Exteritorialita (též extrateritorialita) je pojem z mezinárodního práva, označující zvláštní právní režim, v jehož rámci osoby, majetek nebo prostory nacházející se fyzicky na území určitého státu nepodléhají jeho běžné jurisdikci ani výkonu jeho veřejné moci. Neznamená to ovšem, že by byly vyňaty ze státní svrchovanosti hostitelského státu; jde o právní fikci, která poskytuje určeným subjektům — zejména diplomatům a členům jejich misí, ale i určitým objektům, jako jsou diplomatické budovy či vojenské jednotky nacházející se na základě mezinárodních dohod na cizím území — zvláštní ochranu před zásahy místních orgánů. Tato ochrana zahrnuje zejména nedotknutelnost osoby a prostor, imunitu vůči zatčení, prohlídce či jinému donucovacímu prostředku, a zvláštní postavení vůči trestní a správní jurisdikci. Historicky vychází institut exteritoriality z představy, že diplomat či jemu svěřené prostory jsou „mimo území“ přijímajícího státu, ačkoli se na jeho území fakticky nacházejí. V moderním mezinárodním právu je exteritorialita upravena zejména Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích a souvisejícími mezinárodními dokumenty, které kodifikují rozsah imunit, povinností a záruk nutných pro nerušený výkon diplomatických, konzulárních i dalších mezinárodních funkcí.
Pojem exteritoriálního území je naproti tomu často nesprávně zaměňován s pojmy enkláva resp. exkláva (kde se jedná o cizí výsostné území).
Diplomatické mise náhled|242x242pixelů|Státní znak Polska na jeho velvyslanectví v Praze Teorie exteritoriality, jak je popsána v díle Huga Grotia De iure belli ac pacis z roku 1625, znamená, že se vyslanci prostřednictvím právní fikce považují za ty panovníky, kteří je vyslali. V důsledku této fikce se tak velvyslanci nacházejí mimo území (extra teritorium) přijímajícího státu. V případě, že diplomat spáchá trestný čin, nelze jej v přijímajícím státě potrestat. Podobná práva jako vyslanec mají i členové jeho doprovodu, pokud se dopustí trestného činu, může přijímající stát požadovat po vyslanci jejich vydání, ale nemůže je sám ihned potrestat. Tato mezinárodní zvyklost byla roku 1961 kodifikována Vídeňskou úmluvou, která právně ukotvila imunitu diplomatů a ochranu nemovitostí mise:
Podle článku 22 jsou místnosti diplomatické mise nedotknutelné. Orgány přijímajícího státu do nich nesmějí vstoupit bez výslovného souhlasu šéfa mise. Přijímající stát má povinnost učinit všechna vhodná opatření k ochraně těchto prostor před neoprávněným vstupem, poškozením nebo narušením klidu a důstojnosti mise. Místnosti mise, jejich zařízení, majetek a dopravní prostředky jsou chráněny před prohlídkou, rekvizicí, zabavením či exekucí. Článek 23 stanoví, že vysílající stát a šéf mise jsou osvobozeni od všech daní a poplatků, ať už celostátních, oblastních nebo místních, pokud se týkají prostor mise, jejichž jsou vlastníky nebo nájemci. Výjimku tvoří pouze platby za skutečně poskytnuté služby. Toto daňové osvobození se nevztahuje na osoby vstupující do smluvního vztahu s vysílajícím státem nebo šéfem mise, pokud tak stanoví právní řád přijímajícího státu. Dle článku 29 je osoba diplomatického zástupce nedotknutelná. Nesmí být zatčena ani jinak zadržena a přijímající stát je povinen jednat s ní s náležitou úctou. Stát zároveň musí učinit veškerá opatření k ochraně její osoby, svobody a důstojnosti. Článek 31 dále uvádí, že diplomatický zástupce je vyňat z trestní jurisdikce přijímajícího státu; mimo zvláštní případy je rovněž vyňat z jurisdikce civilní a správní.
Navzdory běžnému mýtu diplomatické mise nepožívají statusu cizího státního území a nejde ani o exteritorialitu území, nýbrž prostory podléhající specifickému režimu právních výjimek garantovaných mezinárodním právem. Například předpisy Ministerstva zahraničí USA zdůrazňují, že děti narozené na americkém velvyslanectví či konzulátu nemají nárok na americké občanství z titulu ius soli.
