Venezuela, plným názvem Bolívarovská republika Venezuela (), je stát na severním pobřeží Jižní Ameriky, který se skládá z kontinentální pevniny a mnoha ostrovů a ostrůvků v Karibském moři. Kontinentální část sousedí na severu s Karibským mořem a Atlantským oceánem, na západě s Kolumbií, na jihu s Brazílií, na severovýchodě s Trinidadem a Tobagem a na východě s Guyanou. Povrch tvoří nížiny Maracaibo na severozápadě, severní pohoří táhnoucí se v širokém oblouku od kolumbijských hranic podél Karibského moře, rozlehlé pláně Llanos ve středu a členité guayanské vysočiny na jihovýchodě. Ačkoli Venezuela leží zcela v tropech, její klima se mění od tropického vlhkého až po alpské, v závislosti na nadmořské výšce a dalších parametrech. Země se dělí na 23 států, hlavní město a federální závislá území zahrnující venezuelské pobřežní ostrovy. Na ploše 916 000 km² žije 31,2 mil. obyvatel; je tak pátou nejlidnatější zemí Jižní Ameriky. Hlavním městem a největší městskou aglomerací je Caracas, mezi další velká města patří Maracaibo, Valencia a Barquisimeto. Venezuela patří mezi nejurbanizovanější země Latinské Ameriky. Přes 50 % obyvatel se považuje za multirasové a 44 % za bílé Venezuelany, úředním jazykem je španělština, přes 90 % obyvatel se hlásí ke křesťanství.
Území Venezuely bylo kolonizováno Španělskem v roce 1522, a to navzdory odporu domorodého obyvatelstva. V roce 1811 se stalo jedním z prvních španělsko-amerických území, které vyhlásilo nezávislost na Španělsku a stalo se součástí první federální Republiky Kolumbie (Velká Kolumbie). V roce 1830 se osamostatnila jako plně suverénní země. Během 19. století prošla Venezuela politickými nepokoji a autokracií a až do poloviny 20. století zůstala pod nadvládou regionálních vojenských diktátorů. Od roku 1958 měla země řadu demokratických vlád, což byla výjimka v době, kdy většinu regionu ovládaly vojenské diktatury, a toto období se vyznačovalo ekonomickou prosperitou.
Hospodářské otřesy v 80. a 90. letech vedly k závažným politickým krizím a rozsáhlým sociálním nepokojům, včetně smrtících nepokojů v Caracasu v roce 1989, dvou pokusů o státní převrat v roce 1992 a obžaloby prezidenta z zpronevěry veřejných prostředků v roce 1993. Kolaps důvěry ve stávající strany vedl k venezuelským prezidentským volbám v roce 1998, které se staly katalyzátorem bolívarské revoluce, jež začala v roce 1999 ústavodárným shromážděním, kde byla přijata nová venezuelská ústava. Populistická sociální politika vlády byla podpořena prudkým růstem cen ropy, dočasným zvýšením sociálních výdajů a snížením ekonomické nerovnosti a chudoby v prvních letech režimu.Voigt, Kevin (6 March 2013). Chavez leaves Venezuelan economy more equal, less stable . CNN.com. Retrieved 5 April 2014Beeton, Dan; Joe Sammut (6 December 2013). Venezuela Leads Region in Poverty Reduction in 2012, ECLAC Says . Center for Economic and Policy Research. Retrieved 5 April 2014Venezuela Overview . The World Bank. Accessed 17 November 2014. "Economic growth and the redistribution of resources associated with these missions have led to an important decline in moderate poverty, from 50% in 1998 to about 30% in 2012. Likewise, inequality has decreased, reducing the Gini Index from 0.49 in 1998 to 0.39 in 2012, which is among the lowest in the region." Kolem roku 2010 však chudoba začala rychle narůstat.Charlie Devereux & Raymond Colitt. 7 March 2013. Prezidentské volby v letech 2013, 2018 a 2024 byly velmi sporné, opoziční kandidáti byli zatčeni a/nebo vyhnáni do exilu.https://www.state.gov/releases/office-of-the-spokesperson/2025/07/standing-with-the-venezuelan-people-one-year-after-yet-another-sham-election To vedlo k rozsáhlým protestům a mezinárodnímu odsouzení, což vyvolalo další celostátní krizi, která trvá dodnes. V roce 2026 Spojené státy americké zajaly prezidenta Nicoláse Madura a oznámily, že budou „řídit zemi“, dokud nebude ustavena prozatímní venezuelská vláda.
