je zakládajícím členem Organizace spojených národů a je členem Hnutí nezúčastněných zemí, Bolívarovského svazu pro lid naší Ameriky a Společenství latinskoamerických a karibských států.

Historie Během koloniálního období bylo území dnešní Nikaraguy součástí generálního kapitanátu Guatemala. Ten vyhlásil nezávislost na Španělsku 15. září 1821. O rok později byl vzniklý stát podroben Mexikem. Mezi roky 1823 a 1839 byla Nikaragua součástí Spojených středoamerických provincií. Během 19. století proběhlo několik dalších nepříliš úspěšných pokusů o vytvoření federace středoamerických států. Mezi lety 1912 a 1933 byla země okupována Spojenými státy americkými, které do vedení země napomáhaly konzervativním politikům ochotným podporovat americké investice v zemi.

Období 60. a 70. let 20. století je spojeno s událostmi tzv. Sandinistické revoluce. V roce 1979 došlo v Nikaragui k převratu, kdy byl svržen diktátorský režim rodu Somozů a moci se chopili Sandinisté, levicová strana hlásící se k marxismu a teologii osvobození. Během své vlády zdokonalili infrastrukturu, vybudovali průmysl a zvýšili gramotnost obyvatelstva. Na nástup Sandinistů k moci reagovaly Spojené státy ekonomickými sankcemi a podporou opozičních povstaleckých skupin Contras. Americká podpora těchto organizací vyšla plně najevo v aféře Írán-Contras. Sandinisté byli od roku 1979 do 1990 jedinou vládní stranou v Nikaragui. V letech 1990 až 2006 byli v opozici, dnes jsou opět u moci. V letech 1997 až 2002 byl prezidentem Nikaraguy José Arnoldo Alemán Lacayo.

V roce 2007 se prezidentem stal Daniel Ortega. Ortega byl zvolen prezidentem i v následujících volbách, přestože to tehdejší ústava nepovolovala. V roce 2014 došlo k její transformaci, která znovuzvolení umožňuje a dává prezidentovi přímou kontrolu nad armádou a policií. Zároveň dochází k neustálému zmenšování prostoru pro nezávislé nevládní organizace. Většina médií je v rukou státu, což ještě více zhoršuje lidskoprávní situaci v zemi. V roce 2025 již média uváděla, že Ortega v zemi fakticky vybudoval diktátorský režim.

Státní symboly Vlajka

Nikaragujská vlajka je tvořena listem o poměru stran 3:5 se třemi vodorovnými pruhy: modrým, bílým a modrým. Uprostřed je umístěný státní znak.Nikaragujská vlajka na Flags of the World

Znak

Nikaragujský státní znak je trojúhelník, ve kterém se na hranicích dvou oceánů zvedá pět zelených vulkánů. Nad nimi je frygická čapka svobody, okolo které jsou sluneční paprsky a duha míru. Okolo trojúhelníku je do kruhu text zlatým písmem, v horní části opis „REPÚBLICA DE NICARAGUA" () a v dolní „AMERICA CENTRAL" ().

Hymna

Nikaragujská hymna je píseň Salve a ti, Nicaragua (). Text napsal Salomon Ibarra Mayorga, hudbu složil Luis A. Delgadillo.

Geografie náhled|Stínovaná reliéfní mapa Nikaragui Nikaragua je země je na středoamerické šíji ležící ve středu Střední Ameriky. Na severu sousedí s Hondurasem (délka hranice 966 km), na východě s Karibským mořem, na jihu s Kostarikou (309 km) a na západě s Tichým oceánem. S rozlohou 130 370 km² je nejrozlehlejší zemí Střední Ameriky. Leží mezi 11° a 15° severní šířky a 85° a 89° západní délky, nachází se v tropickém pásu mezi dvěma subkontinenty Ameriky. Vodní plochy zabírají 7 % rozlohy země: na tichomořské straně se nachází dvě největší sladkovodní jezera ve Střední Americe, jezero Nikaragua a Managua. Geograficky se země dělí na tři hlavní oblasti: tichomořské nížiny, vlhčí a chladnější centrální vysočiny (Cordillera de Amerrisque) a karibské nížiny. Podnebí je tropické.

Díky bohatství biologicky významných a jedinečných ekosystémů je Nikaragua považována za oblast s vysokou biodiverzitou. Nikaragua vyvíjí úsilí, aby se stala méně závislou na fosilních palivech. V Nikaragui se v současné době nachází 78 chráněných oblastí, které pokrývají více než 22 000 km², což představuje asi 17 % její rozlohy. Patří mezi ně 4 národní parky, přírodní rezervace a biologické rezervace, které poskytují útočiště široké škále ekosystémů. V Nikaragui bylo dosud klasifikováno více než 1 400 druhů zvířat. Dále bylo dosud v Nikaragui klasifikováno přibližně 12 000 druhů rostlin, přičemž odhadem 5 000 druhů ještě nebylo klasifikováno.

Geografické oblasti

Tichomořské nížiny náhled|Nikaragua je známá jako „země jezer a sopek“; na obrázku je sopka Concepción, pohled ze sopky Maderas. Na západě země tvoří tyto tichomořské nížiny širokou, horkou a úrodnou rovinu. Tuto rovinu přerušuje několik velkých sopek pohoří Cordillera Los Maribios, včetně sopek Mombacho nedaleko Granady a Momotombo poblíž Leónu. Nížinatá oblast se táhne od Fonseckého zálivu k nikaragujské tichomořské hranici s Kostarikou jižně od Nikaragujského jezera. Nikaragujské jezero je největším sladkovodním jezerem ve Střední Americe (20. největší na světě) a je domovem některých vzácných sladkovodních žraloků (např. žralok bělavý). Tichomořská nížina je nejlidnatější oblastí, kde žije více než polovina obyvatelstva země.

