Vidlonožci (Mysida) jsou řád korýšů ze třídy rakovci (Malacostraca) a nadřádu váčkovníci (Peracarida). Své jméno získali na základě charakteristického vzhledu hrudních končetin, které jsou nápadně rozeklané. Jinak nesdílejí žádné zvláštní sdílené odvozené znaky a vzhledem je lze do jisté míry připodobnit známějším krunýřovkám (Euphausiacea), s nimiž jsou však jen vzdáleně příbuzné. Tělo mají členěné na hlavu, hruď a zadeček, přední část těla jim překrývá krunýř a mají složené oči na stopkách. Skupina zahrnuje více než 1 000 rozlišovaných druhů, do samostatných řádů byli přičemž odděleni podobní korýši Lophogastrida a Stygiomysida.
Vidlonožci se vyskytují celosvětově, většina druhů žije v mořích. Několik desítek druhů obývá i vnitrozemské vody, přičemž největší množství vnitrozemských zástupců žije v ponto-kaspické oblasti. Krmí se řasami, zooplanktonem, detritem a jinou organickou potravou a tvoří důležitou součást jídelníčku jiných vodních živočichů. Jak je pro váčkovníky charakteristické, k oplození a vývoji potomstva dochází uvnitř samičího váčku, jenž vzniká ze zploštělých destiček na hrudních končetinách. Životní cykly jsou však napříč celým řádem značně rozmanité. Zástupci se schopností rychle se namnožit bývají drženi i v umělých chovech, například jako potrava pro ryby.
Taxonomie vlevo|náhled|Praunus flexuosus Prvního zástupce dnešních vidlonožců, a sice druh Praunus flexuosus, popsal dánský přírodovědec Otto Friedrich Müller roku 1776. Francouzský přírodovědec Pierre André Latreille roku 1817 vytyčil taxon Schizopoda, do něhož spadali jak rod Praunus a jeho příbuzní, tak zástupci nynějšího řádu dvojchlopňovci (Leptostraca). Později došlo k oddělení nynějších dvojchlopňovců od Schizopoda, ale francouzský přírodovědec Henri Milne-Edwards do Schizopoda roku 1837 zase přidal prvního tehdy objeveného zástupce nynějšího řádu krunýřovek (Euphausiacea), které tvoří podstatnou část krilu. Dá se tedy shrnout, že vidlonožci byli před svým vymezením na úrovni samostatného řádu sdružováni s rozmanitými, nyní taktéž samostatnými skupinami korýšů – z dalších lze jmenovat ještě ústonožce (Stomatopoda).
Za popisnou autoritu vymezující vidlonožce jako samostatný taxon je pokládán až dánský přírodovědec Johan Erik Vesti Boas, jenž se přiklonil k oddělení samostatných Mysidacea od samostatných Euphausiacea a u vidlonožců následně rozlišoval podřády Lophogastrida a Mysida. Třebaže ne všichni toto členění následovali, na konci 19. a na začátku 20. století se dočkalo uznání napříč vědeckou komunitou: osamostatnění vidlonožci začali být od začátku 20. století zároveň řazeni do vyššího taxonu rakovců zvaného váčkovníci (Peracarida). Od 80. let 20. století nicméně došlo k okleštění skupiny vidlonožců: zprvu o podřád Lophogastrida (povýšený na samostatný řád), později také o taxon Stygiomysida (v 80. letech 20. století navržený jakožto jeden z nižších taxonů Mysidacea). Tuto systematiku podpořila molekulárně-fylogenetická práce založená na 18S rRNA, jejímiž autory jsou Meland & Willassen (2007).
K roku 2023 se tak uznávaly tři samostatné řády: Mysida, Lophogastrida a Stygiomysida, přičemž všechny spoluutvářely ještě podstatně širší nadřád váčkovníků. Jsou si navzájem velmi blízce příbuzné. Na začátku 20. let 21. století však systematika měla jen daleko k ideální podobě: 18S rRNA je jen obtížně využitelná pro výstavbu robustních fylogenetických stromů na vyšších taxonomických úrovních, špatně známé zároveň zůstávaly i příbuzenské vztahy více než 1 000 známých druhů vidlonožců. Je pravděpodobné, že řada uznávaných uskupení se ukáže být nemonofyletická. Genomická studie z roku 2026 nicméně potvrdila blízký příbuzenský vztah Mysida, Lophogastrida a Stygiomysida v rámci váčkovníků (některé starší studie založené na omezených genetických datech naznačovaly, že vidlonožci se mohou odvozovat mimo váčkovníky).
Na základě databáze WoRMS se vidlonožci k 1. květnu 2026 dělili do dvou rozlišovaných čeledí. Jejich základní členění je uvedeno níže.