Úmluvou ustanovená nedotknutelnost místností mise byla v minulosti využita některými osobami k úkrytu před ozbrojenými silami či bezpečnostními složkami. Panamský diktátor Manuel Noriega se po americké invazi do Panamy v roce 1989 ukrýval 10 dní na velvyslanectví Svatého stolce, než se dobrovolně vzal americkým silám před bránou ambasády. Australský aktivista Julian Assange se po 7 let ukrýval na velvyslanectví Ekvádoru v Londýně, kam se uchýlil v roce 2012 poté, co mu z důvodu různých podezření hrozilo zatčení a vydání do Švédska či USA. Ekvádorská vláda mu udělila azyl, ten mu byl však v roce 2019 odebrán a následně byl se souhlasem velvyslance v budově mise zatčen britskou policií. Obdobné případy Obdobnou ochranu jako sídla diplomatických misí požívají tyto nemovitosti:
Pozemky a budovy OSN v New Yorku () Ženevě (), Vídni () a dalších místech Organizace spojených národů a její majetek požívají úplné imunity vůči soudní a správní pravomoci, přičemž i při vzdání se imunity nelze provést nucený výkon rozhodnutí. Prostory, majetek, archivy a dokumenty OSN jsou nedotknutelné a chráněné před jakýmkoli zásahem státní moci. OSN má plnou finanční svobodu, může držet a převádět prostředky v libovolné měně a není omezena národními finančními předpisy. Je osvobozena od přímých daní, cel a dovozních či vývozních omezení u zboží a publikací pro úřední potřebu. Ústředí Organizace spojených národů v New Yorku je nedotknutelné; žádný federální, státní ani místní orgán USA nesmí vstoupit do jeho areálu či tam vykonávat úřední pravomoc bez souhlasu generálního tajemníka OSN. Právní úkony, včetně doručení soudních písemností či zabavení majetku, mohou být provedeny pouze s jeho souhlasem a za jím stanovených podmínek. OSN zároveň zajistí, aby sídlo nesloužilo jako útočiště osob vyhýbajících se zatčení nebo extradici, a má právo vyloučit či vykázat osoby porušující její pravidla.
Letní rezidence papeže v Castel Gandolfu, papežské baziliky a další budovy Svatého stolce v Římě () Podle Lateránských smluv budovy v nichž si Svatý stolec bude dodatečně přát zřídit další úřady a oddělení, ačkoli tyto budovy tvoří součást území patřícího italskému státu, požívají imunity, kterou mezinárodní právo přiznává sídlům diplomatických zástupců cizích států. Sídlo a jedna další budova Maltézského řádu v Římě () Italská republika udělila řádu exteritoriální práva, čímž jsou jeho budovy, především Palazzo Magistrale v historickém centru Říma sloužící jako rezidence Velmistra a sídlo vlády řádu, chráněny před zásahy italských orgánů.