Venezuela je oficiálně federativní prezidentská republika, ale za vlád Cháveze a Madura došlo k úpadku demokracie a přechodu k autoritářskému státu. V mezinárodních žebříčcích svobody tisku, občanských svobod a kontroly korupce zaujímá špatné místo. Venezuela je rozvojová země, má největší známé zásoby ropy na světě a byla jedním z předních světových vývozců ropy. Dříve byla země zaostalým vývozcem zemědělských komodit, jako jsou káva a kakao, ale ropa rychle začala dominovat vývozu a příjmům vlády. Excesy a špatná politika současné vlády vedly ke kolapsu celé venezuelské ekonomiky. Venezuela se potýká s rekordní hyperinflací, nedostatkem základních potřeb, nezaměstnaností, chudobou, nemocemi, vysokou dětskou úmrtností, podvýživou, environmentálními problémy, závažnou kriminalitou a rozšířenou korupcí. Sankce USA a zabavení venezuelských aktiv v zahraničí stály zemi 24–30 miliard dolarů. Tyto faktory vyvolaly venezuelskou uprchlickou krizi, v jejímž důsledku zemi opustilo téměř 7,9 milionu lidí (do května 2025). Krize ve Venezuele přispěla k rychlému zhoršení situace v oblasti lidských práv. Venezuela je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Organizace amerických států, Unie jihoamerických národů, Bolívarovského svazu pro lid naší Ameriky a Latinskoamerického integračního sdružení.
Název Jméno země je španělskou zdrobnělinou názvu Venezia (Benátky). Adjektivum „bolívarovská“ odkazuje na postavu Simóna Bolívara, místního slavného rodáka.
Dějiny
vlevo|náhled|180x180pixelů|Figurky Timoto–Cuica
Počátky osídlení Existují důkazy o lidském osídlení oblasti zhruba před 15 000 lety. Rané zemědělské nástroje byly nalezeny zejména na vysokých říčních terasách Rio Pedregal v západní Venezuele. Nejstarší lovecké nástroje, včetně špiček kopí, byly nalezeny v severozápadní Venezuele, v oblasti známé jako „El Jobo“. Podle radiokarbonového datování pocházejí z období 13 000 až 7 000 př. n. l.
Není známo, kolik lidí žilo ve Venezuele před příchodem Španělů, obvyklý odhad tvrdí, že zhruba jeden milion. Nejkomplexnější společností předkolumbovské Venezuely byla kultura Timoto–Cuica. Tvořila stálé vesnice obklopené zavlažovanými terasovitými poli. Vodu skladovali tito indiáni v nádržích. Jejich domy byly převážně z kamene a dřeva, s doškovými střechami. Pěstovali zejména brambory a melok. Tvořili i umělecká díla, zejména antropomorfní keramiku. Je jim připisován vynález arepy, základní součásti venezuelské kuchyně. vlevo|náhled|Vojsko Welserů vedené Georgem Hohermuthem (vpravo) a Philippem von Hutten (uprostřed) v Sanlúcar de Barrameda
Evropská kolonizace V roce 1498, během své třetí cesty do Ameriky, přistál na venezuelském pobřeží, poblíž delty Orinoka, evropský objevitel ve španělských službách Kryštof Kolumbus. V dopise španělskému panovnickému páru uvedl, že objevil pozemský ráj. V roce 1522 započala španělská kolonizace založením první trvale obývané evropské osady na jihoamerickém kontinentu, která se nacházela v dnešním městě Cumaná. Domorodí vůdci (kasikové) jako Guaicaipuro (asi 1530–1568) a Tamanaco (zemřel 1573) se pokoušeli španělský vpád zastavit, ale neuspěli. Tamanaco byl usmrcen na rozkaz zakladatele Caracasu Diega de Losada. Caracas byl založen roku 1567. Populace domorodců rychle poklesla v důsledku nových evropských chorob. Byla také úspěšně christianizována.
