XVIII. Mistrovství světa jezdců a 10. ročník poháru konstruktérů zahájila 2. ledna Grand Prix JAR a po 11 závodech 22. října při Grand Prix Mexika byl znám nový mistr světa. Mistrem světa pro rok 1967 se stal Denny Hulme a v Poháru konstruktérů zvítězil Brabham.
Pohled na sezónu Na Velké ceně Nizozemska představil Lotus nový motor Cosworth DFV sponzorovaný Fordem, který se stal jedním z nejlepších závodních motorů všech dob a vyhrál 155 Velkých cen, Le Mans a Indianapolis. Přestože Jim Clark vyhrál čtyři závody, Denny Hulme získal titul díky větší konzistenci. Osmiválec Repco v jeho Brabhamu, který byl v roce 1966 motorem, jenž měl být k dispozici, byl překonán v oblasti výkonu a musel se spolehnout na svou spolehlivost. V Monze Clark zajel do boxů, aby vyměnil pneumatiku, dohnal jedno kolo a znovu se ujal vedení, jen aby mu v posledním kole došlo palivo; tato jízda potvrdila jeho status jednoho z nejlepších jezdců všech dob. Dan Gurney s vozem Eagle získal své jediné vítězství a Pedro Rodríguez zajistil Cooperu poslední vítězství v dramatické Velké ceně Jižní Afriky, v níž byl John Love blízko vítězství ve svém zastaralém a soukromě nasazeném Cooperu-Climaxu.
Hulme se stal prvním ze dvou jezdců, kteří získali titul, aniž by v sezóně dosáhli jediného pole position. Tento výkon se podařilo zopakovat pouze Nikimu Laudovi v roce 1984. Je také jediným Novozélanďanem, který vyhrál mistrovství světa jezdců.
V roce 1967 zemřeli při událostech souvisejících s Formulí 1 dva jezdci. Jezdec Ferrari Lorenzo Bandini zahynul při ohnivé nehodě během Velké ceny Monaka 10. května. Když Bandini jel v 82. kole (ze 100) jako druhý za Hulmeovým vozem Brabham BT20, ztratil kontrolu nad svým vozem Ferrari 312, když vjel do šikany Harbour Chicane a narazil do svodidel. Dostal se do nevyzpytatelného smyku a poté narazil do sloupu veřejného osvětlení a převrátil se. Když pak Ferrari narazilo do balíků slámy u trati, jeho palivová nádrž explodovala v plamenech a Bandini pod ní zůstal uvězněný. Bandini utrpěl popáleniny na více než 70 % těla a o tři dny později v nemocnici zemřel. Britský jezdec Bob Anderson zahynul 27. srpna během testu na okruhu Silverstone s vozem Brabham. Anderson na mokré trati sklouzl z trati a narazil do sloupku maršálů, přičemž utrpěl vážná zranění hrudníku a krku. Později zemřel v nedaleké nemocnici Northampton General Hospital.
Závody započítávané do MS DatumGrand PrixNáhledAkceJezdecVůzStav MS1. GP 2. leden Jihoafrická republika Kyalami
(Výsledky)80x80pixelůZávod Pedro RodríguezCooper-Maserati T81 Pedro RodríguezKolo Denny HulmeBrabham-Repco BT20Pole Jack BrabhamBrabham-Repco BT202. GP 7. května Monako Circuit de Monaco
(Výsledky)80x80pixelůZávod Denny HulmeBrabham-Repco BT20 Denny HulmeKolo Jim ClarkLotus-Climax 49Pole Jack BrabhamBrabham-Repco BT203. GP 4. červen Nizozemsko Zandvoort
(Výsledky)80x80pixelůZávod Jim ClarkLotus-Climax 49Kolo Jim ClarkLotus-Climax 49Pole Graham HillLotus-Climax 494. GP 18. červen Belgie Spa-Francorchamps
(Výsledky)80x80pixelůZávod Dan GurneyBrabham-Repco BT20Kolo Dan GurneyBrabham-Repco BT20Pole Jim ClarkLotus-Climax 495. GP 2. červenec Francie Bugatti Circuit
(Výsledky)bezrámu|80x80pixelůZávod Jack BrabhamBrabham-Repco BT20Kolo Graham HillBrabham-Repco BT20Pole Graham HillBrabham-Repco BT206. GP 15. červenec Velká Británie Silverstone
(Výsledky)bezrámu|80x80pixelůZávod Jim ClarkLotus-Climax 49Kolo Denny HulmeBrabham-Repco BT20Pole Jim ClarkLotus-Climax 497. GP 6. srpen Německo Nürburgring
(Výsledky)bezrámu|80x80pixelůZávod Denny HulmeBrabham-Repco BT20Kolo Dan GurneyFerrari 246Pole Jim ClarkLotus-Climax 498. GP 27. srpen Kanada Mosport Park
(Výsledky)bezrámu|83x83pixelůZávod Jack BrabhamBrabham-Repco BT20Kolo Jim ClarkLotus-Climax 49Pole Jim ClarkLotus-Climax 499. GP 10. září Itálie Monza
(Výsledky)80x80pixelůZávod John SurteesHonda RA300Kolo Jim ClarkLotus-Climax 49Pole Jim ClarkLotus-Climax 4910. GP 1. říjen USA Watkins Glen
(Výsledky)bezrámu|80x80pixelůZávod Jim ClarkLotus-Climax 33Kolo Graham HillLotus-Climax 49Pole Graham HillLotus-Climax 4911. GP 22. říjen Mexiko Hermanos Rodríguez
(Výsledky)bezrámu|80x80pixelůZávod Jim ClarkLotus-Climax 49Kolo Jim ClarkLotus-Climax 49Pole Jim ClarkLotus-Climax 49 Jihoafrická republika Jednalo se o první využití okruhu Kyalami nedaleko Johannesburgu pro závod mistrovství světa Formule 1. V sestavě jezdců došlo k několika změnám: John Surtees jezdil za Hondu, Graham Hill přestoupil k Lotusu, jeho místo u BRM zaujal Mike Spence a Pedro Rodríguez byl na zkoušce u Cooperu.