Mysidae Haworth, 1825 podčeleď Boreomysinae Holt & W.M. Tattersall, 1905 podčeleď Erythropinae Hansen, 1910 podčeleď Gastrosaccinae Norman, 1892 podčeleď Heteromysinae Norman, 1892 podčeleď Leptomysinae Czerniavsky, 1882 podčeleď Mysidellinae Czerniavsky, 1882 podčeleď Mysinae Haworth, 1825 podčeleď Palaumysinae Wittmann, 2013 podčeleď Rhopalophthalminae Hansen, 1910 podčeleď Siriellinae Czerniavsky, 1882 Petalophthalmidae Czerniavsky, 1882 podčeleď Hansenomysinae Wittmann, Ariani & Lagardère, 2014 podčeleď Petalophthalminae Czerniavsky, 1882
Popis náhled|Mysis stenolepis Vidlonožci jsou relativně malí zástupci korýšů, většina druhů dorůstá rozměrů pouze 10 až 30 mm (největší vidlonožci však dosahují délky až 80 mm). Často jsou zcela bezbarví, ve vodě rozpoznatelní jen díky svým nápadným očím. Někteří vidlonožci ovládají barvoměnu díky pigmentovým buňkám chromatoforům, hlubokomořští zástupci pak mají často červené zbarvení.
Jméno získali na základě charakteristického vzhledu hrudních končetin, které jsou rozeklané, s prodlouženými výběžky exopodity. Svým vzhledem se však vidlonožci nijak zvlášť neodchylují od jiných příbuzných skupin a je velmi obtížné (až nemožné) identifikovat jejich speciální sdílené odvozené znaky, jež by je jako skupinu definovaly (podobají se mj. krunýřovkám, s nimiž jsou však jen vzdáleně příbuzné). Jejich tělo lze rozdělit na hlavu, hruď a zadeček, přičemž zadečkových článků je šest, jak je typické pro většinu rakovců. Přední část těla vždy alespoň ze stran překrývá krunýř neboli karapax. Ten nikdy nesrůstá s více než 4 prvními hrudními články a jeho vzhled se mezi jednotlivými skupinami liší. Vnitřní povrch krunýře slouží k výměně plynů, tedy k dýchání. Z hlavy vyrůstají složené oči na stopkách, zatímco ostatní váčkovníci mívají oči většinou bez stopek. U vidlonožců z hlubších vod dochází ke ztrátě zraku. vlevo|náhled|Rhopalophthalmus longipes, dospívající samice a juvenil Z hlavy vyrůstají dva páry tykadel – antenuly a antény (tedy běžná korýší výbava). Ta jsou dvojvětevná a u samců často nesou štětinatý lalok nazývaný processus masculinus. Ten bývá uváděn jakožto jeden z morfologických znaků charakteristických pro čeleď Mysidae. Ústní ústrojí se svou stavbou výrazně neodchyluje od ústního ústrojí ostatních váčkovníků a je maximálně mírně asymetrické. Z kusadel neboli mandibul vyrůstá makadlo se štětinkami, které u některých zástupců dokonce přebírá dominantní roli ve sbírání potravy (například u rodu Petalophthalmus). Získávání potravy mohou napomáhat i jeden či dva páry hrudních končetin, ovšem první hrudní článek bývá zřetelně oddělen od článků hlavových a hrudní přívěsky nejsou výrazně integrovány s přívěsky hlavovými.
Hrudní končetiny neboli pereiopody jsou, jak již bylo řečeno, dvojvětevné, ale jejich poslední pár může být někdy redukován. Podobně jako u dalších váčkovníků, i u samic vidlonožců se na pereiopodech objevují zploštělé destičky zvané oostegity, které vytvářejí váček neboli marsupium, jež slouží na odchov potomstva. Zatímco u zástupců čeledi Mysidae je marsupium tvořeno jenom dvěma či třemi páry oostegitů, u některých jiných váčkovníků bývá tento počet vyšší. Váčkovníci řazení do rodu Heteromysis mají marsupium rozdělené do dvou částí. U samců je osmý pár hrudních končetin upravený k rozmnožovacím účelům, páření napomáhají také první a druhý pár zadečkových pleopod. U samic naopak bývají pleopody redukované. Telson společně s přívěsky uropody vytváří na konci těla ocasní ploutvičku, přičemž v uropodiálních výběžcích endopoditech se nachází rovnovážné ústrojí (statocysty). To však chybí čeledi Petalophthalmidae.
Nyní rozlišované samostatné řády Stygiomysida a Lophogastrida se vidlonožcům víceméně podobají, byť s určitými odlišnostmi. Stygiomysida mají například pleopody u obou pohlaví, chybí jim naopak uropodiální rovnovážné orgány. Lophogastrida mají s ústním ústrojím integrované příústní končetiny, dobře vyvinuté pleopody a opět jim chybí rovnovážné orgány v uropodiích.