Vojenské mise Zahraniční vojenské základny a jejich posádky mají obvykle zvláštní status, kdy se sice nacházejí na svrchovaném území přijímajícího státu, v některých ohledech však mohou být vyjmuti z jeho pravomocí a podléhat jurisdikci státu vysílajícího. Přesný právní status je zpravidla upraven mezinárodní smlouvou (v angličtině obvykle nazývána status of force agreement, SOFA). Mezi příklady takovýchto smluv patří: +Smluvní stranyV platnostiJurisdikceZdrojVysílající stát Přijímající stát1968 až 1989Status sil, které zůstaly na československém území po invazi roku 1968 byl upraven Smlouvou o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky takto: Primární jurisdikce nad trestnými činy a přestupky, které spáchali příslušníci sovětských vojsk nebo jejich rodinní příslušníci na území ČSSR, náležela československým orgánům (soudům, prokuratuře, Veřejné bezpečnosti). Vojenské trestné činy sovětských vojáků spadající do působnosti československého práva projednávala československá vojenská justice. V některých případech příslušely pravomoci sovětským soudům a orgánům a uplatňovalo se sovětské právo. Šlo o činy spáchané: výlučně vůči Sovětskému svazu nebo mezi sovětskými osobami; nebo v rámci plnění služebních povinností na území sovětských posádek. Trestné činy spáchané proti sovětským vojskům nebo jejich příslušníkům byly postihovány stejně jako činy proti československé armádě.2008 až 2011Status sil, které zůstaly na iráckém území po invazi roku 2003 byl upraven Smlouvou o stažení sil Spojených států z Iráku a o organizaci jejich činností po dobu dočasné přítomnosti v Iráku () Primární jurisdikci nad příslušníky ozbrojených sil USA a jejich civilními zaměstnanci má Irák, pokud jde o závažné úmyslné trestné činy spáchané mimo službu a mimo území základny. Jurisdikce se vykonává pouze v případech, které jsou iráckou stranou označeny za zvlášť závažné, a to na základě písemného oznámení do 21 dnů od zjištění trestného činu. Spojené státy si ponechávají jurisdikci ve všech ostatních případech, tedy za čin spáchaný ve službě, uvnitř základny, nebo mimo rámec stanovený Irákem. V těchto případech podléhají obvinění právu USA, přičemž je zajištěn standard řádného procesu. Nad dodavateli a zaměstnanci amerických dodavatelů má primární jurisdikci Irák. Příslušníci ozbrojených sil USA zatčení iráckými orgány musí být do 24 hodin předáni americkým silám. V případech, kde jurisdikci vykonává Irák, zůstává fyzická vazba v rukou USA; osoby jsou však zpřístupňovány iráckým orgánům pro vyšetřování a soud.od 1903Statut sil umístěných na základně Guantanámo je upraven Smlouvou o nájmu za účelem zřízení uhelných a námořních stanic () z roku 1903, podle které platí, že:
Spojené státy uznávají zachování vrchní suverenity Kubánské republiky nad výše popsanými oblastmi pevniny a vod, Kubánská republika souhlasí, že po dobu, kdy budou Spojené státy uvedené oblasti okupovat podle podmínek této smlouvy, budou Spojené státy vykonávat úplnou jurisdikci a kontrolu nad těmito oblastmi a v jejich rámci.
Podle smlouvy o vzájemných vztazích () z roku 1934 platí, že dokud se obě smluvní strany nedohodnou na změně či zrušení ustanovení dohody týkající se pronájmu pozemků pro účely uhelných a námořních stanic, zůstanou ustanovení této dohody ve vztahu k námořní stanici v Guantánamu v platnosti. Dokud Spojené státy americké nevyklidí námořní stanici nebo se obě vlády nedohodnou na změně jejích stávajících hranic, bude stanice nadále zaujímat územní rozsah, který měla k datu podpisu této smlouvy.
Stejně jako v případě diplomatických misí nepožívají vojenské základny statusu cizího státního území a nejde ani o exteritorialitu území. Například předpisy Ministerstva zahraničí USA zdůrazňují, že děti narozené na amerických základnách v zahraničí nemají nárok na americké občanství z titulu ius soli.
Mezinárodní doprava Tranzitní prostory Prostory určené k mezinárodní přepravě mohou být v určitých ohledech vyjmuty z jurisdikce státu, v němž se fyzicky nacházejí. Příkladem jsou tranzitní prostory mezinárodních letišť a přístavů, tedy zvláštní prostory určené pro pobyt a pohyb cestujících na mezinárodních spojích po provedení výstupní hraniční kontroly (tj. před odletem/odplutím), před provedením vstupní hraniční kontroly (tj. po příletu/připlutí) a rovněž cestujících, kteří hraniční kontrolou vůbec neprocházejí (tj. při přestupu). Z hlediska některých zákonů, soudních rozhodnutí a mezinárodních zvyklostí zde nastává právní fikce, že osoby v tranzitním prostoru se nachází mimo státní území dané země, Nejedná se však o exteritoriální území ani zemi nikoho, a daný stát má nad touto zónou plnou svrchovanost. Obdobně není exteritoriálním územím svobodné přístavní pásmo v Hamburku a Štětíně, které je pouze dlouhodobě pronajaté (do roku 2028).