Denny Hulme od startu vedl Jacka Brabhama, ale Australan se brzy roztočil a přenechal druhé místo Surteesovi, kterému se však do 21. kola podařilo získat zpět druhé místo. Dále v poli dojel na třetím místě soukromý rhodeský závodník John Love se čtyřválcovým Cooperem Climax. Ve 41. kole odstoupil Brabham a ve 44. kole Dan Gurney. V 59. kole musel Hulme do boxů pro další brzdovou kapalinu a předal vedení Loveovi. Jeho jízda byla zastavena, protože pouhých sedm kol před koncem musel do boxů pro další palivo. Své první vítězství ve Formuli 1 pro Cooper získal Rodríguez před druhým Loveem a třetím Surteesem.
Monako Jack Brabham s vozem Brabham-Repco BT19 obsadil pole position a na trati dlouhé 3,145 km (1,954 míle) dosáhl průměrné rychlosti 80,779 km/h. Brabhama v první řadě doplnil Lorenzo Bandini z Ferrari. Další řadu tvořili Surtees s Hondou a Denny Hulme s druhým Brabhamem. Třetí řada byla výhradně skotskou záležitostí, Jim Clark (Lotus-Climax) před BRM Jackieho Stewarta.
Několik úvodních kol bylo rušných – Bandini šel do vedení. Brabhamovi téměř okamžitě vysadil motor Repco v zatáčce Spélugues a roztočil se před Brucem McLarenem a Jo Siffertem, kteří se srazili a vyhnuli se kolizi. Pouze Siffert poškodil svůj vůz a musel do boxů na opravu. Brabham pokračoval, ale z Mirabeau ztrácel olej do levého boku, zatímco Clark musel po uklouznutí na Brabhamově oleji vyjet na únikovou cestu (Brabham v důsledku toho odstoupil v Mirabeau s prasklým motorem).
Ve druhém kole Clark vyjel a propadl se na konec pole, zatímco Hulme a Stewart dokázali předjet Bandiniho a dostat se do vedení poté, co i on uklouzl na Brabhamově oleji. Hulme se držel v čele až do šestého kola, kdy se kolem něj prohnal Stewart, dokud se mu ve 14. kole nerozbilo korunové kolo a pastorek. Hulme se znovu ujal vedení. Závod se ustálil, Bandini byl druhý, McLaren třetí, po odstoupení Surteese s poruchou motoru. Clarkův hrdinský boj ze 14. místa až na čtvrté skončil ve 43. kole kvůli prasklému tlumiči. To posunulo Chrise Amona na čtvrté místo.
Ve druhé polovině závodu se Bandini začal přibližovat k Hulmeovi. McLaren držel Amona na uzdě, dokud nebyl nucen zajet do boxů kvůli výměně baterie. Tím se dostal za Amona a Grahama Hilla. Piers Courage s vozem BRM se v 65. kole roztočil v kopci za Sainte Devote a po vyjetí z trati okamžitě odstoupil.
V 82. kole došlo ke katastrofě. Bandiniho stíhací jízda skončila hrůzou, když v šikaně narazil do skryté kotvící hlavy, vůz se převrátil a explodoval v plamenech mezi balíky slámy. Bandini zůstal uvězněn ve svém voze, zatímco ten hořel. Záchranná akce byla beznadějně nedostatečná, zásah byl velmi pomalý a než se podařilo požár uhasit a Bandiniho zachránit a odvézt do nemocnice, uběhly drahocenné minuty. Záchraně nepomohl ani vrtulník s televizním štábem, který se vznášel v nízké výšce a přívalový proud od listů rotoru rozdmýchával zbytky ohně, který se znovu rozhořel s novou prudkostí.
Mezitím Hulme nadále bez problémů vedl závod až do cíle. Pouhých osm kol před koncem Amon píchl a propadl se na třetí místo, druhé místo obsadil Hill.
