Voluntarismus (z latinského voluntas = vůle) je ve filosofii a v psychologii směr nebo postoj, který ze tří klasických aristotelovských složek či schopností duše (rozum, vůle, paměť) klade na první místo vůli. Rozlišování dobrého a zlého se podle voluntarismu řídí naší vůlí a naše poznání je ovlivněno vůlí tak, že o pravdě a nepravdě rozhoduje vůle, nikoli poznávání. Představitelem krajního voluntarismu byl Arthur Schopenhauer.Audi, The Cambridge Dictionary of Philosophy, str. 844n.
Dějiny Pojem vytvořil německý sociolog Ferdinand Tönnies, má však dlouhou historii. Tak je pro Augustina vůle „jádrem člověka“ a Jan Scotus Eriugena říká, že „vůle je povahou celé duše“. Proti intelektualismu Tomáše Akvinského, který podobně jako řečtí filosofové zdůrazňoval roli (správného) poznání a pravdy, zdůrazňovala františkánská scholastika roli vůle, a tedy také ctností, zejména lásky. Jan Duns Scotus říká, že „vůle je zdrojem pohybu v celé říši duše a všechno ji poslouchá“; Božská vůle je první příčinou všeho jsoucího.
Podle Kanta je vůle „vlastní já člověka“. Proti Hegelovu přesvědčení, že „co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné“ staví Schelling a zejména Arthur Schopenhauer primát vůle. U Schopenhauera je vůle samým základem světa, všechno živé je v jádře „slepou vůlí k životu“, kdežto intelekt je jen druhotnou výbavou organismu. Svět jako předmět poznání, jako jev je „představa“, kdežto sám o sobě je bezmezná, bezedná a jednotná vůle.
Tento názor pak silně ovlivnil Nietzscheho, který ovšem „vůli k životu“ nahradil označením „vůle k moci“ čili sebeprosazování a postavil proti sobě apollinský princip jasného dne, Slunce a rozumu a dionýský princip temné noci, divoké síly a vůle. Tuto myšlenku pak německý přírodovědec Ernst Haeckel spojil s darwinismem, který chápal jako zdůvodnění boje o přežití silnějšího, čímž otevřel cestu k činnému rasismu jako sebeprosazování silnějšího.
Význam Voluntarismus vznikl jako reakce na krajní racionalismus a intelektualismus. Extrémní zdůraznění vůle a v některých případech i neomezené svobody, může však znamenat i potlačení rozumu, poznání a pravdy a tak vést až k iracionalismu. Vůle se pak pokládá za základní princip veškeré reality, jako u Schopenhauera. Filosofický slovník FIN, str. 435. Protiklad rozumu a vůle, pravdy a síly, poznání a jednání, rozvahy a svobody, intelektualismu a voluntarismu patří tedy mezi základní polarity lidského myšlení a jednání. Obě složky k lidskému životu nepochybně patří, každá z nich však sama o sobě může vést k nežádoucím důsledkům.
Odkazy Reference
Literatura R. Audi (red.), The Cambridge Dictionary of Philosophy. Cambridge UP 1997 Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Heslo Voluntarismus Filosofický slovník Universum. Praha: Knižní klub 2009. Heslo Voluntarismus P. Kouba, Nietzsche. Filosofická interpretace Praha 2006 P. Ricoeur, Filosofie vůle I. Fenomenologie svobody. Praha 2001
Související články Friedrich Nietzsche Arthur Schopenhauer Jan Duns Scotus
Externí odkazy Teologický voluntarismus – en R. Eisler, Wörterbuch, heslo Voluntarismus - de
Kategorie:Epistemologie Kategorie:Filozofické směry Kategorie:Ontologie