Druhá křížová výprava

Druhá křížová výprava bylo vojenské tažení vyhlášené papežem Evženem III. roku 1146 jako reakce na dobytí Edessy mosulským vládcem Zengím. Edessa byla prvním křižáckým státem založeným v průběhu první křížové výpravy (1095–1099) ve Svaté zemi a i prvním státem, který byl muslimy vyvrácen. Druhá křížová výprava byla první výpravou ve znamení kříže, v jejímž čele stanuli evropští králové, německý Konrád III. a francouzský Ludvík VII. Účastnilo se také množství významných evropských feudálů, včetně českého knížete Vladislava II. Armády obou králů pochodovaly odděleně napříč Evropou až do Byzantské říše. Na turecké teritorium jako první vstoupili Němci, ale u Dorylaia byla armáda přepadena a téměř vyhlazena. Poté se zbytky německé armády spojily s Francouzi, se kterými dorazili až do Antiochie a následně do Jeruzaléma. S jeruzalémským dvorem křižáci naplánovali výpravu na Damašek. Ta však skončila naprostým fiaskem.

Jediným úspěchem této výpravy bylo dobytí Lisabonu roku 1147, k němuž přispěl kontingent vlámských, anglických a německých křižáků, když se při cestě ze Severního moře do východního Středomoří na žádost místního biskupa zastavil v Portugalsku. Mezitím němečtí rytíři, kteří odmítli s králem Konrádem táhnout do Svaté země, započali ve východní Evropě první z křížových výprav proti pohanským kmenům v Pobaltí. Ty se pak opakovaně staly součástí evropských dějin na celá staletí.

Předchozí události

Pád Edessy

náhled|upright|vlevo|Křižácké státy v Levantě před druhou křížovou výpravou Po první křížové výpravě a menším křižáckém tažení roku 1101 se ve Svaté zemi utvořily tři křižácké státy: Jeruzalémské království, Antiochijské knížectví a Edesské hrabství. Čtvrtý stát, Hrabství Tripolis, byl založen roku 1109 po dobytí Tripolisu. Edessa se nacházela nejseverněji. Tento největší, ale také nejslabší a nejméně zalidněný křižácký stát byl téměř celý obklopen muslimskými státy artukských, danišmendovských i seldžuckých Turků. Hrabě Balduin Le Bourg i jeho nástupce Joscelin I. z Courtenay byli po porážce edessko-antiochijské aliance u Harranu zajati Jekermichem z Mosulu. Oba dva, Balduin již jako jeruzalémský král a Joscelin jako hrabě z Edessy, roku 1122 upadli do zajetí znovu. Roku 1131 Joscelin z Courtenay zemřel a jeho nástupce, Joscelin II., se musel proti turecké hrozbě spojit s Byzantskou říší. Roku 1143 však zemřel byzantský císař Jan II. i jeruzalémský král Fulko z Anjou, čímž Joscelin II. ztratil mocné spojence. Zároveň byl znesvářen s ostatními křižáckými vládci, hrabětem z Tripolisu Raimondem II. a zejména s knížetem Raimondem z Poitiers. Mezitím seldžucký atabeg z Mosulu Zengí roku 1128 připojil ke své říši Aleppo. Zengí s jeruzalémským králem Balduinem II. poté zaměřili svou pozornost na Damašek, před jehož hradbami byl v roce 1129 Balduin poražen. Dynastie Búríjovců, která městu vládla, se později spojila s jeruzalémským králem Fulkem. Zengí město oblehl v letech 1139 a 1140.

náhled|upright=0.6|vlevo|Papež Evžen III. Roku 1144 se hrabě Joscelin II. spojil s artukskými Turky a vytáhl s téměř celou edesskou armádou na pomoc artukskému vládci Kara Arslanovi v boji s Aleppem. Po smrti krále Fulka měl Zengí v oblasti převahu, pospíšil si na sever, obešel Joscelinovu armádu a napadl Edessu. Joscelin požádal o pomoc Jeruzalémské království i Raimonda z Poitiers, ale ten odmítl Joscelinovi pomoc poskytnout. Po měsíčním obléhání 24. prosince 1144 město padlo. Jeruzalémský konetábl Manassés de Hierges okamžitě vyslal z Jeruzaléma posily, ale ty nemohly dorazit včas. Joscelin se stáhl do západních teritorií hrabství, do pevnosti Turbessel, ale celý východ byl ztracen. Zengí po úspěchu u Edessy začal být nazýván al-Malik al-Mansúr – Vítězný král. Ale roku 1146 byl Zengí zavražděn svým sluhou Jarankešem. Říši si rozdělili synové. V Mosulu vládl starší syn Saíf ad-Dín Ghazi I., v Aleppu nastoupil mladší Núr ad-Dín.

upright=0.7|vlevo|náhled|Hortense Haudebourt-Lescot: Hugo z Jabaly u papeže Evžena III. Po Zengího smrti se hrabě Joscelin II. pokusil v listopadu 1146 s pomocí oddílů z Jeruzaléma, o znovudobytí Edessy, byl však vojsky Núr ad-Dína odražen.Hrochová, str. 111. Antiochijský kníže Raimond z Poitiers ohroženému Edesskému hrabství nepomohl, pochopil však, jaké nebezpečí hrozí jeho vlastnímu knížectví. Po dobytí Edessy odcestoval okamžitě do Konstantinopole, aby složil císaři Manuelovi I. požadovaný lenní hold a požádal ho o pomoc. Současně putovali do západní Evropy antiochijští a jeruzalémští vyslanci.