V letech 1528 až 1546 se část venezuelského území stala "soukromou kolonií" bankovního rodu Welserů, známou jako Malé Benátky. Welserové zde hledali bájné Eldorado. Když neuspěli, stáhli se. Zbylé území, a brzy i to welserovské, se stalo součástí španělského impéria. Zprvu bylo pod správou místokrálovství Peru, od roku 1717 spadalo pod místokrálovství Nová Granada. Roku 1776 byl zřízen generální kapitanát Venezuela, což v podstatě znamenalo získání výrazné vnitřní autonomie a samosprávy v rámci španělských amerických držav. Rané koloniální osídlení bylo soustředěno na severním pobřeží, ale v polovině 18. století se Španělé začali tlačit dál do vnitrozemí podél řeky Orinoko. Největší odpor zde kladli Ye'kuanové, válka s nimi probíhala v letech v letech 1775 až 1776. vlevo|náhled|Francisco de Miranda na ramenou povstalců
Nezávislost Dne 5. července 1811 vyhlásila Venezuela nezávislost na Španělsku. V čele revolty stál Francisco de Miranda, maršál, který bojoval v americké i francouzské revoluci. První venezuelská republika však rychle skončila v rozvratu, po zemětřesení roku 1812 a rovněž v důsledku povstání llaneros, pastevců, kteří tvořili jádro republikánské kavalerie. Iniciativy v oblasti se pak ujal venezuelský rodák Simón Bolívar."Před 200 lety začal zrod latinskoamerických národů". Týden. 19. dubna 2010. Dobyl většinu území a byl vyhlášen jako El Libertador („Osvoboditel“). Druhá venezuelská republika byla vyhlášena 7. srpna 1813, ale trvala jen několik měsíců, než byla rozdrcena monarchistou José Tomásem Bovesem a jeho soukromou armádou llaneros. Porážka Napoleona v Evropě umožnila Španělům pokusit se vojensky znovu dobýt ztracená jihoamerická území, což se načas podařilo. Kolem roku 1817 však v oblasti znovu získal převahu Bolívar. Roku 1819 rozhodl, že zapojí území Venezuely do velkého nového státu zvaného Velká Kolumbie. Rozhodného vítězství nad Španěly dosáhl roku 1821. Venezuelské území bylo plně osvobozeno o dva roky později, zejména díky generálovi Rafaelu Urdanetovi. Během bojů za nezávislost zahynula třetina obyvatel Venezuely, včetně poloviny bílé populace. vlevo|náhled|Páez volen prezidentem Roku 1830 rozpoutal José Antonio Páez, jeden z hrdinů osvobozenecké války, povstání, po jehož vítězství se Venezuela odhlásila z Velké Kolumbie a prohlásila se samostatnou republikou. V následujících dvou desetiletích Páez dominoval politice své země a je považován za ukázkový příklad jihoamerického caudilla. Jeho autoritářský styl vlády se až na několik drobných přerušení v zemi udržel do roku 1958.
V roce 1854 bylo zrušeno otroctví. V roce 1859 ve Venezuele vypukla občanská válka mezi konzervativci a liberály, známá též jako federální válka (Guerra Federal). Trvala do roku 1863 a stála statisíce životů – v zemi s asi milionem obyvatel. Po válce se na dlouho stal caudillem liberál Antonio Guzmán Blanco, který se vracel k moci až do roku 1887. Roku 1899 se jí chopil Cipriano Castro. Rozhodl se nesplácet zahraniční dluhy Venezuely a odmítl vyplatit odškodné cizincům, kteří byli poškozeni ve venezuelských občanských válkách. V důsledku toho v letech 1902 až 1903 uskutečnily Británie, Německo a Itálie námořní blokádu Venezuely, aby ji přinutily zahraniční dluh splácet. Situaci zklidnila arbitráž v Haagu, nicméně, když se Castro dostal do dalšího podobného sporu s Nizozemci, jeho vojenský pobočník Juan Vicente Gómez, který ho držel u moci, ho roku 1908 svrhl a sám se ujal prezidentského postu. Vládl poté Venezuele jako diktátor dalších 27 let, až do své smrti."Venezuela – The Century of Caudillismo". Knihovna Kongresu.
20. století náhled|Venezuelský vojenský diktátor Marcos Pérez Jiménez v roce 1955