Erupce 40 sopek v západní Nikaragui, z nichž mnohé jsou stále aktivní, sice občas zničily lidská sídla, ale také obohatily půdu vrstvami úrodného popela. Geologická aktivita, která způsobuje vulkanismus, také vyvolává silná zemětřesení. Otřesy se vyskytují pravidelně v celé tichomořské oblasti a zemětřesení již více než jednou téměř zničila hlavní město Managuu."Nicaragua." Encyclopedia Americana. Grolier Online. (200–11–20)

Většina tichomořské zóny je tierra caliente, „horká země“ tropické španělské Ameriky v nadmořské výšce pod 600 metrů. Teploty zůstávají prakticky konstantní po celý rok, s maximy mezi 29 a 32 °C. Po suchém období trvajícím od listopadu do dubna začínají v květnu deště, které pokračují až do října, a přinášejí do pacifických nížin 1 000 až 1 500 mm srážek.

Dobrá půda a příznivé klima činí ze západní Nikaraguy ekonomické a demografické centrum země. Jihozápadní břeh Nikaragujského jezera leží 24 km od Tichého oceánu. Proto bylo jezero a řeka San Juan v 19. století často navrhovány jako nejdelší část trasy kanálu přes středoamerickou šíji. Návrhy na vybudování průplavu byly v 20. a 21. století pravidelně oživovány. Přibližně sto let po otevření Panamského průplavu zůstává perspektiva nikaragujského ekoprůplavu tématem, které vzbuzuje zájem.

Kromě plážových a rekreačních oblastí se v pacifické nížině nachází většina španělské koloniální architektury a artefaktů Nikaraguy. Města jako León a Granada jsou bohatá na koloniální architekturu; Granada, založená v roce 1524, je nejstarším koloniálním městem v Americe.

Severní centrální vysočina náhled|Chráněné území Kaňon Somoto v departementu Madriz v severní Nikaragui Severní Nikaragua je nejrozmanitější region produkující kávu, dobytek, mléčné výrobky, zeleninu, dřevo, zlato a květiny. Jeho rozsáhlé lesy, řeky a geografie jsou vhodné pro ekoturistiku.

Centrální vysočina je výrazně méně zalidněná a ekonomicky rozvinutá oblast na severu, mezi Nikaragujským jezerem a Karibikem. Vysokohorská oblast tvoří tierra templada, neboli „mírnou zemi“, v nadmořské výšce mezi 600 a 1 500 m a těší se mírným teplotám s denními maximy od 24 do 27 °C. Tato oblast má delší a vlhčí období dešťů než pacifické nížiny, což způsobuje erozi na jejích strmých svazích. Celá oblast se vyznačuje drsným terénem, chudými půdami a nízkou hustotou obyvatelstva, ale severozápadní údolí jsou úrodná a dobře osídlená.

Oblast má chladnější klima než pacifické nížiny. Přibližně čtvrtina zemědělské produkce země pochází z této oblasti, kde se na vyšších svazích pěstuje káva. V mlžných lesích této oblasti se hojně vyskytují duby, borovice, mechy, kapradiny a orchideje.

Ptačí fauna v lesích centrální oblasti zahrnuje kvesala chocholatého, čížka mexického (Spinus psaltria), kolibříky, sojky a tukana Arassari smaragdového.

Karibská nížina náhled|Peñas Blancas, součást rezervace Bosawás. Tato rozsáhlá oblast deštného pralesa je zavlažována několika velkými řekami a je řídce osídlena. Zaujímá 57 % území státu a nachází se zde většina jeho nerostných surovin. Byla intenzivně využívána, ale stále si zachovává velkou přírodní rozmanitost. Coco je největší řeka ve Střední Americe; tvoří hranici s Hondurasem. Karibské pobřeží je mnohem klikatější než jeho obecně rovné pacifické protějšky; laguny a delty ho činí velmi nepravidelným.

Nikaragujská biosférická rezervace Bosawás se nachází v oblasti Mosquitia, jejíž část leží v obci Siuna; chrání 7 300 km² lesů Mosquitia – téměř 7 % rozlohy země – a je tak největším deštným pralesem severně od Amazonie v Brazílii.

Okresy Siuna, Rosita a Bonanza, známé jako „těžební trojúhelník“, se nacházejí v regionu známém jako Región Autónoma de la Costa Caribe Norte (Autonomní region severního karibského pobřeží) na Pobřeží Moskytů. V Bonanze se stále nachází aktivní zlatý důl, který vlastní společnost HEMCO. Siuna a Rosita nemají aktivní doly, ale rýžování zlata je v tomto regionu stále velmi běžné.

Tropické východní pobřeží Nikaraguy se velmi liší od zbytku země. Podnebí je převážně tropické, s vysokými teplotami a vysokou vlhkostí. V okolí hlavního města této oblasti, Bluefields, se kromě úředního jazyka španělštiny hojně používá také angličtina. Obyvatelstvo se více podobá obyvatelstvu typických karibských přístavů než zbytku Nikaraguy.

Lze zde pozorovat velké množství ptáků, včetně orlů, tukanů, drobnějších papoušků rodu Pyrura a papoušků arů. Mezi další zvířata v této oblasti patří různé druhy opic, mravenečníci, jelenec běloocasý a tapíři.

Vodstvo