Quantum praedecessores Zprávy o pádu Edessy donesli do Evropy jako první poutníci počátkem roku 1145, a následovala je poselstva z Antiochie, Jeruzaléma i Malé Arménie. Biskup Hugo z Jabaly zprávy přednesl papeži Evženu III.,Bridge, str. 110. který 1. prosince 1145 vydal bulu Quantum praedecessores, kterou svolával druhou křížovou výpravu. Papež Evžen v té době nesídlil v Římě, ten držela protipapežská komuna Arnolda z Brescie, sídelním městem Svatého otce bylo Viterbo. Počáteční odezva na křížovou výpravu byla malá, což jen vykreslilo papežovu vlastní malou autoritu.Bridge, str. 110–111. Svou bulu papež adresoval především francouzskému králi Ludvíkovi VII. a ten svůj záměr oznámil dvoru v Bourges o Vánocích roku 1145. Protože se ve svých prohlášeních o papežovi ani nezmínil, zůstává otázkou, zda o Quantum praedecessores, vydané jen tři týdny před tím, skutečně věděl či nikoliv.Hrochová. str. 112. Francouzští feudálové však králův záměr přijali chladně, což nábožensky založeného Ludvíka velmi pohoršilo. Účast šlechticů na kruciátě si takticky nevynucoval, rozhodl se přesvědčit je po dobrém. Na Velikonoce král připravil za pomoci opata Bernarda z Clairvaux další shromáždění, kde se pokusil své vazaly opět získat pro výpravu.Bridge, str. 111. Počátkem března byla vydána papežská bula v lehce pozměněné verzi znovu a tento dokument byl již přijímán jako oficiální podnět k vyhlášení křížové výpravy.

Agitace Bernarda z Clairvaux náhled|vlevo|upright=0.6|Svatý Bernard z Clairvaux na kostelní vitraji, Horní Falc kolem roku 1450 Papež Bernarda pověřil propagací křížové výpravy a udílením odpustků pro účastníky, které schvaloval i papež Urban II. během první křížové výpravy. Shromáždění bylo svoláno do města Vézelay a když se rozneslo, že řečnit bude i Bernard z Clairvaux, přijížděli lidé z celé Francie. Přítomen byl rovněž král, jeho manželka, Eleonora Akvitánská a mnozí významní francouzští feudálové. Bernard k zástupům promluvil pod širým nebem, protože podobně jako v Clermontu roku 1095 se sešlo tolik lidí, že se nevešli do katedrály. Přesná Bernardova řeč se nezachovala, ví se však, že přečetl Quantum praedecessores a vyzval prosté lidi, aby papežovu výzvu uposlechli. Reakce krále, šlechticů i lidí byla velmi bouřlivá, všichni si začali horlivě přišívat kříže na oděv. Bernard sám provedl velmi emotivní gesto, když si sundal svou mnišskou kutnu, nechal ji roztrhat, aby z jejích cárů bylo možno našívat kříže. Úspěch Evženovy výzvy byl od té chvíle zaručen.Bridge, str. 112.

Bernard z Clairvaux byl dobrým řečníkem, filosofem i organizátorem. Jeho agitace, které významně doplňovala i Bernardova kancelář, byly na ještě vyšší úrovni, než plamenná prohlášení první křížové výpravy. Druhá křížová výprava se však od té první výrazně lišila především tím, že byla mnohem více záležitostí vysoké politiky a mocných feudálů. Také se v mnohem menší míře objevovali lidoví kazatelé, kteří by rozdmýchávali náboženskou euforii, mimo jiné proto, že se tomu sama církev snažila zabránit.Hrochová. str. 112–113. Rovněž protižidovské vášně nebyly tak intenzivní, jako koncem 11. století během lidových křížových výprav. Přesto, když Bernard pobýval ve Flandrech,Duggan, str. 94. donesly se k němu zprávy, že v severní Francii a Porýní člen Bernardova vlastního řádu cisterciáků Rudolf rozněcuje protižidovské nepokoje pod záminkou, že Židé nepřispěli k záchraně Božího hrobu. Arcibiskupové Mohuče a Kolína nad Rýnem proti útokům na Židy důrazně protestovali a Bernard okamžitě odcestoval do Kolína, kde Rudolfova kázání odsoudil a samotnému mnichovi nařídil návrat do kláštera.Durant, str. 391. Násilí se pak podařilo rychle zastavit.