Výskyt a ekologie náhled|Mysis diluviana Vidlonožci se vyskytují po celém světě. Jde o primárně mořské korýše, již se vyskytují až do hloubek 5 700–7 200 m. V moři žije více než 90 % druhů, další podstatná část pak obývá biotopy v blízkosti moře, například ústí řek. Někteří vidlonožci ale pronikli i do vnitrozemských, resp. sladkých vod. Práce z roku 2007 identifikovala celkem 72 takových druhů, což činilo asi 6,7 % diverzity celého řádu (ovšem její autoři do něj řadili ještě 12 druhů z později samostatného řádu Stygiomysida). Některé linie vidlonožců (a řádu Stygiomysida) mohou být relikty z dob dávného moře Tethys, u nichž došlo ke vzájemné izolaci v různých oblastech Střední Ameriky, Karibiku či Středomoří a často k přesunu do podzemních vodních systémů. Vůbec největší diverzitu vnitrozemských vidlonožců lze pozorovat v ponto-kaspické oblasti, která vznikla z pozůstatků miocenního moře Paratethys, vnitrozemského moře pocházejícího z Tethys. Zdejší vidlonožce reprezentuje zejména rozrůzněný rod Paramysis (z eurasijských kontinentálních druhů se přičemž druhotně vyštěpily i některé mořské linie). Hned dva typy vnitrozemských linií se objevují také v rodu Mysis: jedna linie se opět endemitně vyskytuje v Kaspickém moři, zatímco druhový komplex okolo vidlonožce jezerního (Mysis relicta) obývá jezerní oblasti Eurasie a Severní Ameriky, které za glaciálů pokrýval ledovec. Obě linie však pocházejí z cirkumpolárních mořských předků, s následnou složitou biogeografickou historií. Z ponto-kaspické oblasti, resp. z ústí místních řek, pochází i rod Hemimysis. Ten je invazní v severní a západní Evropě, rozšířil se přes průplav Rýn–Mohan–Dunaj a z litevské Kaunaské přehrady. vlevo|náhled|Hemimysis anomala Mezi vidlonožci se objevují jak druhy bentické, tedy žijící na mořském dně, tak druhy pelagické, tedy žijící volně ve vodě. Většina z nich však žije v blízkosti sedimentu, někdy se do něj dokonce zahrabávají (podčeleď Gastrosaccinae). Někteří vidlonožci žijí mezi řasami a v porostech mořských trav. Mořské druhy běžně provádějí tzv. denní vertikální migraci, kdy ve dne žijí v bentosu, ale přes noc se přesouvají do pelagiálu (u sladkovodního druhu Mysis diluviana z jezera Ontario bylo zjištěno téže chování). Druhy žijící v litorálu mohou provádět i migrace sezónní, kdy se na podzim přesouvají do hlubších vod a na jaře či v létě zase zpátky k pobřeží. Jde obecně o dobré plavce, pohyb zajišťují u samců pleopody a u samic pereiopody (resp. jejich exopodity). Díky rovnovážným orgánům se vidlonožci dokážou udržet v horizontální poloze i ve tmě. Mnohé druhy se shlukují do hejn, která bývají i několik kilometrů dlouhá, ale jen několik desítek centimetrů široká. Vidlonožci tak tvoří důležitou součást potravy různých dalších živočichů, od jiných bezobratlých po kytovce. Druhy z podčeledi Heteromysinae čeledi Mysidae žijí v komenzálním vztahu s raky poustevníčky a sasankami a u druhu Mysidium integrum byl zjištěn zajímavý mutualistický vztah s rybou sapínem dlouhoploutvým (Stegastes diencaeus), kdy vidlonožci poskytují živiny řasám, které slouží rybám jako potrava, zatímco ryby vidlonožcům poskytují ochranu před predátory.
Vidlonožci se krmí řasami, zooplanktonem, detritem a jinou organickou potravou ve vodním sloupci. Zachytávají ji pomocí endopoditů hrudních končetin, anebo ji sbírají z povrchu vlastního těla během čištění (toto chování je obecně důležité pro odstraňování různých parazitických organismů). Za zavrženou se pokládá představa, že vidlonožci pomocí exopoditů hrudních končetin vytvářejí vodní víry, které nasávají potravní částečky do žlábku na spodní straně hrudi, odkud dochází k jejich přesunu dopředu k ústnímu ústrojí. Tato pozorování pocházejí od umírajících jedinců stlačených mikroskopovacími sklíčky, a proto nemají výpovědní hodnotu.
Rozmnožování