Bandini utrpěl strašlivé popáleniny a na následky těchto zranění o tři dny později zemřel – tato tragédie zastínila Hulmeho první vítězství na jednom z nejtěžších okruhů světa. V době, kdy se zpráva objevila, cestovala řada hvězdných jezdců do Spojených států, aby se kvalifikovala na závod Indianapolis 500. Jednalo se o poslední Velkou cenu Monaka, která se měla jet na 100 kol.
Po smutných událostech tohoto závodu byly na okruzích Grand Prix zakázány balíky slámy. Byl urychlen vývoj nehořlavých palivových systémů a nehořlavého oblečení pro jezdce a maršály a televizní štáb už nikdy nesměl letět s vrtulníkem nízko nad hořícím vozem.
Nizozemsko V závodě debutoval Lotus 49 s motorem Ford Cosworth DFV. Po dlouhém testování si Graham Hill vyjel pole position pro závod. Naproti tomu druhý jezdec Lotusu, Jim Clark, řídil vůz vůbec poprvé, což v kombinaci s mechanickými problémy vedlo k tomu, že se kvalifikoval až na osmém místě. Hill odstoupil z čela závodu, zatímco Clark se začal s vozem sžívat, když se probojoval do pole a zaznamenal první vítězství vozu v prvním závodě. Na setkání se poprvé objevily také vozy Brabham BT24 a BRM P115, ale ani jeden z nich se závodu nezúčastnil.
Pro Lotus 25 to byla poslední Velká cena. Podvozek R4, který řídil Chris Irwin, byl stejným podvozkem, s nímž Jim Clark získal v roce 1963 titul mistra světa.
Belgie Jim Clark vyjel ze startovního roštu z pole position a udržel si tuto pozici prvních 11 kol.Když musel do boxů na výměnu svíček, což ho stálo dvě minuty, měl náskok 20 sekund před Jackiem Stewartem a Danem Gurneym. Stewart si vybudoval pohodlný náskok, který se ještě zvýšil, když Gurney musel do boxů kvůli problémům s tlakem paliva a ztratil dalších 20 sekund. Nyní však přišly Stewartovy mechanické problémy, protože mu selhávalo řazení. Gurney vytvořil nový rekord kola, aby ho 8 kol před koncem dostihl a předjel a získal první vítězství pro krásný hořčíkový a titanový vůz Eagle. Díky nízké hmotnosti a pokročilé aerodynamice byl vůz velmi rychlý a Gurney na cestě za vítězstvím překonal rekordní průměr Tonyho Brookse ve Velké ceně (143 km/h), který byl stanoven o 8 let dříve. Na zadní rovince byla vozu Eagle naměřena rychlost 196 km/h, což byla na vůz s motorem o výkonu (v té době) necelých 400 koní mimořádná rychlost.
Mike Parkes měl v prvním kole na výjezdu z Blanchimontu strašlivou havárii poté, co ztratil kontrolu nad vozem (na oleji uniklém ze Stewartova BRM); jeho Ferrari se několikrát převrátilo a on byl vyhozen z vozu. Lékaři zvažovali amputaci nohou a týden byl v kómatu. Přežil, ale měl zlomené obě nohy. Parkes už nikdy ve Formuli 1 nezávodil.
Francie Nový okruh Bugatti využíval hlavní boxovou rovinku v Le Mans, která v roce 1967 neměla šikanu Dunlop Chicane, ale u "La Chapelle" se stáčela doprava do polní sekce, která se skládala z levotočivé zatáčky "Le Musée" s třetím rychlostním stupněm a zatáčky "Garage Vert" s druhým rychlostním stupněm, která vedla na zadní rovinku, jejímž jediným výrazným prvkem byla asi ve dvou třetinách levá zatáčka "Chemin Aux Boeups" (nyní pravolevá šikana), a pak se vracela zpět do boxové rovinky přes zatáčky "S Bleu" a "Raccordement" poblíž vjezdu do boxů.
Okruh Bugatti byl považován za poněkud nudný a byl všeobecně neoblíbený jak u jezdců, tak u diváků, kteří se závodu údajně zúčastnili pouze 20 000 lidí. Někteří jezdci si prý soukromě přáli, aby se závod jel na celém 13,461 km dlouhém okruhu Circuit de la Sarthe, kde 5,7 km dlouhá rovinka Mulsanne Straight byla o 1,3 km delší než celý okruh Bugatti. V té době byly v závodech Grand Prix běžné okruhy o délce 10 km (6,2 míle) nebo delší, včetně okruhu Spa-Francorchamps o délce 14,120 km (8,774 míle) používaného pro Velkou cenu Belgie a okruhu Nürburgring o délce 22,835 km (14,189 míle) používaného pro Velkou cenu Německa, takže mnoho jezdců se domnívalo, že by Automobile Club de France měl zvážit využití celého okruhu 24 hodin jako místa konání.