upright=0.7|vlevo|náhled|Král Ludvík VII. ve Vézelay přijímá kříž, středověká miniatura

Bernard se poté vydal na cestu po jižním Německu a o Vánocích roku 1146 se připojil ke dvoru německého krále Konráda ve Špýru. Na Štědrý den měl Bernard kázání před králem a jeho dvorem, ale překvapivě na Konráda nedokázal svým projevem zapůsobit. Bernardovo kázání o dva dny později bylo plamenější a tentokrát se mu již podařilo Konráda nadchnout pro křížovou výpravu.Bridge, str. 112–113. Spolu s Konrádem přijal kříž z Bernardových rukou i jeho synovec Fridrich I. Barbarossa. V říši předcházelo zahájení tažení na jaře 1147 vyhlášení zemského míru, který zklidnil situaci a odvrátil hrozící vnitropolitickou konfrontaci. 13. března roku 1147 Konrád svolal sněm do Frankfurtu nad Mohanem, kde také padla myšlenka uspořádat křížovou výpravu i do jiných oblastí, než byla Svatá země.Hrochová. str. 114.

Křížová výprava tak již měla konkrétní rysy. Zatímco Francouzi se rozhodovali mezi cestami přes Itálii a přes Balkán, Konrád zvolil cestu přes Uhersko.

Reconquista a pád Lisabonu

náhled|vpravo|upright=1.0|Obléhání Lisabonu, Alfredo Roque Gameiro (1917)

Italské městské republiky se od druhé křížové výpravy distancovaly, načež si Janov od papeže vyžádal svolení soustředit se na válku proti Maurům na Pyrenejském poloostrově.Hrochová. str. 113. Papež na jaře roku 1147 schválil rozšíření křížové výpravy v rámci reconquisty také na Pyrenejský poloostrov, a králi Alfonsi VII. dovolil považovat jeho tažení proti Maurům za součást druhé křížové výpravy. V květnu 1147 vyrazil na cestu po moři do Svaté země kontingent z anglického Dartmouthu s anglickými a vlámskými křižáky na palubě. Kvůli špatnému počasí byli Angličané donuceni 16. června 1147 přistát v severoportugalském městě Porto, v ústí řeky Duero.Bridge, str. 113. V Portu byli křižáci místním biskupem požádáni, aby se setkali s králem Alfonsem Portugalským. Křižáci Alfonsovi přislíbili za podíl na kořisti pomoc při útoku na Lisabon, jenž byl centrem muslimské moci v oblastiHrochová, str. 115. a základnou pirátů.Duggan, str. 95.

náhled|vlevo|upright=0.9|Pyrenejský poloostrov roku 1150náhled|vpravo|upright=0.9|Joaquim Rodrigues Braga: kapitulace Lisabonu, romantický portrét z roku 1840

Obléhání Lisabonu začalo 1. července a 25. října, po čtyřech měsících bojů, maurští vládcové souhlasili s kapitulací vyhladovělého města. Křižáci slíbili, že Maury nechají v klidu odejít, ale jakmile obránci otevřeli brány, křižáci vtrhli do města a všechny muslimy zmasakrovali.

Dobytí Lisabonu představovalo pro křesťanstvo trvalý a cenný zisk. V okolí města se nacházely velké plochy úrodné půdy, které nyní ležely ladem a pro Portugalsko byli zapotřebí křesťanští osadníci. Většina Angličanů a Vlámů proto již do Svaté země nepokračovala, ale natrvalo se usadila v Portugalsku. Dokonce prvním lisabonským biskupem se po dobytí města stal Angličan a samotný Lisabon se následně stal hlavním městem Portugalského království. Menší část křižáků se však rozhodla pokračovat v křížové vpravě a vydala se na další cestu do Svaté země.

V době, kdy křižáci s Portugalci bojovali u Lisabonu, se král Alfons VII. spolu se svým švagrem Ramonem Berenguerem IV. z Barcelony a kontingenty katalánských a francouzských křižáků pokoušel dobýt bohaté maurské přístavní město Almería. S podporou spojeného pisánsko-janovského loďstva se křižákům v říjnu 1147 město podařilo obsadit. Ramon Berenguer poté vpadl na území taifských království Valencie a Murcie roku 1145 se odtrhnuvších od Almorávidů. V prosinci 1148 barcelonský hrabě po pětiměsíčním obléhání, za pomoci francouzských a janovských křižáků, dobyl Tortosu. Následujícího roku do Berenguerových rukou padla také Fraga, Lleida a Mequinenza na soutoku řek Segre a Ebro.Riley-Smith, str. 126.

Venedská křížová výprava